Při poslední návštěvě Moravy se nám opět podařilo zaskočit do jedné malé likérky na Slovácku. Jejich produkce možná není nějaká špička, při pohledu na všechny ty předpřipravené nakoupené příchuti a aromata se mi ježí chlupy na zátylku, ale připravují i pár docela zajímavých kousků. A hlavně, byť tedy nápoje na koncový prodej z toho nemíchají, experimentují s různými podivuhodnými přísadami. Je to tedy skvělá příležitost očichat si lahve s hromadou destilátů, macerátů a různých jiných záležitostí a rozšířit čichovou paměť o některá netradiční aromata. A třeba se pokusit konečně utřídit a rozlišit badyán od anýzu a to vše od lékořice :o)
Obzvláště nadšeně jsem se vrhal na koncentrovaný nezralý vlašský ořech, lišejník, nezralý pomeranč či chinin, to se do sbírky vždycky hodí. Na druhou stranu je tak trochu depresivní postavit si vedle sebe láhev surové bílé vinné pálenky (prodává ji třeba Jelínek), karamelového koncentrátu a výsledné hnědé „vínovice“ a vše ochutnat vedle sebe. A totéž s lihem a trestí „tuzemák“ a dalšími nápoji. Ale tak to holt dneska funguje. O co příjemněji pak působí višňový likér, který je vyroben ze skutečného nakvašeného ovoce a pouze tak trochu okořeněn. Někdy si říkám, kolik různých „míchání“ se děje v některých našich vinařstvích, ve kterých pinotech končí nějaké to (v lepším případě) procento Dornfelderu z vedlejší vinice či u Cabernetu Sauvignon (v případě horším) pár litříků dovezeného Chile nebo Španělska. A že se to děje je skoro jisté a ČOI určitě odhalí naprosté minimum. V těch firmách, které prodávají jak vína vlastní tak různé dovozové sudovky, musí být to nutkání „přicmrdnout“ velmi silné. A kdo to asi tak pozná… Ale to je zase jiné téma.
Při každé návštěvě tohohle kraje skončím intoxikován místními pálenkami, prostě se tomu nejde vyhnout. Z každé strany slyším, že „nad alkoholem nejde vyhrát, jen moraváci remizovali“ a už letí další panák. Obvykle si je moc nevychutnám, jsou na mne příliš ostré, hrubé, čpí z nich alkohol vyloženě nepříjemným způsobem. Ale braňte se %-) Letos se mi ovšem u příbuzných přítelkyně povedlo ochutnat (no dobře, vypilo se jí dost…) první slivovici, která mne opravdu nadchla. Takovou, že bylo potěšení k ní vonět i vychutnávat ji a ne jen do sebe kopnout. Až později mi, nervózní z mého podivného očichávání skleniček, s úsměvem přinesly výsledky místního koštu, na kterém se degustovaná slivovice stala šampiónem. Tak teď si doma syslím láhev a občas jen tak trochu upiju… pro radost a pro zdraví :o) A říkám si, že zúčastnit se podobného koštu musí být ještě větší švanda, než je tomu u vína…
P.S. Nasliboval jsem různé reporty a další články, ale prostě nejsem schopen je dotáhnout do konce. Jsou rozepsané, mění se a stále to nějak nejde. Takže o návštěvě u Springerů či Leroy 1998 nakonec určitě něco spáchám. Někdy. Možná :o)
