V mailu s dnešním příspěvkem do fotosoutěže, na kterou tímto jemně upozorňuji, mi přišel již poněkolikáté dotaz, proč u hodnocených vín neudávám nějaké body (hvězdičky, procenta…). Specielně se pak týkal vína Museum Real, které jsem tu nedávno popisoval a nyní je jako víno měsíce v časopise Víno & Styl, se slušnými 88 body. Prý kolik bych mu udělil já. Opakovaně jsem tenhle problém řešil i na O Víně, kde u posledních recenzí prostě body přestal uvádět. Vzhledem k tomu, že s tímhle tématem tak trochu svádím vnitřní boj, rozhodl jsem se uveřejnit pár svých poznámek. A uvítám případnou diskuzi.
Přijde mi totiž, že bodování vín má smysl maximálně ve velkých magazínech (Wine Spectator, Wine Advocate), kde jsou hodnoceny desetitisíce vín, při troše štěstí v průběhu let dle stejných kritérií, a v tomto chaosu může jednoduché 90/100 posloužit jako vodítko při rozlišení vína. Pokud James Suckling nebo Robert Parker konzistentně hodnotí tisíce vín a navíc jste některá z nich měli možnost pít, pak víte, co jeho bodové hodnocení naznačuje. Mám-li před sebou tabulku stovek Bordeaux a jejich bodů od stejného člověka, u každého vína v průběhu let, může mi to říct něco o „kvalitě ročníku“ či o tom, zda si vinařství drží nějaký standard, má vysoké výkyvy v kvalitě či se naopak výrazně zlepšuje. Rychle a přehledně ještě před tím, než si začnu číst detailní popisy.
Ale tady? Při relativně nízkých počtech hodnocených vín, navíc různých typů, při silně subjektivních názorech a specifickém vkusu? Navíc mi přijde, že jednoduché číselné označení svádí, a znám to na sobě, nejdřív se mrknout na něj a pak věnovat textu menší pozornost. A co asi tak o víně prozradí? Bez popisu a hodnocení, důvodů pro udělení těch bodů, čísla nemají smysl. Jenže to, co v různých souhrnech a samostatných výpisech přetrvává, jsou právě ta čísla. Vymaní se z kontextu popisu a žijí svým vlastním životem. Najednou je to devadesátibodové víno. Bez znalosti, kdo body udělil a jak hodnotí v čase jiná, srovnatelná vína, to nemá smysl. A to stále mluvíme o lepším případě, kdy by stupnice neměla záležet na typu vínu, tedy devadesát u ryzlinku i Bordeaux mělo vyjadřovat určitou shodnou úroveň kvality.
Ale co když je to hodnocení „8/10”, ale v řadě vín podobného typu (byť to není nikde uvedeno a tak nějak se to jen předpokládá)? Tedy v rámci domácích jakostních červených je to osmička, velmi slušný nadprůměr. Ale v přehledových tabulkách se najednou objeví vedle osmičkového Burgundska, opět hodnoceného třeba v rámci (nijak přesně definované) kategorie „běžnější červená“. Ta vína nejsou ani omylem stejně kvalitní, byť bodový průměr je stejný. A začínáte se zahrabávat do definic těch jednotlivých kategorií, a ač je třeba vnitřně tak nějak cítíte, na papíře to najednou začíná vypadat jako neuvěřitelná kravina, jejíž definice připomíná plány na raketoplán. Čísla se vám rozprskávají jak kulečníkové koule na stole a ztrácí jakýkoliv význam…
Už dlouho si pohrávám s myšlenkou u recenzí vína (případně i některých reportů z degustací) uvádět závěrečné hodnocení ve stylu: „Za požadované peníze víno stojí: ANO, koupil bych si znovu: NE, je zajímavé mezi víny podobného stylu: ANO“. Abych tu něco „tabulkového“ měl, ale zároveň se vyhnul klasickým číslům a hvězdičkám. Uvidíme. Možná si jen chci usnadnit život, protože udělit nějaké body znamená závazek. Hodnotíte další burgundu a chutná vám víc než jiná, dříve hodnocená, ale v tabulkovém hodnocení (pokud je tedy nestřílíte od boku) body vycházejí níže. Co s tím?
Na tenhle problém jsem dříve totiž opakovaně narazil. Na degustacích se snažil vína bodovat různými způsoby, včetně té klasické stobodovky. Poctivě vyplňoval tabulky a sčítal. A výsledek? Skoro nikdy, a nešlo o cenu, si nekoupil ta vína, která mi bodově vyšla nejlépe. Začal jsem tedy hodnotící tabulku upravovat, stále větší váhu přikládal ke kolonce „celkový dojem“ („X“ faktor) a časem se dostal do stavu, kdy bodový výsledek odpovídal tomu, jak se mi víno líbilo. Ale zase neměl nic společného s nějakým veřejně přijímaným standardem. Prostě s tabulkami mi to asi nejde.
Nemám degustátorské zkoušky, ale před nějakou dobou si absolvoval alespoň krátký „kurz senzorického hodnocení vína dle norem ISO“. Byla to švanda, vady jsem celkem identifikoval, vína podle cukru či třísla setřídil, i ta trojúhelníková zkouška nebyl problém (tři vzorky a určit dva shodné atp.), ale když došlo na část s vyplňováním stobodovky, v úplně všech případech jsem byl významně pod hodnotami, které měly (dle přednášejícího Ing. Balíka) účastníkům vyjít. Protože jsem dost možná nesouhlasil s teorií, že pouhé „víno je bez vady, výrazně voní a má vysokou barvu“ stačí k tomu, aby dostalo (dle mého soudu) nadprůměrné hodnocení. V dnešní době, kdy podobný stav je u vína naprostým standardem a ničím výjimečným, tomu tak není a být by nemělo.
Což mne přivádí na myšlenku, že vám asi moc nedají ani ty zdlouhavé textové popisy „co tam cítím“, protože to dost možná budete mít úplně jinak. Ale to už je na vás, jestli v tom smysl najdete a nějak ta hodnocení využijete. A vůbec nejlepší bude, pokud o nich začnete polemizovat a napíšete vlastní názor.
