Průvodce "Éčky" v potravinách

Nedávno se mi dostala do rukou zajímavá knížka „Víme, co jíme?“ s podtitulem „průvodce éčky v potravinách“. Na trhu se o žádnou novinku nejedná, pro mne novou je a tak se o tip podělím, třeba unikala ještě někomu dalšímu.

Dr. Tereza Vrbová zde přehledně popisuje různá barviva, antioxidanty, konzervanty a další látky běžně přidávané do potravin, lidově označované jako éčka. Ke každé látce je zde „rychlá obrázková informace“, tedy sada piktogramů, které informují o škodlivosti či nezávadnosti éčka. Všechny látky, nejen ty nejdůležitější (nejčastější), jsou obsáhle popsány, doplněny o výsledky aktuálních výzkumů, informaci zda jsou povoleny v EU či USA a podobně. V závěru najdete i přehledné tabulky s popisem toho, co které potraviny mohou a naopak nesmějí obsahovat. A na zadní přebálce pak dle očekávání reklamu na biopotraviny.

Je to celé trošku depresivní čtení, ale do knihovničky bych doporučil zařadit. Nebo alespoň někde půjčit, vytáhnout pár balíčků z ledničky a zkonzultovat sadu éček s touto encyklopedií. Chuť mne sice nepřešla, ale zamyslet se nad tím vším, co do sebe ládujeme, mne to donutilo. A příště budu možná vybírat nákup pečlivěji a u některých cen za „čisté“ výrobky se méně ošívat.

Na závěr malý úryvek: „Dusitan sodný (E 250) a dusitan draselný (E 249), souhrnně dusitany, patří mezi ostře sledované přídatné látky, co se týče nežádoucích účinků na lidské zdraví. Dusitany se používají při výrobě uzených masných výrobků, kde plní několik funkcí najednou.

Přidávají se buď do nálevu nebo přímo k masu. Přídavek dusitanů usnadňuje uzení, napomáhá vytvoření jednotné barvy a charakteristické chuti uzené potraviny, zlepšuje chuť, zabraňuje růstu bakterií a vzniku jedovatých toxinů a zpomaluje oxidaci přítomných tuků. V masných výrobcích je dusitan sodný hojně zastoupen. Setkáme se s ním například v masových konzervách, paštikách, špekáčcích, párcích, lančmítu či šunce. Dusitan sodný se někdy ukrývá pod názvem "dusitanová solící směs".
…
Přídavek dusitanů k masným výrobkům může vést ke vzniku malých množství silně karcinogenních nitrososloučenin, které vznikají hlavně za vysokých teplot - například při smažení slaniny. Podobná chemická reakce, při které vznikají nitrososloučeniny, může nastat i v žaludku. Některé studie dávají do souvislosti vystavení plodu vlivu nitrososloučenin během těhotenství a následný vznik nádorů u narozených dětí. Tyto karcinogeny byly poprvé odhaleny v uzených masných výrobcích v sedmdesátých letech.“

Svařák za třicet…

Přichází čas Vánoc. Doba, ve které se Praha stává nesnesitelnou. Zběsilejší než kdy jindy, narvaná lidmi na pokraji zhroucení, agresivních a nesnášenlivých. Doba depresí, rozchodů, sebevražd, to vše při troše štěstí zakončeno katarzí na Štědrý den v kruhu rodinném. Ale také doba krátkých zastavení u desítek stánků se svařákem, zahřátí rukou a dočasného prchnutí od toho všeho.

Ne, tohle nebude nějaké zásadní zamyšlení nad smyslem Vánoc, je to celé mnohem banálnější. Včera jsem si prostě a jen dal první letošní „adventní“ svařák, na Náměstí Míru, za tři pětky. A překvapivě nešlo o (v Praze dost obvyklou) vínem ochucenou horkou vodu, ale o docela poctivý, velmi chutný mok, naprosto ideální pro pár minut čekání před kostelem na výherkyni místní vinětové soutěže. Myslím, že tam na něj letos zaskočím ještě několikrát, mám to kousek. A na Staroměstské náměstí a Václavák také zajedu (dneska tam ještě stánky budovali a strom zatím nesvítil), jen tak zkontrolovat, zda tamtéž svařák stojí o nejméně desetikorunu víc a chutná mnohem hůř, jak velí snad nějaká tradice.

A co vy a svařák ze stánku? Kupujete? Kde je nejlepší? A doma vaříte? O nějaký zaručený recept se podělíte? Nebo vám blížící se Vánoce už taky lezou na mozek?

Jelení kýta a Rulandské Modré od Spěváka

Páteční zoufalé bloudění po supermarketu ve snaze nakoupit potraviny na víkend skončil vrhnutím několika „náhodných“ balíčků do košíku a rychlým úprkem z předvánočního šílenství. Jednou z impulzivních položek se stala jelení kýta a na následujících řádcích se podělím o improvizovaný recept a tip na jeden Pinot, který stojí za pozornost.

Jelení kýta (a obecně zvěřina) není maso, které připravujeme úplně běžně, takže jsme se hned začali radit s kuchařkami. Po nalezení hromady více či méně zajímavých receptů jsme dospěli ke zjištění, že buď nemáme dostatek surovin, recept je zbytečně komplikovaný, případně vyžaduje třeba dvoutýdenní odležení masa v mořidle. Obvykle všechno dohromady. Vyřešili jsme to tedy po svém. Maso nakrájené na větší kousky skončilo ponořeno do směsi oleje, červeného vína (rulandské modré, když už se k němu bude pít) a brandy, doplněno kolečky mrkve, jalovcem, pepřem, rozmarýnem, novým kořením a tymiánem.

Po dvou dnech putovala voňavá směs dál. Na hluboké pánvi osmahnutá cibulka byla doplněna kolečky mrkve z marinády a posléze i masem, nyní již trochu přisoleným. Jakmile se maso pěkně opeklo, přišla do pánve i část samotné marinády (scezené o koření), následována dvěma lžícemi povidel pro zahuštění. Vše se dusilo do ideálního stavu, zatímco na vedlejší pánvičce jsme stihli z obou stran opéct bramborové knedlíky (přiznávám, archivní z mrazáku). A pak už jen na talíř a pořádně se nacpat. No a to je celý příběh…

A víno? Na Rulandské Modré 2005 pozdní sběr z viniční tratě Šidleny (obec Milotice) z vinařství Františka Spěváka jsem se moc těšil. V živé paměti totiž mám famózní, ale stále ještě poněkud mladý, výběr z hroznů ročníku 2003 (trať Zášidlení). Zajímalo mne tedy, o kolik se liší víno z méně tropického ročníku než nulatrojka. Víno se skrývá v lahvi tvaru bordó hnědé barvy, viněta je jednoduchá a účelná (a v soutěži vás pořádně potrápila). Krom běžných údajů informuje i o velikosti šarže – pouhopouhých 600 lahví. Barva vína není nijak vysoká, ba spíše naopak, ale u této odrůdy mne to netrápí. Vůně je mladá, výrazná a odrůdová. Víno je hodně „naparfémované“, aromata jsou přímočará a nijak sofistikovaná, ale velmi pěkná. Nejsilněji se projevují nasládlé třešně a obecně červené ovoce, trochu v pozadí lehká kořenitost. V prázdné sklence a jako předzvěst věcí příštích pak „použitý čajový sáček lesní směs“. V chuti je víno lehčí až středně plné, ovocité, s trochou třísla a sladko-trpkého ovoce, ještě ne úplně zharmonizované, ale zase překvapivě dlouhé. Chce trochu času, další láhev padne nejdříve na příští vánoce.

Víno kvalit ročníku 2003 nedosáhlo a asi ani nikdy nedosáhne, přesto se jedná o více než pěkné pití a kdyby takhle vypadalo více pinotů z Moravy, rozhodně bych se nezlobil. Při ceně (pokud se dobře pamatuji) znatelně pod hranicí dvou stovek nákupu rozhodně nelituji. K jídlu víno nepasovalo ideálně, což je ale samozřejmě jen chyba mé volby, nemám otevírat něco, co neznám. Pil bych ho jen tak, k sýrům a paštikám, při příjemném večerním posezení.

Pro zájemce starší poznámky a hodnocení výše zmíněného ročníku 2003 ve výběru z hroznů: „Po nalití do sklenky jen těžko odolávám hned přičichnout a zkoumám barvu vína. Ta je na odrůdu dost vysoká (ovšem ročník 2003 si s hrozny pořádně pohrál), čirá, jiskrná, okraje prozrazují neklamné známky pomalého nazrávání. Vůně je výrazná, ale jemná, delikátní. S mícháním, okysličováním ve sklence a změnou teplot otvírá své různé vrstvy – od brusinek, přes pikantní a uzené tóny, dravou hroznovou ovocitost až po vůni jitrocelového čaje a tóny častější v „přezrálých“ vínech z jihu - peprmint, zde ale v báječné podobě mých oblíbených čokoládiček After Eight. Po nějaké době se objevuje i trochu toho vesnického dvorečku, ale zatím jen mírně. Je dobré nenechat víno zteplat k dvaceti stupňům, kdy začne obtěžovat alkohol. V chuti je víno spíše plnějšího temně ovocného charakteru, tvrdé, s výraznou kyselinkou i tříslem, které se projeví v drsnější, ale příjemně uzené velmi dlouhé dochuti, ve které se vyloupne i bariková káva. Především chuť zoufale volá po další archivací a ostatně i vůně se plně rozvine ještě později. Víno teprve nastupuje svou cestu na vrchol a je škoda jej otevírat už nyní. Je krásným představitelem více než povedených modrých ruland ročníku 2003, kterých vzniklo hned několik, a mají pár styčných bodů, byť jsou z různých poloh (teď mluvím především o jitrocelovém čaji či sirupu, který jinak moc často nenalézám, ale v pinotech tohoto ročníku prostě je).“

Malá degustace destilátů U Závoje

Zima se neodvratně blíží, noci jsou čím dál delší, chladné a chmurné… čas na skleničku něčeho ostřejšího. Uvítal jsem tedy degustaci destilátů, kterou naplánoval Dům vína U Závoje. Těšil se na hezkých pár vzorečků, zajímavé nové informace a srovnání různých typů pálenek. Výsledkem bylo lehké zklamání, ale více na následujících řádcích…

Vzhledem k nižší účasti se celá akce odehrávala ve stylovém salónku restaurace, v prostředí na podobnou ochutnávku jako dělaném. Destiláty prezentoval sommelier restaurace, pan Tomáš Čermák. A zde vznikl první problém – objem informací, které o jednotlivých destilátech měl, nebyl největší. Nejsem si jist, kolik toho člověk musí umět, aby si mohl říkat sommelier, ale při celkem šesti vzorcích není tak velký problém si informace předem nastudovat. Pokud někdo prakticky netuší odpověď na dotaz o rozdílu mezi Single Malt a Grain whisky, tápe při otázce na důvod dvojité destilace u koňaku a přesvědčuje nás, že nápis „Trés Vieux“ na koňaku znamená „třicetiletý“, když realitou je „starý“, a že skoro každý koňak a podobné nápoje jsou dobarvovány karamelem (což je realita spíš u těch levných, bez dlouhého vyzrávání v sudu), neměl by vést ochutnávku těchto destilátů, kam většina přijde něco se dozvědět.

Chutnalo se celkem šest velmi odlišných vzorků a po pravdě jsem moc nepochopil důvod výběru právě těchto. Srovnání základního Armagnacu – Baron de Sigognac V.S. – s již poněkud zajímavějším Cognacem - Louis Royer "Petite Champagne", bylo asi „nejlogičtější“ částí večera, byť bych uvítal spíše dva typy od každého destilátu (mladý a starý, nebo třeba běžnější V.S.O.P. ale malý zajímavý producent proti nějaké velké značce). Hrubší, mladý, drsnější a nevycválaný armaňak proti uhlazenějšímu, komplexnímu, delšímu a bohatému koňaku měl (alespoň pro mne) jasného vítěze. Na tomto koňaku je zajímavé, že pochází z jediné palírny – l’Ecole – a všechno víno pak z oblasti Petite Champagne, nejde o míšení různých palíren a oblastí. Bohužel sommelier neznal ceny, hledání na internetu prozrazuje částku okolo 2000,- Kč. Proč ne, byť v této cenové kategorii má již obrovskou konkurenci.

Třetím vzorkem jsme zůstali ve Francii, degustovalo se „Fine Bourgogne“ z Les Caves des Hautes-Cotes, tedy pálenka z burgundského vína, nebo přesněji podobně jako u Grappy (Itálie) či Marc (Francie) z matoliny. Tato pálenka se projevovala hodně „selským“ dojmem, hrubě, ne úplně čistě, vlastně nejvíce připomínala mix brandy a obyčejné mladé grappy, kdy výsledkem je něco podivného mezi. Ale vlastně to není vůbec špatné, tedy pokud vám aromatika grappy nevadí.

Intermezzo v podobě dvou pálenek z Bohdanečské palírny – jablkovice a slivovice – přejdu jen rychle. Obyčejné, kratší, nepříliš zajímavé. Každý druhý domácí výrobek nejen na Moravě je zajímavější. Kdybych ale musel volit, asi vezmu slivovici. Jako demonstrace klasických světlých ovocných destilátů skutečně nic zářného.

A nakonec opravdu krásný závěr – Caol Ila Single Malt „Signatory Vintage“ 1991, šestnáct let v sudu vyzrávaná whisky, z konkrétních sudů a s uvedením čísla lahve, na 46% alkoholu, bez filtrace za studena, a naprosto klasická jemná a velmi dlouhá, kouřová rašelinová láska na první očichnutí, tomuhle stylu whisky jsem prostě propadl. Ovšem v kontextu ostatních vzorků jde o něco naprosto jiného, bez srovnání s jiným typem whisky (tato je přeci jen hodně osobitá) o tomto druhu pálenky moc nenapoví.

Nakonec jsem neodcházel zklamán jen proto, že se skupinkou dorazivších milovníků vína se dalo pěkně povídat, spoustu zajímavých informací o pálenkách jsme dali dohromady mezi sebou a celkově to nakonec více než nějakou „edukační“ degustaci připomínalo malé klubové posezení. Stále se ale nemohu zbavit pocitu, že kdybychom tisícovku za tuto ochutnávku (dohromady s přítelkyní, na osobu 500,-) utratili třeba za láhev základního Glenlivetu nebo jiné whisky u Kratochvílovců, uděláme lépe…

Výsledky vinětové soutěže

Týden utekl jako voda a máme tu vyhlášení výsledků malé soutěže s vinětami domácích i zahraničních vinařství. Nakonec se sešlo jedenáct odpovědí a průměrné skóre se usídlilo na výborných devíti správně uhodnutých vinařství z desíti!

Z komentářů u zadání soutěže i mailů s odpověďmi vyplynulo, že mnohým soutěž ukradla hezkých pár hodin času. Inu pátrání na webu i v encyklopediích zapovězeno nebylo a doufám, že investovaný čas nepovažujete za promarněný. Ale teď už ke správným odpovědím…

1. Vladimír Tetur – na této vinětě se zaseklo dost účastníků, trochu známější je nejspíš světlá varianta ze všemožných voňavých odrůd.
2. České vinařství Chrámce … košer vína tu moc firem nedělá
3. Templářské sklepy Čejkovice
4. Tanzberg Mikulov
5. Vinařství Kovacs
6. Znovín Znojmo – kdo by nepoznal Šobes? :-)
7. František Spěvák Dubňany – další z vinět, která mnohé dost potrápila
8. Vinselekt Michlovský
9. F.E. Trimbach – legendární ryzlink Clos S^te Hune šel objevit třeba při letmém prolistování některé z encyklopedií vína
10. Château Palmer – viněta z druhého vína, Alter Ego de Palmer, mohla být pro hledače v encyklopediích trochu zavádějící. Je totiž oproti prvnímu vínu inverzní (černý potis na zlaté, první víno pak zlatý na černé)

Kompletně správnou odpověď zaslalo hned pět čtenářů. Přítelkyně, využita jakožto generátor náhodných čísel, vyřkla číslo 3 a vítězem se tak stává EvaS. Gratuluji! Obdrží klasický suchý německý ryzlink Dr. L z produkce vinařství Dr. Loosen. Doufám, že alespoň do komentářů dá vědět, jestli byl k pití :o)

Kdo nestihl soutěžit, může se alespoň podívat na zadání, jak by si s odpověďmi poradil. Příště si na vás vymyslím zase něco dostatečně zákeřného, těšte se!

Výsledky ankety „Za vína z Čech a Moravy jsem ochoten utratit…“

A je tu výsledek další ankety, jejímž tématem se tentokrát stala částka, kterou jste ochotni vrazit do vín vypěstovaných na domácích vinicích. Samozřejmě opět nejde o nějaký sofistikovaný průzkum, přesto výsledky nejsou úplně nezajímavé.

Hned po uveřejnění, i v souvislosti s jedním z komentářů, mne napadlo, že vypovídací hodnota hlasování bez uvedení objemu lahve není úplně velká. Holt počítám s inteligencí návštěvníků, kteří to budou brát tak nějak „za láhev“ nezávisle na tom, kolik vína v ní je. Pokud tedy někdo kupuje demižony po pěti litrech, tak výsledky asi poněkud zkreslil. Stejně tak, specielně u bílých, se mohla výrazně projevit vína ledová a slámová, do kterých občas zainvestuje i někdo, kdo by takhle drahé víno jinak nikdy nekoupil. Co naděláte, je odhlasováno. Anketa byla velmi vyrovnaná u červených i bílých, byť ta se z domácích vinic (logicky) pijí častěji. Nejčastější „limitní“ cenovou kategorií se stala 150 – 200,- Kč, následovaná 200 – 300,- Kč. Podobný počet je těch, kteří dají maximálně 100 – 150,- Kč, nebo naopak 300 – 500,- Kč. Stejně malé jsou i okrajové skupiny do 100,- Kč a na druhé straně klidně nad 500,- Kč. Takže v podstatě je to taková až skoro Gaussova křivka :-) Každopádně výsledek mne potěšil, protože je težce nad republikovým průměrem. Což se ovšem dalo čekat, protože většina z čtenářů blogu (především) o víně asi nebude úplně typický konzument...

Další anketa není až tak úplně vinná, přesto by mohla být zajímavá. Jak často večeříte v restauracích? Ptám se proto, že osobně bych tam chodil asi mnohem častěji, nebýt (v běžných podnicích) dost otřesné nabídky vín za často nesmyslné ceny. Ale nad tím už jsem se rozčiloval v jiném článku… Takže hlasujte, za měsíc uvidíme, jak to dopadlo.

Výsledky minulých anket:
- „Na stole máte nejčastěji vína…“ (země původu)
- „Nejčastěji piji vína...“ (typ vína)

Desítka bílých vín z Burgundska

Deset klasických Chardonnay z Burgundska představila na degustaci společnost Riesling & Co., která se, jak již název napovídá, zaměřuje především na ryzlinky. Jejich novou láskou je však i Burgundsko. Co se chutnalo, jaké to bylo a tak vůbec se dozvíte na následujících řádcích.

Degustace probíhala v nových prostorách společnosti na Smíchově, světlých, moderních a docela příjemných. Vína zasvěceně prezentoval pan Sitár a bylo vidět, že s vinaři se setkal osobně, jejich produkci má rád a můj celkový pocit z ochutnávky byl „neděláme to jen pro peníze“, což není pravidlem a vždy moc potěší. Na stolečcích se nacházelo i chutné pečivo a výběr několika sýrů. Degustovaná vína byla povětšinou docela mladá, ale v zásadě to nevadilo. V desítce lahví se nacházela produkce vinařství Hubert Chavy (dělá vína právě tak, aby mladá pít šla), Jean Pascal, Remi Jobard a jeden vzoreček od Domaine Lamy-Pillot. Více informace o vinařstvích najdete například na stránkách dovozce – http://www.tichavina.cz/bourgogne.html.

Jakožto první vzorek posloužilo základní Bourgogne Blanc 2006 (Hubert Chavy), byť v tomto případě s uvedením konkrétní polohy – Les Femelottes. Květinově minerální, citrusové, se středním tělem, svěží kyselinkou a slušnou dochutí, skvělé základní Chardonnay, jednodušší a nekomplikovaně připravené čistě jako doprovod k jídlům. Překvapilo.

Auxey-Duresses Bourgogne Village 2004 (Jean Pascal) je o poznání tmavší, vyzrálejší, ve vůni s lehkým nádechem sudu a kávy, opečeného toustu, ale stále dostatečně svěží, trochu hutnější a snad drsnější, minerální. V chuti opět střední tělo, zakulacené, pěkně pitelné s čistou dochutí. Opět bych si asi neotevřel samostatně, ale jedině k jídlu.

Meursault „Les Narvaux“ Bourgogne Village 2005 (Remi Jobard) má naprosto klasickou, moc povedenou a docela omamnou vůni. Květiny, citrusy a mineralitu doprovází nádech vůně másla a vlašských ořechů, takové trošku „vánoční“ to je. V chuti velmi mladé, svěží s trochou zeleného jablka, ještě neuhlazené a docela dlouhé. U vína mne, nevím proč, neustále napadalo, že je takové „záludné“. Nechce dát vše, co v něm je, ale najednou z něj nečekaně vyskočí další zajímavý tón. Do archivu s ním a přechutnat časem…

Puligny-Montrachet „Les Enseignères“ Bourgogne Village 2006 (Hubert Chavy) působilo přímočařejším dojmem než předchozí vzorek. Barva jiskřivě mladá, vůně do citrusů a hutnějších květinových tónů s mineralitou v podobě „křísnutí křemenem“. V chuti plnější a delší než předchozí vzorky, ale zároveň dost neuhlazené, mladičké s drsnější dochutí s až hořčinou.

Saint-Aubin 1^er Cru „En Creot“ 2005 (Rene Lamy) s jiskřivě zlatavou barvou překvapil trochu zvláštní, výraznou a těžší vůni, krom běžných součástí i s něčím jakoby „nečistým“, ale tak trochu dekadentním způsobem, spíše než vadou. V chuti plnější, znatelně se projevuje alkohol, delší a bohatší, komplexnější, dojem. V podstatě dost zajímavé, ale osobně bych asi sáhl spíše po některém z předchozích dvou village vzorků.

O první „souboj titánů“ se postaral Meursault 1^er Cru „Les Charmes“. První víno, ročník 2006, jehož otcem je Hubert Chavy, se prezentuje „luxusnější“ vůní, takovým tím klasickým bohatým barikem, omamným a hutným, ale přesto možná zbytečně výrazným. Mineralita, květiny i ovoce jsou tu samozřejmě též a krásně, ale sud poněkud dominuje, což se časem snad ještě trochu upraví. V chuti se opět nevyhnu výrazu „klasické“, takhle ta vína prostě vypadají a asi i vypadat mají, plnější, již nyní elegantní a hodně povedené, ale samozřejmě moc mladé a teprve na cestě. Kyselinka a aromatické tóny mi ze všeho nejvíce připomínajíc jablka vonící z dřevěné bedýnky. Trochu zvláštní a delší dochuť. Pěkné víno. Totožná poloha ale ročník 2005 ze sklepů Remi Jobarda působí znatelně selštějším dojmem, ve vůni chleba s máslem, vlhké dřevo i trochu zvláštnější, ne úplně typické, tóny. V chuti slušně plné, s výraznou kyselinou, delší a mladé, sevřené. Přiznám se, že zrovna moc neoslovilo.

Druhý souboj zajistilo další slavné jméno, Puligny-Montrachet 1^er Cru „Les Folatières“. Ročník 2006 z vinařství Huberta Chavy je v barvě krásně jiskrné, vůní opět luxusní barik, citrusy a mineralita, vrstevnaté a příjemné. V chuti plnější, hladší s kyselinou méně znatelnou než bych si přál a… vzhledem ke kvalitativní třídě a ceně trochu nudné. Nebylo špatné, jen v něm nevidím nic okouzlujícího, Meursault stejného vinařství a ročníku si mne získal víc. Jako druhé víno z této polohy se prezentuje Jean Pascal s ročníkem 2003. Vysoká, zlatavá barva, dekadentní nazrálé tóny, až do trochu „sklepních tónů“ (dovedu si představit, že někým toto vínu bude označeno za vrcholem, osobně si nejsem jist), s ořechy, těžšími květinami a snad přezrálým ovocem. V chuti plnější, hladší a delší s mnoha rozměry, víno na klidné vychutnávání a večerní klid s knížkou či hudbou, nebo jen tak. Pro někoho, kdo jej ocení. Přiznám se, že já ale pro tento účel volím vždy vína červená.

A na závěr Puligny-Montrachet 1^er Cru „Les Champs“ 2005 (Remi Jobard). Klasické Chardonnay, citrusové, květinové, hutnější ale přitom svěží, s trochou až „champagne“ (taková ta šumivá jablíčka) tónů. V chuti plnější, s mladou živou kyselinou, delší a poněkud drsnější, určitě chce zrát. Pěkné víno, jen v něm nevidím nic zásadně zajímavého.

Přiznám se, že čistému Chardonnay v jeho tiché podobě jsem nikdy nepropadl, takže pokud na řádcích výše necítíte nějaké veliké nadšení, berte to s rezevou. Rozhodně mne tato odrůda nejvíc osloví z Chablis či Côte-d'Or, ale jen málokdy mne opravdu dostane. A i pokud na mne nějaké takové víno silně zapůsobí, úplně mi to stačí na degustaci a doma je moc mít nemusím. Důvodem je mimo jiné i to, že ceny jsou obvykle hodně vysoké a za mnohem nižší peníz zakoupím ryzlink, ze kterého jsem nadšen znatelně víc. Ale to je o osobních preferencích. I přesto, že domů bych si je nekoupil, zůstávají dva Meursaulty zapsány vysoko v mém „top 10 bílých vín“. I tato degustace mi potvrdila, že bílé burgundské budu vyhledávat spíše příležitostně a pokud možno ve spojení s ideálním jídlem. Jsou to krásná vína, jen… mám jiný vkus. Z této ochutnávky jsem tedy paradoxně odešel s lahví ryzlinku, který byl rozléván jako „welcome drink“ a na zavínění sklenky…

Bordeaux, ryzlink, roastbeef, kozí těstoviny a pohodová sobota

V sobotu měla dorazit důležitá návštěva, takže jsme se rozhodli nic neponechat náhodě. Přichází čas předvánoční, doba zvýšených výdajů bez špetky pocitu provinění. Na následujících řádcích se podělím o dva recepty, zážitek s několika víny a pokusím se přenést trochu toho nadšení, které ze snahy otevírat něčím zajímavá vína a párovat je s pokrmy pramení…

Vybírat vína k večeři pro někoho, kdo se v nich vyzná, není vůbec snadná záležitost. Ale je to obrovská zábava! K předkrmu, který obstaral již dříve popsaný lososový tataráček, jsem zvolil Riesling Königin Victoriaberg. Žádná špička, ale velmi slušné víno, které mne hodně oslovilo na degustaci, navíc s jednou obrovskou výhodou – je k němu totiž příběh. V roce 1845 navštívila vinici v Hochheimu královna Victoria, jež vína z této oblasti na svém dvoře pila, však měla za manžela prince Alberta původem z Německa. Tehdejší majitel správně rozpoznal marketingovou výhodu takové návštěvy a v roce 1850 se mu podařilo získat dokument, který ho opravňoval vinice po královně nazvat. Na památku jejích 35. narozenin zde pak vybudoval památník, který je možné vidět na krásně barevné a kýčovité vinětě. Vína z této polohy jsou v Německu oficiálně podávána návštěvám z Británie. Bohužel u tohoto vína se mi povedla dost ošklivá bota… na degustaci jsem chutnal ročník 2004, na 11% alkoholu a pěkně suchý, o který i požádal při nákupu, ale láhev nezkontroloval a omylem koupil a otevřel ročník 2005, který je znatelně nasládlý (a na 10% alkoholu). Víno to bylo i tak pěkné, zmizlo velmi rychle, ale s jídlem už nesedělo zrovna ideálně. Inu stane se…

K prvnímu a druhému chodu byl přichystán malý vinný experiment. Dlouho jsem si šetřil dvě vína, která nechtěl otevřít samostatně. Château Grand-Puy-Lacoste 1999 a Lacoste-Borie 1999, tedy první a druhé víno 5éme Cru Classée z Bordeaux, konkrétně Pauillacu. První zmínky o této usedlosti se datují až do 15 století. Současný zámek byl postaven v roce 1850 jako rozšíření původní stavby z roku 1737. Velký rozmach (po propadu na konci 19. století, jako v celém Bordeaux) zažilo château od sedmdesátých let minulého století do dneška. V roce 1932 château získal Raymond Dupin, prezident unie klasifikovaných vín Médocu, ale pod jeho rukou se plocha s víny spíše zmenšovala. Obrat nastal roku 1978, kdy jej nahradil Jean-Eugène Borie. Ten se zasloužil o renovaci vinic, rozšíření sklepů i nákup technologií. Následně pod rukou jeho syna, Xaviera, dosahuje vinařství pozice stálice mezi kvalitními víny a tuto reputaci si drží. Vinařství možná nemá takové jméno a kvalitu jako třeba Pichon-Lalande, ale i tak je jedním z výraznějších v Pauillacu. ceny jsou stále ještě snesitelné. Momentálně je vysázeno zhruba 50 ha vinic s poměrem 70% Cabernet Sauvignon, 25% Merlot a 5% Cabernet Franc, hustota výsadby je vysoká, 10,000 keřů na hektar. Sběr hroznů probíhá ručně, po kompletním odzrnění přichází 2 až 3 týdny fermentace v nerezových tancích a následně 18 až 20 měsíců zrání v sudu, které jsou nové zhruba ze 35 – 40% a obnovovány každý rok. Prvního vína se vyrobí přibližně 15.000 beden, druhého (připraveného z mladších keřů) okolo 8.000 beden. Ovšem nás dnes zajímá, jak dopadne přímé srovnání „jedničky“ a „dvojky“ stejných ročníků…

K mému velkému překvapení, a že to nebývá pravidlem, bylo v tomto případě mezi víny mnohem více styčných bodů než rozdílných. A po pravdě cenový rozdíl (první víno na téměř dvojnásobku druhého) se zdál trochu neadekvátní. I když… Korek obou vín po otevření doslova explodoval vůni čerstvé pryskyřice. Plopnutí zátky a tahle vůně… vždycky mne to odrovná. Z lahve se pak vylinula hutnější, smyslná lehce živočišná vůně, ale spíše jako rekviem doby dřívější, připomínka mladších, tříslovinovích a přímočařejších dob tohoto vína. Ve sklence se víno projevuje naprosto klasickou a ukázkovou aromatikou sladkého ovoce, nejblíže k černému rybízu v podobě Créme de Cassis, komplexní nazrálostí a ušlechtilostí. Nádhera! První víno má přeci jen trochu víc elegance a několik sofistikovanějších květinových tónů, ale dvojka zaostává minimálně. Ani jedno víno není nějak obludně plné či mohutné, nic jako některé současné tropické ročníky či vína z Nového světa, jde o představitele klasických „klaretů“ jak si je svět zamiloval. Chuť je tedy středně plná, elegantní, harmonická, uhlazená, se sametovým tříslem, živou ovocností i složitějšími a krásnými tóny lahvové zralosti. První víno nabízí opět rafinovanější dojem, možná mírně plnější, ale rozdíly jsou skutečně spíše kosmetické. Ale nejsou to právě ty drobnůstky navíc, které dělají z výborného vína to opravdu skvělé, výjimečné?

Druhé víno doplnilo primi piatti v podobě těstovin s kozím sýrem a špenátem. Krátce poduste špenát, uvařte těstoviny (špagety nebo lépe linguine) a rozpusťte kozí sýr (plísňový krémovější, možno zvýraznit zrajícím tvrdým, dle chuti). Vše smíchejte a podávejte. Jednoduché, výrazné a skvělé. Bohužel to zmizlo tak rychle, že ani fotku jsem nestihl :-) První víno pak zabojovalo společně s roastbeefem (rostbífem, jak chcete). Tři čtvrtě kila roštěné z býka naložte na dva dny do marinády sestávající z hořčice (podle chuti například mix plnotučné, kremžské, se zeleným pepřem, medové, dijonské...), oleje, tymiánu a rozmarýnu (lepší je čerstvý), trošky medu a česneku. Solit budeme lehce až před pečením. Maso marinádou pěkně oplácejte, občas třeba i otočte. Zahřejte v troubě rozpálené na maximální teplotu pekáček (grilovací), na pánvi rozpalte lžíci oleje a maso vcelku ze všech stran zprudka opečte. Pak ho šoupněte na pekáček a nechte v troubě dopékat asi 25 až 35 minut (podle toho, jak hodně propečený chcete vnitřek masa). Nechte v troubě zahřát mísu s poklicí, vyndejte ji a maso do ní přesuňte a nechte pět minut „zatáhnout“ šťávu. Mezitím můžete v troubě hezky zahřát talíře. A pak už jen nakrájejte maso na plátky, šup s nimi na talíř a podávejte s jakoukoliv přílohou si zvolíte. Brambor a majonéza s cibulkou (ta na fotce chybí) fungují výborně. Máte chuť?

Drtivý dojezd v podobě čokoládových kuliček s kokosem přelitých vanilkovým krémem doplnila Pálava, ovšem archivní kousek ročníku 1991 (lahvováno 2002) z vinařství ZEAS Polešovice. Výrazná, květinová aromatika, stále ještě dostatek kyselinky aby doprovázela cukr, příjemná dochuť a to vše s nazrálostí rozhodně napovídající méně než 16 let stáří. Efektní, líbivý a přitom dostatečně zajímavý a příjemný návrat z ciziny do domácích luhů a hájů. Naprosto úmyslný a zákeřný, protože náš host je domácími víny zklamán a v tomto, již poněkud „ovlivněném“ stavu, jsem ho chtěl přesvědčit o smyslu i zde dále hledat a objevovat. A pak už jen digestiv, rozloučit se a spát…

Dobrá vinice a letošní mladé víno

Svátky mladého vína mají něco do sebe. Sice obsah lahví obvykle není nějaký velký zázrak, ale jako předzvěst věcí příštích, pro pohodový večer a prostě jen tak tahle vína poslouží dobře. O domácích Svatomartinských jsem něco málo psal, text na téma Beaujolais Nouveau si odpustil (byť vína, i některá „papírově dobrá“, ochutnal… nic neoslovilo) a teď se zmíním o mladém víně, které mne opravdu „dostalo“…

Své nadšení z Dobré vinice jsem myslím prezentoval na více místech. Oslovují mne jejich vína, filozofie vinařství a ostatně i osoba pana Nejedlíka, jehož přístup k vinařství, věcem okolo i styl humoru mi sedí. Letos se mi dostalo do rukou i jejich mladé víno. Je to jen „Martinské“, oficiálně se nemůže certifikovaným Svatomartinským stát pro nepovolené odrůdové složení – 70% Zweigeltrebe, 20% Modrý Portugal a 10% Frankovka. Viněta obsahuje pouze základní informace a je… inu posuďte sami :o) Kýč neuvěřitelný, ale víno je to mladé, hravé a vyrobené v dosti omezeném počtu lahví, takže bych se tím netrápil. A v albu se bude obrázek vyjímat skvěle.

Od vína nečekám žádný zázrak, láhev otevírám spíše kvůli skleničce něčeho pohodového při přípravě sobotní večeře. A jsem polapen a jen těžko se mi z lahve odsává kyslík a víno zase ukládá, nejraději bych tu sedmičku vypil celou a hned. Krásná, mladá a jiskřivá barva uvede výraznou, svěží ovocitou vůni, asi nejvíce do červených plodů (třešně). Postupně, jak víno dýchá ve sklence, se objeví i trochu hutnější a „tmavší“ tóny (švestky) a možná i náznak kořenitosti. V chuti mladičké, ale zvláštním způsobem harmonické – kyselinka, trocha třísla, snad i nějaký cukřík, ale stále skvěle suché. Šťavnaté, živé, lehčí, ovocné, perfektně pitelné… nemůžete pustit sklenku, prostě to sajete jak mimino mateřské mléko :o) Dal bych si ještě, ale už není…

Odkazy: „Audit kvality“ letošního Svatomartinského

Zasloužíte si pravou Itálii…

Pod sloganem „Zasloužíte si pravou Itálii“ uspořádalo Vino Italiano velkou degustaci vín ze sortimentu v prostorách restaurace Patriot-X. Na šest desítek vzorků vína, pár olivových olejů a balsamica a to vše za přítomnosti několika hostů z Itálie. Bohužel zrovna na této zajímavé degustaci jsem si ověřil, jak důležitá je (alespoň pro mne) ta správná nálada…

Natěšen jsem zapadl do podzemních prostor a vrhnul se k prvnímu volnému (přesněji jedinému volnějšímu) stolečku. Ve sklence skončila Olmera 2005, bílá asambláž z vinařství De Stefani. Nádherná, bohatá vůně, perfektně vyvážená chuť, s výraznou kyselinkou ale skvěle harmonická, dlouhá. Skvělý začátek! A pak už to šlo z kopce. Prodírám se davy, každou chvilku do mne někdo drkne, snažím se nepolít sebe ani ostatní. Do jediné místnosti, kde si lze dělat poznámky, táhne cigaretový zápach z „provizorní kuřárny“ nepochopitelně umístěné v místnosti se šatnou u vstupu do degustačních prostor. Na podobné akci, pokud je myšlena vážně jako degustace, nemají cigarety v nejbližším okolí co dělat! Zkouším nějaká levnější vína, hledám něco na běžné pití. Ale je to taková (dost často navíc čistě technologická) nuda, že plynule přecházím na „sázky na jistotu“. Jenže ani tam nejsem nadšen. Dle poznámek, když si je teď po sobě čtu, šlo senzoricky o „objektivně“ velmi dobrá vína, ale v ten moment mne ani trochu nezaujala. Nedostalo mne ani poměrně drahé Barolo Parej 2000 a Nebbiolo Pafoj Rosso 2003 z vinařství Icardi (byla mi doporučena jako to nejlepší, co tam ten den je). Technicky v pořádku, vína typická, velmi kvalitní ale bez čehokoliv navíc, žádné vzrušení. Jediným světlým okamžikem se stala Tenuta San Pietro a víno Orma Romea 2005, stoprocentně z odrůdy Nibiò. Neuvěřitelně zvláštní, omamná vůně. Velmi komplexní, zajímavá, neobyčejná. I v chuti hodně netypické, koncentrované ale přitom jemné. Moc pěkné! Následováno opět sérii nudy. Mnohá z těch vín, především u Icardi, bych si moc rád zkusil v klidu, v místnosti jen s pár lidmi. Mám čím dál silnější pocit, že tyto davové degustace mi moc nedávají, byť jsou teoreticky skvělým způsobem, jak na malém prostoru a v krátkém čase porovnat a ochutnat velké množství vín. Teoreticky… u mne to funguje nějak hůř.

V momentě, kdy se Zdeněk Reimann snažil, ze začátku z velké části marně, překřičet rozdováděný dav a prezentovat vína na aukci, jsem se sebral a odešel. Nemělo to smysl, v podstatě bych tam jen pil alkohol a neměl z toho žádné potěšení. Ani skupina do rudých šatů oděných a příjemných hostesek mi náladu nezvedla. Výsledkem celé akce bylo vlastně jen zjištění, že bych někdy rád zašel do Patriot-X na večeři, protože ty prostory i nabídka jídla vypadají velmi zajímavě. I tak může dopadnout degustace…

Vínem se neživím, na ochutnávkách mi jde jen o nové zkušenosti, rozšiřování vinných obzorů a potažmo vlastní nákupy, tedy ne o nějaké investice a volby vína pro další přeprodej. Luxus „blbé nálady“ si mohu dovolit. Profík by měl umět víno ocenit asi i nezávisle na těchto vnitřních pochodech. Otázkou je, zda takový „strojový“ popis senzoriky k něčemu je. Pokud už víno kupuji na základě něčího hodnocení, musí se projevovat onen tajemný „X-faktor“, prvek nadšení, neuchopitelného „něčeho navíc“ nad rámec objektivních kvalit. A ten se v momentě, kdy už nemáte na víno ani chuť, těžko projeví, natožpak aby se něco takového podařilo převést do slov…

Malá soutěž s vinětami

Opět je tu pátek a nebudeme se trápit s hodnocením vína, připravena je totiž malá soutěž! Na obrázku níže jsem pro vás připravil kousky desíti vinět, z drtivé většiny odlepeny z vín původem v Čechách nebo na Moravě. Některá je odhalit velmi snadné, u jiných bude asi potřeba trochu přemýšlet. Poznáte u všech, který vinař je vyrobil?

Rozklikněte fotku pro větší formát...

Své tipy prosím nepište do komentářů, ale pošlete na e-mail cerovsky@jcsoft.cz. Čímž vám samozřejmě nezakazuji komentovat, jen prosím nevkládejte přímo názvy vinařství :o) Na konci příštího týdne všechny příchozí maily vyhodnotím a vylosuji (bez přítomnosti notáře, budete mi muset důvěřovat) vítěze. A co by to bylo za soutěž bez ceny? Vítěz obdrží láhev nějakého mého oblíbeného vína :o)

Mikrovinařství ve Vršovicích

Oblíbeným bodem webových diskusí o víně, především na různých zpravodajských portálech, jsou hlášky na téma, jak Moraváci prodávají do Prahy splašky a jak ti „znalci“ z práááhy nemohou tušit, co je dobré víno. Ne každý musí vyrůstat uprostřed vinic, aby se ve víně orientoval. A i v Praze se vinaří a jak aktivně!

Vinařství v Praze má velkou tradici, vinice jako Svatá Klára v Tróji či pěkný svah v Gröbovce prožívají znovu dny slávy, obnovovány jsou vinice u Pražského hradu, vinaří se na Proseku, hrozny se sklízí v Košířích… ale o nich dnes řeč nebude. Včera večer jsem totiž měl možnost ochutnat nadšenecký projekt ze tří hlav neidentifikovatelných maďarských odrůd pěstovaných vedle domku ve Vršovicích. Sběr plně ruční, taktéž odstopkování a i mletí probíhalo ručně poháněnou technikou. Vinifikace naprosto klasická, v případě vína červeného bez přidání umělých kvasinek, u vína bílého pak s docukřením i přidanými kvasinkami, přesto se vínu nějak kvasit nechce… ale vinařem se nikdo nenarodil a ještě to bude k opravdu zajímavému vínu dlouhá cesta, byť globální oteplování hraje pražským vinařům do karet! Červené víno kvašeno s pomocí kontrolované teploty – přenášením ze studeného sklípku do teplé místnosti. Levné, funkční.

A jaké bylo domácí vršovické červené? Dosti kyselé, poněkud přesířené (taky to odhadněte, v takhle malé produkci), ale zároveň s intenzivní vůní jahodové dřeně (takové ty v kelímku, dobroučké!). Co je to za odrůdu by mne opravdu hodně zajímalo. Dnes spíše zábavný důvod k návštěvě a večernímu povídání nejen o světě vína, ale rozhodně nic otřesného, na koštech jsem se již setkal s podivnějšími vzorky.

Vinaří se skoro všude. Chutnal jsem vína z Hořic v Podkrkonoší, víno se pěstuje i u pivní Plzně, dříve se pěstovalo a dnes znovu vrací do Grónska, příští rok se budou sklízet experimentální vinice v Norsku. Nepodceňujte oblasti, o kterých se v souvislosti s vínem tolik nemluví a jejich obyvatelé netráví ve vinicích většinu volného času. Vše se může změnit! Pár stupňů sem nebo tam a uvidíte! Třeba taková Velká Británie začala sekty a dělá i čím dál zajímavější tichá vína. Tož asi tak. Dnes jen malé postesknutí milovníka vína narodivšího se v podkrkonoší, domestikovaného v Praze a se silnou touhou mít jednou, až bude čas, malou viničku někde směrem na Mělník…

Gewurtztraminer Cuvée Martine Albrecht 2004

V rámci plánovaného týdne odrůdy Tramín na portálu O Víně jsem se i já rozhodl přispět nějakou tou recenzí. A protože tuto odrůdu nevyhledávám, zlikvidoval jsem momentálně jediného zástupce v archivu – alsaský Gewurtztraminer Cuvée Martine Albrecht ročníku 2004 z produkce vinařství Lucien Albrecht. Aby to víno nemělo jednoduché, muselo se „spářit“ s ostřejší kuřecí čínou s rýžovými nudlemi. Jak to dopadlo?

Vinařství Lucien Albrecht je pro mne spojeno spíše s crémanty, s jejich tichými víny moc zkušeností nemám. Vinařství má tradici hned několik století, dodnes jde o rodinný podnik a produkuje vína mnoha kvalitativních řad – od vín z dnes hodnocené „réserve“ kategorie, přes Grand Cru a různé výběry monopolních terroir, až po výběry z bobulí a opulentní sladká vína. Průvodci víny tvrdí, že se jim na Alsasko až výjimečně dobře daří Pinot Noir, inu další položka do „vyhledat a vyzkoušet“ seznamu.

Dnešní Gewurtztraminer se skrývá ve vysoké zelené flétně, v kombinaci se sytě žlutou vinětou působí velmi efektně. Záklopka je kovová, korek 43mm dlouhý, plný a až podezřele měkký. Po přičichnutí výrazná a nečekaná vůně droždí. Trochu propadám obavám, ale důležitý je až vlastní obsah lahve…

Barva vína je vysoká, zlatavá, ve sklence se převaluje o něco líněji, než bych čekal. Na lahvi není uvedena „sladkost“ a tato konzistence varuje, že možná nepůjde o klasicky alsasky suchý vzorek. Ve vůni dominuje jemná medovost, květiny a exotičtější ovoce, především liči (lychee). Objevují se i rozinky a citrusy v jejich trochu „falešnější“ podobě (citronový bonbón či třeba prostředek na nádobí), ovšem není to nepříjemné, spíš svých zvláštním způsobem zajímavé.

Chuť je poměrně plná, hutná, hladká a výrazná na patře, s cukrem více než znatelným. Kořenité tóny, růže a delší (byť trochu drsnější) dochuť potěší, nedostatek kyseliny již mnohem méně.

S jídlem víno bojuje bez nejmenších problémů, vyšší alkohol a kořenitost se perou s pikantním kuřetem a na závěr si podávají ruce a zpříjemňují večeři. K nějakému zajímavému dezertu by víno ovšem sedlo asi více. Tento Gewurtztraminer je zajímavým představitelem odrůdy, byť osobně mne příliš nezasáhl. Postrádal jsem svěžest a živost, chuti na můj vkus trochu moc dominuje hutnost a vínu by velmi pomohlo ji něčím „rozstřelit“.

Dvacet zašumění – velký den šampaňského

V pátek 9. listopadu se konal „Grand Jour de Champagne“, ochutnávka třinácti šampaňských domů za účasti jejich zástupců nebo distributorů. Akci pořádal House Champagne Prague pod patronátem Richarda Juhlina, autora obsáhle knihy „4000 Champagnes“. Jak to celé vypadalo, co se chutnalo a celkový dojem z akce, ale i šampaňského tak nějak obecně, se pokusím shrnout na následujících několika řádcích.

Akce byla rozdělena na dvě části – volnou degustaci v odpoledních hodinách a následně banket v hodinách večerních. Účastnil jsem se pouze degustace a vše níže napsané se tedy bude týkat pouze jí. Šampaňská byla prezentována v prostorách Obecního domu, tedy místě k této tak trochu luxusnější komoditě patřící. Každý z producentů měl svůj stůl s víny a osobami schopnými poskytnout informace, zároveň zde bylo i dostatek stolečků na sepsání poznámek, ideálně do jednoduchého ale obsáhlého (odrůdové podíly ve vínech atp.) bločku / karnetu. Celá událost se nevyhnula několika drobným kiksům či „drobnostem“, které bych na degustaci této úrovně nečekal. Když dám za lístek tisícovku a v šatně na mne paní vybafne „pět korun“, rozhodně se trochu zarazím. Stejně tak, když už se ke každému karnetu rozdává něco na psaní, nemusela by to být fixa centropen (obyčejná tužka by určitě vypadala lépe). Sice se degustovalo z krásných sklenek Riedel (Vinum Riesling), ale zároveň velká část stánků neměla plivátko či něco na odlévání vína, v některých případech obsluha navrhla vylít / vyplivnout do nádoby s ledem a lahvemi, což mi přišlo poněkud… nevhodné. A s davem lidí, kterým se občas nedalo pořádně prodrat, samozřejmě nikdo nic neudělá, to je na zajímavých akcích skoro nutné zlo. Konec stížností, jdeme k té jasně kladné části, vínům!

Krom jednoho opomenutého rosé a stánku Perrie Jouët, který jsem asi přehlédl (nebo nenašel), se mi podařilo ochutnat všechny vzorky. Z jednotlivých domů se chutnala především vína „základní“ a sem tam nějaká ta vyšší třída, ale v podstatě nic z řad nejvyšších. Kdo se těšil na Le Clos Saint Hilaire (můj malý sen ochutnat toto víno třeba v ročníku 1996) či Cuvée Sir Winston Churchill mohl být zklamán, já je tam naštěstí nečekal. Podobné kousky je stejně lepší poznat v klidu třeba na nějaké průřezové ochutnávce jednoho vinařství (nebo celou lahví doma, pokud jste ochotni investovat šílené částky), než v poklusu mezi davy. Přesto na ochutnávce nebyl skoro žádný vyloženě slabý článek, všechny vína byla minimálně dobrá, některá výborná a našla by se i nádherná, téměř výjimečná. Necítím se, obzvláště u poklusové degustace něčeho tak zrádného a rozmanitého, jakou jsou šampaňská, na obsáhlý a zasvěcený popis, na to prostě nemám. Ale bez konkrétního pořadí uvedu pětku vín, která mne osobně oslovila nejvíc, nezávisle na ceně (kterou jsem preventivně ani nezjišťoval).

Larmandier Bernier Né D’une Terre de Vertus Non Dosé 1er cru
Blanc de blancs (100% Chardonnay) s velmi efektní kompotovou vůní (podzimní zahrada), elegantní, plnější a delší, s říznou kyselinou a harmonickou chutí. Krásné víno, v téhle podobě Chardonnay skutečně mohu.

Billecart-Salmon Brut Réserve
Postaveno na zhruba stejných poměrech odrůd Pinot Noir, Chardonnay a Pinot Meunier. Ve vůni i chuti koncentrovaná ušlechtilost a elegance, svěžest a harmonie, nic okázalého, ale při troše soustředění o velký kus před většinou ostatních neročníkových vzorků. Snad mezi spoustou aromaticky explozivních vín nezapadlo. Mně se při napití okamžitě vybavila kombinace s olivou v listovém těstě, se kterou jsem toto víno pil poprvé. Jednoduché, ale nezapomenutelné…

Champagne de Venoge Blanc de Blancs Millésimé 2000
Velmi výrazné vůně až přezrálého zahradního ovoce (jablka nejvíce), plnější a delší chuť, perfektně harmonická s krásnou kyselinou. Víno působí hutně, opojně a velmi efektně. I druhé prezentované víno z de Venoge se mi moc líbilo, neročníkový brut Cordon Bleu je naprosto klasické šampaňské, řízné a opět hodně efektní, byť k nějaké prvoplánové líbivosti má hodně daleko.

Mailly Grand Cru Brut Réserve
Ze tří čtvrtin na Pinot Noir postavené víno, o zbytek asambláže se postaralo Chardonnay. Elegantní a komplexní vůně, svěží a krásně ovocitá. Robustnější tělo, delší chuť, šťavnaté a velmi pěkné.

Jacquesson Cuvée No.731
Vyšší barva, svěží ovocitá vůně i chuť, výrazné tóny čerstvých jablečných slupek a později pečených jablek. Dlouhé doznívání. Krásné, klasické šampaňské.

Z těchto „chodících“ degustací mám vždy méně poznámek a moc mne to mrzí, každopádně výše uvedená vína jsou ta, která bych si nejraději přechutnal znovu v klidu a bez obav doporučil. Nenudil jsem se ani u stánku Cattier, Taittinger, Pol Roger, Ruinart či Phillipponnat, všude se dala najít krásně udělaná vína. Trochu zklamání jsem vlastně zažil jen na dvou místech. U stánku Delamotte mi přišlo, že jejich brut je až podezřele moc napěněný a takový trochu… obyčejný. Blanc de Blancs byl zase až zbytečně efektní, trochu do „candy“ tónů, prostě ne úplně to, co hledám a očekávám. U stánku Pommery jsem měl z Brut Royal opět pocit „obyčejnosti“ a navíc byl trochu zmaten některými tóny (až kouřovitost a káva), jako by víno prošlo sudem. Tento stánek také prezentoval Pop Blue Extra Dry, dvoudecové lahvičky šampaňského, které se pijí brčkem. Prý pro mladé. Chutnal jsem raději ze sklenky a šlo o jednoduché, ovocité šumivé víno, které určitě neurazí, ale velký zázrak to není. Ovšem celý ten koncept lahvičky s brčkem se mi úplně nelíbí, takže mne to možná trochu ovlivnilo v pozornosti. Každopádně k „Tesco plechovkám“ to má stále hodně daleko :o)

Suchá šampaňská jsou jedna z nejzajímavějších bílých vín světa. Drahá (velmi často ovšem jen předražená), určená pro výjimečné chvíle (což jim, když na ně vzpomínáte, velmi pomáhá) a udělaná tak, že je jim velmi snadné podlehnout. Nedám dopustit na krásné Crémanty nejen z Burgundska, povedená Cava mne také snadno dostane, velmi mi chutná třeba i Prestige Brut od Bohemia Sektu (za ty peníze opravdu krásné pití, ověřeno hned v sobotu po této degustaci a to víno rozhodně nepůsobilo i při vzpomínkách na den předchozí nějak fádně), ale dobré pravé šampaňské je trochu jako z jiného světa. Chvíli zdánlivě jednoduché a snadno pochopitelné, ale následně šálící smysly, stoupající do hlavy a explodující poezií chutí a vůní. Jsou to vína, která se dokonale hodí pro momenty, kdy potřebujete něco „víc“ než jen běžné dobré víno, ale zároveň jsou schopná atmosféru výjimečnosti vytvořit sama o sobě. Omamné bublinky…

Svatomartinské je tu! A jak chutná?

Pranostika vyšla perfektně, Martin přijel na bílém koni a vše nahrávalo otevírání Svatomartinského vína do karet. V kombinaci se slušnou propagací a obecně se zvyšujícím zájmem o víno je zaděláno na velký úspěch. Ale jaká jsou vlastně vína v lahvích s jednotnou záklopkou Svatomartinské?

Před nedávnem jsem tu uveřejnil malou polemiku o Svatomartinských vínech a včera lehce po poledni prostě neodolal a vyrazil na průzkum. Oběhl pár vinoték a dalších podniků ve snaze ochutnat co nejvíce různých Svatomartinských vín a udělat si obrázek, jak to letos dopadlo. Někde bylo zavřeno úplně, jinde jsem ochutnávku minul o pár minut. V další vinotéce jsem se zase s trochu kyselým výrazem dozvěděl, že klasická degustace není, ale když si něco koupím, tak mi dají ochutnat. Inu stále ještě nejsme úplně vinně civilizovaná země, jen co je pravda. Jasně, je nedělní odpoledně, ale když už jednou bylo propagováno toto datum… no třeba to bude zítra lepší. Nakonec jsem po sadě neúspěchů a několika málo vzorcích skončil ve Viničním altánu v Gröbovce. Ani zde neprobíhala klasická ochutnávka, ale bylo otevřeno docela dost lahví, které šlo testovat po deckách. Číšník se netvářil nadšeně (nechápu) na variantu, že klidně zaplatím celou deci, ale nalije mi jen degustační dávku, takže jsem holt pil a trapně chodil plivat do umyvadla na záchodcích. Každý svého štěstí strůjce, degustace vína je řehole :o))) Další vzorky jsem otestoval ze zakoupených lahví v klidu domova, nyní jsou s vysátým kyslíkem v chladničce a padnou za vlast s návštěvami v průběhu týdne. Ale dost o okolnostech ochutnávky, důležitý je obsah lahví…

… a jeho kvalita je docela vyrovnaná. Nic mne opravdu neohromilo, ale všechno to byla vína, která by šlo v pohodě pít nejen k jídlu, ale i jen tak, večer s přáteli. Odpovídající tomu, jak bylo Svatomartinské propagováno a jak má vypadat. Jen kdyby taková byla běžně v hospodách a po skleničkách v restauracích! Bohužel nejsou, ale to je úplně jiné téma. Obecně jsem se více věnoval vínům červeným (vím, že v nich síla Moravy netkví, ale nemohu si pomoct) a zde mne hodně potěšil Modrý Portugal z vinařství Bíza. S vysokou barvou, krásně odrůdovou vůni navíc s tóny podzimní aleje či lesa (jehnědy a takové ty věci), s pěkným ovocným tělem, tříslovinou a hodně slušnou dochutí. Snad jen trochu výraznější kyselinku jsem postrádal, ale celkově hodně povedené víno, nejen jako Svatomartinské, ale i na kratší uložení a pití v průběhu roku. Zaujalo Svatovavřinecké od Hrabala, jemně ovocné, svěží, lehké a neuvěřitelně snadno pitelné a „milé“ víno. Zde naopak skoro bez třísla, ale lahvičku bych vypil k jídlu sám během chvilky :o) Naopak trochu zklamal Modrý Portugal z Patrie Kobylí, opravdu hodně tenký a bez výrazu, navíc jsem měl dojem lehkého přesíření. Další vína nezanechala hlubší dojem (kladný ani záporný), ale platí o nich výše uvedené, tedy že odpovídají „typu Svatomartinského vína“ a jsou úplně v pohodě.

Z bílých mne docela zaujal Müller-Thurgau od Spielbergu. Vůně je sice taková hodně „neutrální“ do muškátových tónů, ale velmi čistá a krásně svěží. Chuť opět svěží, trochu plnější se snad zbytečkem cukru, pěknou kyselinkou a kořenitými tóny. Povedená mladá mullerka. Ovšem asi nejzajímavějších chutnaným vzorkem bylo víno, které vůbec není označeno jako Svatomartinské, protože je vyrobeno z „nepovolené“ odrůdy – Muškátu moravského. Mladý muškátek od Sonberku se prezentuje hezkou barvou a výraznou muškátovou vůni, doplněnou tóny citrusů a hutnějšími bylinko-květinovými vůněmi (máta?). V chuti s živou kyselinkou, v harmonii s vůní, trochou kořenitosti a překvapivě dlouhou dochutí. Žádná prvoplánová aromatická líbivka, poctivé a perfektně suché bílé víno. Moc pěkné.

S výsledkem včerejší ochutnávky jsem byl tedy docela spokojen.. Tato vína možná nejsou tím, co výrazně prezentuje schopnosti Moravy, ale zároveň jsou nějakým způsobem charakteristická a docela příjemná (tedy ta sotva desetina, co jsem ochutnal). Jen doufám, že nahodilého konzumenta, který po reklamní kampani třeba po delší době „zase dal Moravě šanci“ nepřesvědčí o tom, že tato oblast umí jen podobná lehká a „obyčejná“ vína na okamžité vypití. Beaujolais zná skoro každý, ale kdo si pod tímto jménem představí pozornosti hodná a třeba i docela mohutná (a pro nějaký ten rok ležení předurčená) „Cru“ jako Morgon či Moulin à Vent, a kdo lehké svěží a ovocné Nouveau určené k okamžité konzumaci?

V komentářích určitě nejen já uvítám tipy na další zajímavá Svatomartinská a samozřejmě i varování, které se zkoušet vůbec nevyplatí, pokud se taková letos objeví.

Odkazy: Malá polemika o Svatomartinských | svatomartinskevino.cz

Vinné fotky a jeden televizní tip

Opět je tu pátek, všichni se těší na víkend, takže nečekejte žádný sofistikovaný článek. Dnes sem prostě jen frknu pár fotek s více méně vinnou tematikou a upozorním na pořad, který si nesmíte nechat v televizi ujít, pokud vám sedí klasický britský humor.

První záběr má s „vínem“ společného jen málo, v krabici se skrývalo něco tomuto ušlechtilému moku jen vzdáleně podobného. Jde o reportážní foto z nočního přechodu Brd, konkrétně z přípravy svařáku někdy okolo půlnoci. Bohužel nikdo z výpravy nevzal ešus, takže jsme před odjezdem do divočiny zakoupili plechovku párků, obsah zbaštili a následně využili obal jakožto kastrůlek. Svařák byl, v tom odporném mrazu okolo, nečekaně příjemný. Ale bez párkové příchuti :)

Některé moderní vinice vypadají jak načrtnuté podle pravítka a až téměř „sterilně“ čisté a mechanicky opečovávané. Ale ty nejzajímavější nemají dokonalé linie s úhorem mezi keříky, jsou trochu divočejší, s plevelem a květenou. V těch úplně zanedbaných se krom hmyzu usídlí třeba i kotě…

A jeden „recyklát“ ze staršího článku, naprosto nelogická kompozice lahve sektu, jezevčíka a Apollonova chrámu. Víno je zábava, nemyslíte? :o) Přihoďte odkaz na nějakou svojí zábavnou (ne)vinnou fotku, jestli nějakou máme. Tu nejlepší odměním :o)

Riedel vyrábí sklenky tvarované pro konkrétní odrůdy či typy vín, na degustacích se používají přesně tvarované oficiální „OIV“ sklenky, ale když je nouze, dá se i Chablis pít přímo z lahve. V tomto případě k sushi z Marks & Spencers v Greenwich parku. Děsivější varianta jsou už jen kelímy z McDonalds. Ale i to se dalo pro jednou přežít (fotodokumentaci bohužel či možná naštěstí nemám).

A v Anglii ještě chvilku zůstaneme, tento komiksový strip visel v podzemních degustačních prostorách proslulé vinotéky Barry Bros & Rudd na James Street v Londýně.

No a Albion i na závěr… dnes (pátek 9.11.) ve 23:25 poběží na ČT2 třetí díl seriálu Black Books, tentokrát s podtitulem „Hrozny hněvu“. Pokud se Vám nechce čekat, kompletní video v originálním znění najdete TADY.

A to je pro dnešek vše. Příjemný víkend přeji!