Včera odpoledne se nám doma objevil balík hub. Ne, že bych jimi byl už přejeden, ale přeci jen… vzali jsme zavděk receptem, na který nedávno odkázala DolceVita, tedy salátem ze syrových žampionů. Pravda, v našem případě nahrazených hříbky, ale bylo to úžasné! Jen musím zopakovat – jezte houby, ryby a hovězí syrové! :o) Recept doporučoval konzumovat salát společně s francouzským vínem, ve sklenkách se tedy jedno objevilo. Moulin d’Issan ročníku 2004 je jakýmsi „třetím až čtvrtým“ vínem Château d´Issan, již se ale nenachází v apelaci Margaux, jde o „obyčejné“ Bordeaux Superieur.
Přiznám se, že nyní si surově „vypůjčím“ a jen lehce upravím svůj starší text z jiného webu, který jsem psal o druhém víně vinařství, a doplním jej o degustační poznámky vína třetího. Když jsem na degustaci průřezu Bordeaux mluvil o tom, že „o château Talbot přišel hrabě ze Shrewsbury a místodržitel Akvitánie po bitvě u Castillonu“, vzbudilo to trochu úsměvů a možná rozpaků. Podobné informace na kvalitu vína mají rozhodně malý vliv, ale jsou jednou z těch krásných věcí okolo Bordeaux. Ten závan historie okolo každé lahve, aura výjimečnosti, kterou si vinařství samozřejmě nechávají dobře zaplatit. Není nutné všechny tyhle údaje vědět, aby bylo možné si víno vychutnat. Ale když je znáte, zážitek se přeci jen umocňuje. Protože dobrá vína nepijeme proto, abychom „něco“ pili, ale právě pro ten konkrétní a často něčím výjimečný kousek. Proto i dnes budu otravovat trochou mýtů i historických faktů, než se dostaneme k vinicím, technologii a vlastnímu vínu.
Château d´Issan se společně s Ch. Lagrange, Ch. Giscours, Ch. Kirwan či Ch. La Lagune nachází ve třetí třídě původní klasifikace z roku 1855. Jeho historie se ale táhne mnohem dál, do středověku. Budova Château i mohutné šedé zdi okolo vinic mají mnohem blíže k malému hradu spíše než k typickým roztomilým „zámečkům“. Legenda praví, že vína z pozdějšího Ch. Issan se pila na svatbě Jindřicha II. Plantageneta (pozdějšího krále Anglie a předchůdce Richarda Lví Srdce) s Eleonorou Akvitánskou (jednou z nejbohatších žen té doby a jak bývá v legendách zvykem, prý i nejkrásnějších) a že Jindřich své manželce servíroval snídani právě na zámku tehdy zvaném Ch. Théoban. Château v následujících stoletích prošlo rukama mnohých (Ségur, rodiny Salignac a La Vergne,...), aby jej v 17. století získal Pierre d´Essenhault. Ten původní stavbu z větší části srovnal se zemí a převedl ji do dnešní podoby již se jménem Château d´Issan. Roku 1723 můžeme číst v dopise adresovaném sklepmistrovi prince z Walesu: „Ještě nikdy jsem nechutnal tak dobré Château d´Issan jako tento ročník“ (referuje asi k ročníku 1722, dopis je z ledna). Roku 1776 došlo k další obměně majitele a rodina Candale pak Château překřtila na, nečekaně, Château de Candale. Začínají osazovat mnohem větší plochy vinicemi a plně se věnují jeho výrobě a získávají mu velký věhlas. Château de Candale bylo velmi ctěno a v průběhu 19. století si vysloužilo statut 3e Grand Cru Classée. Ale nečekejte nějaké klidné pokračování příběhu. Jako majitel Château se vystřídal Gustave Roy (Château Brane-Cantenac), Grange (po 1. světové válce majitel Château Giscours) aby po sérii špatných ročníků a celkového úpadku přešlo Château roku 1945 pod Emmanuela Cruse (stál částečně i za Château Rauzan-Ségla). Ten se postaral o rekonstrukce sklepů, nové vysázení vinic a obnovu budovy do její původní slávy, včetně dobového nábytku. Rodina Crusových stojí za vinařstvím dodnes a syn původního majitele jej pomalu ale jistě dostává na výsluní. A odkud pochází ono vznosné motto z brány zámku a viněty vína – Regum Mensis Arisque Deorum – „Na stoly králům, na oltář bohům“? Z 19. století, kdy si vína velmi oblíbil František Josef a celý Rakouský dvůr. Ale už vás dál nebudu trápit a přikročíme k trochu aktuálnějším informacím...
Z celkové plochy pozemků je 
Ambaláž Moulin d´Issan je proti jeho „vznešenějším“ bratříčkům výrazně levnější a jednodušší, nečekejte žádné efektní zlaté viněty. Viněta je obyčejná, ovšem i u tohoto relativně „levného“ Bordeaux (láhev stála 275,- Kč, tedy zhruba polovinu maloobchodní ceny Blason d’Issan) najdete kvalitní kovovou záklopku a především velmi slušný plný korek délky 50mm. Navíc je láhev doplněna o zadní vinětu s infem o odrůdovém složení, zrání v sudech atp.
Barva vína je slušně vysoká, mladá rubínovka s mírnou nazrálostí na okrajích. V lahvi už je trocha vysráženého depotu, určitě není na škodu víno dekantovat.
Vůně se primárně projevuje trošku „unifikovanou“ ovocností, takovým tím lehce štiplavým a obyčejným aromatem, které najdete v každém druhém víně této kategorie a lepších supermarketovkách. Vylupují se menší červené plody, maliny, „kuprexit“ (pokud si někdo trochu hrál s elektronikou, tak je to taková vůně, jako když zlomíte tištěný spoj, případně jej lehce přismahnete páječkou; v technologických červených jej nalézám docela často, nejspíš jde o nějaký mix síry a čehosi dalšího, ale jist si nejsem), později při delší oxidaci mírně tóny sudu a v závěru se konečně objevují docela příjemné bylinkové tóny, ovocný džem a chlebová kůrka. Víno je to, alespoň z mého pohledu, spíše technologické než „poctivé“, ale nijak urážlivě. Určitě se bude v lahvi ještě celkem zajímavě vyvíjet, za nějaké tři roky by mne výsledek zajímal…
Chuť je středně plná, spíše kratší, prvoplánově a jednoduše ovocná, s decentním tříslem a trochu vyšší kyselinkou. Nějaký více komplexní dojem se nedostavuje. Na první dojem působí víno nudně, ale když ho začnete popíjet k jídlu, najednou mizí docela rychle. Začnete zjišťovat, že se vlastně více než dobře pije, je svým způsobem moc příjemné. V tomhle směru funguje skvěle… jako doprovod k jídlu. Samostatně myslím nemá valného významu.
Přiznám se, že od Château d´Issan (tedy podle těch několika málo ročníků prvního a druhého vína, co jsem mohl chutnat) nečekám nic jiného, než výraznou líbivou aromatiku a příjemnou šťavnatost. Vína z Château d´Issan nejsou komplikovaná, ale (první víno) dokáží být docela elegantní a okouzlující jak to Margaux umí a (druhé víno) jsou ideálními víny, které nalijete návštěvě, jež má víno ráda a chybí jí zkušenosti s Bordeaux. Třetí víno je dle očekávání o pořádný kus za víny přímo z apelace Margaux… slušné jídelní červené. Technicky zvládnuté, ale za tři stovky bych sáhnul po jiném, především Nový svět nabídne téměř jistě víc.
Mimochodem – stále sleduji vývoj ročníku 2007 (viz článek Katastrofický ročník 2007 v Bordeaux?). Zatím to vypadá, že nulasedmička nebude ročník na nějaké dlouhé archivování, žádný zázrak. Půjde o vína na vypití, bez aureoly dalšího „výjimečného“ ročníku. Tedy pokud se vinaři chytí za nos a trochu srazí ceny, En Primeur 06 bylo stále cenově totálně přestřeleno a těžilo z úspěchu již dnes legendárního ročníku 2005. „Bohužel“ třeba u Palmerů si na kvalitu hroznů vůbec nestěžují, právě včera jim první tanky prokvasily „do sucha“, tedy drtivá většina cukru je již kvasinkami konvertována na alkohol, a vládne dobrá nálada… a já pomalu začínám šetřit, ti hajzlíci to totiž určitě zase nějak „zaonačí“ a minimálně pár vín bude stát za nákup. Jako vždy.
