Mám rád syrové ryby, to už jsem myslím prozradil v jiných článcích. A podařilo se mi propadnout suši, naprosto a úplně. Takže se jej snažíme připravovat v domácích podmínkách. Jednou z našich oblíbených zábav je pak zkoušet párování téhle japonské speciality, s větším či menším úspěchem, s různými typy vína. Tentokrát padl los na základní Bourgogne Chardonnay 2005 od renomovaného négocianta Nicolase Potela. Suši se ten večer moc nevyvedlo, párování taktéž nebylo ideální, ale víno samo o sobě zanechalo docela silný dojem. Zaslouží si tedy samostatný a poněkud delší zápisek.
Na úvod takové malé ujasnění, co vlastně očekávám od základní kategorie slušných vín z Burgundska, tedy Appellation Bourgogne Controlée (ať již ve variantě rouge nebo blanc)? Dobré víno respektující projev odrůdy Chardonnay či Pinot Noir v oblasti původu, za slušnou cenu, kvalitní doprovod k jídlu a především, tedy u proslavených výrobců určitě, je považuji za pozvánku k premiérovým vínům. Pokud pod svým jménem někdo vypustí hodně špatné Bourgogne, pak mám důvod značně rozvážit případnou investici do nějakého jeho 1er Cru. A samozřejmě i naopak, výjimečně dobré Bourgogne je jakousi (nepsanou a nikým nestvrzenou) zárukou, že podobná pozornost bude věnována i vínům vyšších řad a má smysl je vyzkoušet.
Négociantský dům Nicolase Potela má dobré jméno a tomu odpovídající ceny, vzhledem k jeho krátké historii až překvapivě vysoké. Ale vlastně se není čemu divit, jeho přístup k vinařství je velmi pečlivý a na vysoké úrovni, zároveň i díky slůvkům „bio“ v podstatné části celého procesu i marketingově skvěle využitelný.
Bourgogne Chardonnay 2005 „Cuvée Gerard Potel“ samozřejmě nemá uvedeno místo původu hroznů, osobně mi to dost připomínalo stylem některé Meursaulty (ale že jich teda nějak vysoký počet napitý nemám), ostatně hrozny z této oblasti z velké části použil Potel i v ročníku 2004. Láhev je klasická zelená burgundská (p.s. uhodněte, která z těchto dvou sedmiček váží o půl kila víc :o) s velmi elegantní vinětou, záklopka kovová a korek kvalitní, tak se mi to líbí. Barva vína je taková slámověji zlatavá, není stoprocentně čistá, pohybují se v ní drobné částečky. Vůně byla nejdřív velmi jemná, nevýrazná a zastřená. Frenetickým vymícháváním ve sklence se začala nádherně otevírat, takže jsem víno surově přelil do karafy, víc než to víření mu neublíží. Po deseti minutách pobytu v křišťálu se víno nádherně odvděčilo. Květinové a bylinkové tóny (heřmánek), letní louka a podzimní zahrada (jablka), citrusy, nazrálé a silně podtrženo vlivem sudu, překvapivě delikátní. Později se ta nejvýraznější složka vůně „ustálí“ na jakémsi krémovém citrusu, moc pěkné. Chuť je středně plná, s nepříliš výraznou ale přitom dostatečnou kyselinou, máslově hladká a docela dlouhá. Opět dost velkou roli hraje sud, ale neruší, žádná přebarikovaná obluda to není, máslový citrus má stále dost sil nad dřevo vykukovat :o) Jako doprovod k jídlu je tohle víno úžasné, ale jde se s ním bavit i samostatně. Chutnalo mi až překvapivě hodně.
Tohle Bourgogne v mnoha ohledech splnilo svůj účel. Potěšilo, moc chutnalo, překročilo (spíš velkým obloukem přeskočilo) stín základní apelace a navnadilo na vyšší třídu vín od Potela. Zároveň ovšem nesplnilo požadavek nízké ceny, v ČR si za tuhle lahvičkou řeknou nepříjemných pět stovek (dle aktuálního kurzu 19€), u bílých tyhle investice zvládám nějak hůř než u červených. Platil jsem za jméno vinaře, nápis „Bourgogne“ na lahvi, nebo dovozce věděl, jak dobré víno v lahvi je? Netuším. Vůbec v poslední době jsem pil spoustu báječných základních Bourgogne či Village vzorků a naopak kupu průměrných a nezajímavých 1er Cru.
Problémy v nekonzistentní kvalitě vín z Burgundska a jejich dopad na prodeje vedl před zhruba pěti lety k navržení plánu „CAP 2010“, který měl umožnit vinařům smíchat vína z různých oblastí (třeba „zahustit“ řídké Bourgogne z nějakého vlhkého ročníku vínem z horkého Languedocu), aplikovat kupy technologických triků a celé to prodávat jako „Vins de Cépage de France“. Odrůda a ročník na lahvi by musela platit alespoň z 85%, zbytek by mohl být odrůda, oblast či ročník jiný. Prý by to umožnilo konkurovat Novému světu a smetlo z trhu nedostatečně kvalitní vína, která byla „burgundským jen podle jména“, ala očekávané kvality tohoto regionu nedosahovala (a platí to obecně o všech A.O.C. oblastech). Plán byl tenkrát smeten ze stolu, přes silnou lobby skupin jako Luis Jadot či Maison Sichel. Vlastně by to znamenalo návrat do minulosti, k „ermitážování“ vín z Bordeaux a podobným operacím. Upřímně bych ale raději viděl tuhle možnost, tedy jasně označené levné směsky ve kterých zmizela nedostatečně kvalitní surovina, než kupy nepříliš dobrých vín, které kazí jméno svým apelacím (a kdo ví proč procházejí kontrolními komisemi). Třeba by to fungovalo podobně slušně jako u neročníkových šampaňských. Taková řidší burgunda ročníku 2004 zvýrazněná ročníkem 2003 (ze stejných vinic)… kdo ví, mohlo by to mít jistý smysl. Plán byl však smeten ze stolu, je však otázkou času, kdy se zase vrátí v nějaké jiné podobě do hry. Ale což, u vína platí stejně jako u jiných výrobků, že je dobré najít si svého spolehlivého dodavatele, kterému lze důvěřovat.
Článek se měl týkat i suši, ale o tom se vlastně ani moc zmiňovat nebudu, vlastně mi trochu potvrdilo, že jakákoliv samolibost ve smyslu „docela se nám daří i bez tříletého kurzu správného krájení masa“ není na místě. Možná se občas vyvede výjimečně povedená maki rolka, ale kvalitního výsledku nejsme schopni dosahovat konzistentně. V tomto případě byla, když použiji stejné slovo, vyloženě nekonzistentní rýže :o) Stačí trošku ujet, ustřelit s hrníčkem vody navíc a půlminutou vaření, a v kombinaci s tekutým octem místo práškového je katastrofa tady :o) Suši je vlastně strašně snadné, ale chce to pečlivost, přesnost a velmi kvalitní suroviny. Nic víc a bohužel ani o trošku méně. Inu není každý den svátek.
