Dvě podoby jednoho vína ze St. Aubin

V nedávném článku o fantastickém ryzlinku o Léona Beyera jsem se zmiňoval o vínu z Burgundska, které pro mne „ukradlo večer“. Sice na našem trhu není zrovna snadno dostupné, přesto mi to nedá a pár řádků vypotím, třeba se budou hodit někomu, kdo se zrovna chystá vyrazit do Francie a sestavuje plán míst, která navštívit. Mé poznámky se budou týkat především „senzorického hodnocení“, obsáhlejší informace o vinařství a dojmy z jeho osobní návštěvy dodal P.J. Pít budeme 1er Cru „En Remilly“ 2005 (nedávno jsem tu poněkud nenadšeně popisoval víno ze stejné polohy od Lefleiva), klasické bílé burgundské od Catherine & Dominique Derain. Tak tady to máte…

Na úvod texty od P.J., nejprve výpisky z knihy Monty Waldin: Biodynamic wines
Domaine Derain je vinařství certifikované od Demeteru, krom vinic v St. Aubinu mají i malé kousky v Gevrey-Chambertinu, v Mercurey a Pommardu. Majitelé osudově potkali v r. 1988 na semináři  biodynamickou „velekněžku“ Marii Thun. Poté prodali dům a za utržené peníze si chtěli zařídit v Luberonu polykulturu s vínem, obilninami a zvířaty, ale nakonec jim náhoda přihrála koupi domény v St. Aubinu. První víno zde dělali v roce 1990. Od ortodoxních biodynamiků se odlišuje svým přesvědčením, že přidávání pevného kompostu do půdy je zbytečné, když přeci staré keře koření tak hluboko pod zemí. I bez kompostu má keře živější, než by potřeboval. Potvrzuje mu tu teorii i století stará kniha Oliviera de Serres: Ménage des Champs, kde se píše, že hnojit se má sezónní plodina. Hnojení vinic dělá dobře vinaři a ne vinnému keři. Své vinice má zatravněné, jen na podzim a na jaře je orá. Postřikuje biodynamickým preparátem roháčkem a bylinami, které si sám sbírá v lese. Červená vína nesíří, tím pádem je pro ně fatální dobré skladování (i když jsou pro jistotu korky zalité voskem). Podle Montyho Waldina by se jejich vína kvůli nepřítomnosti síry měla pít co možná nejdříve. Když jsem se ptal při koupi na to, kdy je optimum pít ta jejich vína, dočkal jsem se upřímného pokrčení ramen a odpovědi: „No, to záleží na vás. Chutnají vám takhle? No tak je pijte.“

Mé dojmy z návštěvy: Když jsme se dopachtili v parném dni do pitoreskní vísky St. Aubin, samozřejmě mě brnknul do očí štít s nápisem „biodynamique“. Poprvé jsme neměli štěstí, celá rodina právě zavírala vrata a odjížděla na svatbu. Ale před odjezdem z Burgund jsme se tam stavili znovu a to už nás Derain mladší provedl. Sklep nebyl moc hluboký, spíš jen mírně pod povrchem, ani extra prostorný, ale vládl tam takový zvláštně intimní nepořádek. Taková láskyplná patinovaná harmonie ve zmatku. I Derain mladší byl v pohodě. Jen tak rozhodil rukama: „No, tak se podívejte, no. Máme vinice tam a tam, skoro vůbec nic zvláštního s nima neděláme a s vínem už vůbec nic. Bílá kvasí v dubových sudech, červená tradičně v otevřených kádích, pak se to jen přetáčí, a to je všechno.“ A bylo to „všechno“ spíš v tom smyslu, že z toho čišela ta všeobjímající radost ze života, z práce, z přírody, z té prosté neokázalé bohatosti, z toho, jak se všechno prolíná se vším a všechno je to dobré. A přesně to bylo cítit i v těch vínech, která nám dali ochutnat, i v tom bílém, které jsme načli s J.Č.

A teď něco o konkrétním víně, jak fakta tak čistě subjektivní poznámky :o) Mezi fakta patří určitě zelená burgundská láhev a slušný plný korek. Hrdlo je zalito jakousi volnou variací na vosk, která prakticky nejde dolů a musím ji doslova odsekávat. Viněta obsahuje ty hlavní informace i pár drobností navíc, na mne je příliš přeplácaná různými velikostmi a typy písma, ale jinak proč ne. Ale opět… důležitý je obsah lahve, ať rčení že „obal prodává“ platí či nikoliv.

Barva vína je hodně hluboká, do zlatavých tónů. Ve vůni se povedlo krásně prezentovat, že při testování ve dvou různých sklenkách můžete popsat dvě velmi odlišná vína. V jedné, sklu co používám na hutnější bílá a některé typy červených (Zweigelt) se projevuje intenzivním ovocným aroma, s tóny opečeného toastu a „máslového ovocného krému“. Koncentrované, ale přitom s dostatkem delikátnějších tónů, výrazné ale nepraští do nosu jako některá „přezrálá“ Chardonnay. Krásné. Ve sklence jiné, doporučené a „ideální“ pro tento typ vín (Riedel Sommeliers Montrachet), dominuje vůně balzy („vzácná dřeva“), objevují se tóny oříšků, původní koncentrovaný dojem je nahrazen vyloženě jemností a elegancí, sofistikovanou krásou. Volil bych projev z Riedelu, ale ten z mé běžné a oblíbené sklenky je taky skvělý. V chuti je rozdíl prakticky neznatelný, kulatá a čistá ovocnost, uhlazenost a harmonie a na můj vkus trochu kratší dochuť. Vonět ke sklence bych ale mohl celý večer. A další důvod do sbírky mnoha, proč se konečně vypravit do Francie…