Je vždy trochu nepříjemné a smutné, když před vámi zanikne nějaký mýtus. Poněkud zklame něco, od čeho očekáváte vždy zásadní a velký zážitek. Nikdy jsem si nemyslel, že všechna vína od Leroy jsou naprosto špičková, ale do nedávné doby měl prostě štěstí na tak silný nadprůměr, že jsem tomuto dojmu pomalu ale jistě propadal. Připravila mne o něj degustace Leroy ročníku 1998, o které ovšem spáchám něco později. Ani bílý Corton Grand Cru ji pro mne nezachránil od dost rozpačitého dojmu. O několik týdnů později mi to, že článek z degustace ještě není napsán, připomněla další událost. Když vám totiž někdo otevře Leroy Maranges 1997 a víno se bohužel v lahvi rozjelo a z jeho původního charakteru moc nezbylo, až příliš silně si uvědomíte, že ani při špičkových korcích a tak pečlivém přístupu jako u madam Lalou-Bize se i podobným vínům nevyhýbají vady jednotlivých lahví. Víno žije a tak je to třeba brát. Smutně koukám na z více než poloviny plnou láhev v chladničce, kterou jsem si v marné naději na nějaký pozitivní vývoj na vzduchu ukořistil domů, a přemýšlím, co s tím. Výlevka? Svařit? Nebo snad i vypít, byť je zřejmé, že to víno rozhodně není v kondici (mírně řečeno)? Vyrážím na Moravu, tak snad využít k bagetě do vlaku? Leroy?
Víno jsem chutnal ve společnosti jednoho z čtenářů tohoto blogu, který sem dorazil nějakou shodou okolností a díky vyhledávačům, protože žije od dětství v Japonsku a má rád vína z Burgundska. Pár klíčových slova a najednou sedíte s někým, koho vidíte poprvé v životě, protože právě přiletěl na dovolenou do Čech, a výborně se bavíte. Už pro podobná setkání mělo smysl začít tenhle blog psát. Většinu běžných lidí totiž někalikahodinový rozhovor o vínech spolehlivě unaví, nadšenci to zvládnou déle :o) A navíc bylo neštěstí prvního vzorku zapomenuto základním Bourgogne Rouge 1999 od stejného producenta, krásnou ukázkou Burgundska se vším, co k němu patří. Ostatně nad ním jsem se rozplýval už v jiném článku. Ale ani tohle víno nebylo vzorkem, který večer zahájený obrovskou smůlou bohatě napravil.
Je paradox, že víno, které mne z Moravy za poslední měsíce nadchlo rozhodně nejvíce, mi musela až pod nos strčit návštěva z ciziny. A navíc by na něj dost možná vůbec nedošlo, kdybychom si na začátku pomalu vychutnávali tu burgundu. Ale stalo se, štěstí v neštěstí. Neuburské 2005 Family reserve pozdní sběr z trati Čtvrtě v Bořeticích od vinařství Springer je zdaleka nejlepší domácí bílé, které jsem pil za hodně dlouhou dobu. Nějak jsem nebyl schopen napsat si pořádné degustační poznámky, což udělám u vlastních lahví tohoto vína, ale v paměti mi zůstává vysoká zlatá barva a mosty ve sklence, dokonalé zakomponování sudu do ovoce, harmonická vyvážená chuť, velmi dlouhá a elegantní. Krása! A jak běžně nadávám na ceny, zde mi 380,- Kč přijde jako částka naprosto odpovídající, protože podobnou kvalitu v zahraničí získám za peníze stejné nebo spíš dráž, ale víno určitě nebude mít unikátní charakter této odrůdy. Chci další! :o) Následující Cuvée 2004 (Chardonnay + Sylván) Family Reserve ze stejné polohy a vinařství sice bylo sice taktéž bohaté a komplexní, ale dominance sudu snad až příliš výrazná a naprostou fascinaci Neburským prostě nedokázalo přehlušit.
Každopádně mi tenhle večer znovu a velmi silně připomněl, o čem víno vlastně je a nebo by být mělo. Alespoň pro mne, nikomu tenhle pohled nenutím. Není o nákupech en primeur a investicích do lahví místo akcií, není o degustačních poznámkách a snaze každou láhev co nejlépe popsat. Vlastně ani ta schopnost dokonale doprovázet dobré jídlo není tím hlavním. Je o setkávání lidí, dobré náladě nad ušlechtilým nápojem, o schopnosti vyvolávat emoce a podpořit atmosféru již tak příjemného večera. A dokáží to především vína poctivá, nenásilně připravená, skutečná. A tak přeji pěkný sváteční den se sklenkou dobrého vína!
