V hotelu Majestic Plaza se po dva dny, paralelně s veletrhem Víno & Destiláty (kterým jsem opět, vzhledem ke své lehké nesnášenlivosti k davům a obvyklým hordám přiopilých lidí, vynechal), konala prezentace snad několika set vzorků ze sortimentu Global Wines, navíc často za účasti zástupců prezentovaných vinařství. Na ochutnávku jsem si ve čtvrtek zaskočil místo oběda (doufaje v menší zájem návštěvníků) a v praxi si ověřil jednu marketingovou poučku, že čím větší výběr, tím pravděpodobnější, že si nakonec nevyberete nic :o) No dobře, k nákupu bych si vybral, ale ze šíře prezentovaných vzorků bylo skutečně těžké navrhnout nějaký rozumný postup ochutnávání. Co tedy zaujalo? A jak to vypadalo u závěrečných stolků s destiláty?
Suverénně nejlepší pocit jsem měl hned u prvního zastavení, stolečku s víny z Alsaska, kde jsem s komentářem Huberta Trimbacha prochutnal jejich řadu ryzlinků. Od výborného základního vína ročníku 2005, přes taktéž velmi chutný Réserve (výběr lepších parcel a kvalitnějších hroznů, přesto mne zaujal vlastně méně než ten základ) 2005 až po elitní Riesling Réserve Cuvée Frédéric Emile ročníků 2002 a 2001, oboje špičková vína, kde bych osobně asi sáhl po nulajedničce. Každopádně šlo o Alsasko v té podobě, jakou zbožňuji… koncentrované ale přitom ne těžké, minerální, s vyzrálými tóny barvy & laky, perfektně suché a fascinujícím způsobem dlouhé. Báječné.
Ryzlinky disponují na mnoha degustacích neférovou výhodou – degustační sklenky mají pro tato vína obvykle vyhovující tvar a navíc se na ně vrhám nejdříve, pln sil a touhy objevit něco nového :o) Degustační sklenka a mladé červené Bordeaux, to už taková švanda není. Snad i proto na mne tato vína při prezentaci velký dojem neudělala. Po pravdě jsem si tam velmi silně ověřil, jak podobné ochutnávky zkreslují. Přechutnal jsem dvě vína, která celkem slušně znám z celé lahve a za klidu večera doma. A místo pěkných a hezky pitelných vín jsem na degustaci zkoušel spíše obyčejnější červený standart, který bych si (za požadované peníze) nekoupil ani omylem. Bez dostatečného rozdýchání a možnosti v klidu vychutnat ta vína prostě neměla šanci (mne) zaujmout. Něco jiného byla taková Agricola MASI z Veneta, jejichž přímočaré ovocné Valpolicelly a následně až sladce koncentrovaná Amarone v klidu strhnou pozornost kdekoliv. Líbivě, možná. Ale zaujmou i v tomto prostředí bez nejmenších problémů. Neměl bych tedy většího problému se svěží základní Valpolicella Classico ”Bonacosta” 2005, ovšem košem bych rozhodně nedal návštěvě, která by přinesla Amarone della Valpolicella Classico „Mazzano“ 2000 či především Amarone della Valpolicella Classico „Campolongo di Torbe“ 2000. Intenzita, koncentrovanost, komplexita, délka i nazrálost špičkových vín zde hrají prim, ovšem zároveň v cenách nad dva tisíce korun. Pro mne spíše zajímavá zkušenost než nějaký nový objev, který by mne trápil ve snách a nutil přemýšlet, zda koupit či ne. A jelikož Itálii obecně nevyhledávám, projel jsem si i kompletní prezentovaný sortiment vinařství Bersano z Piemontu. Barbery, Barbaresco i Barola tohoto producenta bych z domu taktéž nevyhodil, ovšem až Barolo DOCG ”Badarina” 2001 mne opravdu hodně zaujalo. Komplikovanější, zajímavé, harmonické byť ještě stále na cestě ke kráse, se zvláštním šmrncem. Povedené.
Barvy Burgundska hájí u Global Wines vína z Domaine Faiveley, na této degustaci jich bylo prezentováno osm. Z nich mne zaujalo především Mercurey ”Clos Rochette” 2003, vyzrálejší barikované chardonnay se zábavnými tóny banánů v čokoládě (těhle, všichni je znáte, a ty banány jsou takové falešné), ovoce a kávy. Dlouhý a velmi slušný bílý barik. Jako překvapivě příjemné jsem si užil všechny tři prezentované pinoty – svěží a řízně ovocný (višně, trocha švestek) Bourgogne Pinot Noir ”Joseph Faiveley” 2006, koncentrovanější a delší Mercurey 1er Cru ”Clos des Myglands” 2005 i jakoby „nabušenou a sudem doplněnou“ verzi Bourgogne v podobě Beaune 1er Cru „Clos de l´Ecu“ 2005. Cokoliv bych si dal znovu, byť nadávat na ceny v ČR si samozřejmě neodpustím, o vína co by měla být v kategorii 400, 800 a 1500 spíše nejde.
Pokud máte rádi Španělsko, celkem bych se nebál červených z produkce Barón de Ley, respektive Bodega Museum. O Museum Real Reserva jsem tu již psal, i další vína z této skupiny jedou podobným směrem. Ale žádné z prezentovaných vín, snad až na Barón de Ley „Finca Monasterio“ 2005, nezaujalo více než to Museum Real. A pak už měla návštěva ochutnávky rychlý spád. Vynechal jsem vína od skupiny Antinori, kompletně přeskočil obrovskou spoustu vzorků z Nového světa, sortiment sherry a portského (protože ho znám, kupříkladu i základní sherry od Williams & Humbert stojí za pozornost, ale levněji než u Global Wines je můžete koupit v Marks & Spencers, pro které jsou s jejich vinětou též lahvovány) a rovnou se vrhl do místnosti s několika vzorky z Moravy a destiláty. Moravu prezentoval třeba Mikrosvín a jsem poněkud na rozpacích, kam se toto vinařství, jeden čas rozhodně na špici domácí produkce, ubírá. V případě Tanzberku to bylo o něco zajímavější, ale stále daleko od něčeho blízkého nadšení. Třeba Rulandské modré 2005 v pozdním sběru z Růžové hory mne zklamalo, čekal jsem silně nadprůměrné a zajímavé víno a získal „jen“ slušnou rulandu. Nu což.
Zajímavé bylo seznámení s různými typy irské whisky Bushmills (šestnáctiletá malt stojí ve své cenové kategorii za velkou pozornost!) a zároveň další z mnoha ověření, že desetiletý Talisker prakticky nemá chybu :o) Ovšem vrcholem se stala ochutnávka různých druhů koňaku Camus. K tomuto producentovi jsem měl, po zkušenostech s jejich základní produkcí, spíše vlažný vztah. A jejich V.S. Elegance či V.S.O.P. bych si asi nekoupil ani teď, konkurence je tvrdá. Camus X.O. Borderies je ovšem nádherná záležitost a vůbec nevadí, že hrozny na destilované víno nepocházejí z Grande Champagne či jiné „lepší“ části Cognacu. Fascinující byla i jejich nejnovější speciální směs (ještě není na trhu a detaily jsem si nepoznamenal, ale na další ochutnávce ji určitě vyhledám :o) a pozornost si zaslouží i ročníkové koňaky (věc celkem málo viděná, mimo jiné i z odporných administrativně-organizačních důvodů, které jeho příprava přináší), pro ČR se bude dovážet revoluční ročník 1989, lahvován začátkem roku 2008. Na výbornou grappu Jacopo Poli jsem už neměl sil, ještě mne čekalo několik hodin v kanceláři a snaha pracovat…
U destilátů se odehrála i tato celkem zábavná scénka:
Jeden z návštěvníků o 18-letém Johny Walkerovi: "No jo, osmnáctka je nejlepší..."
Hosteska, pěkná brunetka, se durdí: "21 taky není vůbec špatné...."
Hezká blonďtatá studentka práva vedle se ozývá: "I o něco starší je pěkná..."
Obsluha u vín vypadala, až na čestné výjimky, výrazně znuděněji než ta „destilátová“, kde už zábava propukala v plné šíři :o)
Naštěstí okolo oběda a asi i díky konkurenci Víno & Destiláty byla na ochutnávce sice spousta lidí, ale í díky počtu vzorků a rozlehlosti prostoru naprosto nebyl problém dostat prakticky u každého stolku bez čekání vzorek. A zároveň šlo řešit něco, co je běžně na tomto typu akcí velký problém. Docela v klidu si u zvolených stolků projet celou řadu od jednoho výrobce, položit otázky a udělat si celkem slušný obrázek. Za což jsem rád. Jak to tam ovšem vypadalo třeba ve čtyři odpoledne a první den, to skutečně netuším. A zajímalo by mne, co si z akce odnesou ti návštěvníci (a že jsem jich zaregistroval hned několik), kteří u každého z více než třiceti stolečků jdou vždy po jedné či dvou nejdražších položkách a nic jiného je nezajímá. Poznáte kvalitu nějakého producenta, když si na degustaci z osmi prezentovaných vín dáte jen jeho špičku ze sortimentu? Nemyslím… ale chápu, že za své tři stovky chcete ochutnat jen to nejdražší :o)
