Ve včerejším příspěvku jsem se pokoušel spáchat pravé risotto a projít si tak prvním kolem „pekelné výzvy“. Dnes to bude kolo druhé a klasický pokrm Beef Wellington, svíčková obalená v listovém těstě, navíc s dalšími pochutinami okolo. A co k takovému kusu pěkného masa? Bez snahy o nějaký patriotismus říkám, že láhev červeného Bordeaux. Kupříkladu jednoho z mých velkých oblíbenců, druhé víno z Château Talbot, oblíbeného Cru Classée ze Saint-Julienu.
Tak nejdříve k tomu kusu masa. Postup přípravy, včetně instruktážního videa od Gordona Ramsayho, najdete u Cuketky. Celek nevypadá nijak zásadně komplikovaně, ale chce to dodržet kupu drobností a leccos se může velmi snadno podělat (ostatně jako skoro u všeho). A navíc čtyřsetgramový kus svíčkové, pokud má být dobrý, stojí nemálo peněz. A i sehnat kvalitní maso může být problém. Naše oblíbené řeznictví si tentokrát připravilo drobný podvůdek. V celofánu byl zabalen úplně ideálně vypadající kus svíčkově, ale po rozbalení všech těch vrstev se ukázalo, že se vůbec nejedná o perfektní válec, ale spíše pečlivě naaranžovaný delší pruh. Příště jim to omlátíme o hlavu. V zásadě to uškodí především vzhledu jídla a navíc se mnohem hůř (vlastně je to prakticky nemožné) zatahuje maso na pánvi. Ale což, budeme pracovat s tím, co máme. Jinak příprava probíhala celkem bez komplikací, ale celkový výsledek by u Ramsayho asi neprošel. Úplně jsem zapomněl potřít svíčkovou hořčicí. Maso se nám podařilo propéct trochu moc (medium byl cíl), z wellingtona vyteklo i dost šťávy. Maso nebylo vysušené, ale na ideální stav jsem spíš tak decentně z povzdálí pomrkával. Navíc jsem to i přepískl s hrubou solí na vršku, v některých momentech zaškrundala mezi zuby. No co, příště to bude lepší :o) Ale v zásadě nevidím moc nějakých tipů a triků, pokud člověk pojede podle receptu (a toho videa), musí alespoň zhruba uspět. Náš výsledek se dal zbaštit více než snadno :o)
Víno pak nezklamalo ani v nejmenším, ale přiznám se, že pro Talbota mám slabost a možná mu trochu nadržují. Detaily o vinařství mohu tentokrát vynechat, psal jsem tu totiž už o dvou jejich vínech. Nejprve o Connétable Talbot 2001 a následně o Château Talbot 2000. Tyto články (především ten o connétablovi) můžete brát jako úvod k dnešnímu hodnocení.
Láhev je klasická zelená bordeaux, viněta se mi líbí a rozhodně nevadí, že neobsahuje žádné doplňkové informace, jen jméno vinařství, místo původu, ročník a obsah alkoholu (a i ten vlastně není nutný, ale holt zákon ho vyžaduje). Kovová záklopka, kvalitní dlouhý plný korek, prostě klasika pro slušná vína. Důležitý je obsah. Barva je mladičká fialka, nijak zásadně hluboká, ale přirozená a fajn. Zatím bez velkých stop nazrávání, byť v lahvi již trochu depotu je. Poznámky o vůni i chuti pocházejí ze zkoumání v průběhu asi čtyř hodin od otevření, od nalití z čerstvé lahve, po víno dlouho dýchající v karafě, a z různých sklenek (holt mám ještě další lahve a tak zkoumám, co od vína čekat, jak si ho nejlépe užít a kdy to tak pootevírat :o); příště už to bude hezky bez experimentů a jen na maximální pohodu). Vůně se veze na vlně intenzivního tmavého ovoce, pěkně doprovozeného sudem a pro toto víno docela typickou lehkou živočišností. Zprvu je ostřejší, nervózně mladičká, s dřevitými tóny. Později se objevují bylinky na divočinu, lékořice, tóny pečeně (ne, maso ještě zdaleka nebylo hotovo :o) a vůbec trochu divočejší projev. V prázdné sklence hořká čokoláda. Jako celek veskrze příjemné, zajímavé a myslím nad průměrem této cenové kategorie. Víno je středního těla, chuť zprvu krásně ovocitá, s ostřejším tříslem, tmavá, šťavnatá a příjemně (byť nijak výjimečně) dlouhá. Po nějaké době se vše v karafě trochu uhladí, krásně a skoro samo se to pak celé pije. Očividně potřebuje ještě v klidu ležet, karafa sice dost pomůže, ale další lahvi dám nejméně rok a pak se uvidí. Každopádně je to úplně klasický Connétabl, dost mne baví, k jídlu jde skvěle a těším se, až bude v úplné formě :o) Aktuální cena na domácím trhu je okolo 450,- Kč, v En Primeur se pohybovalo něco přes tři stovky.
