Višňovka 1997

Dost často tu na něco nadávám, něco se mi nelíbí, cosi nechutná a je předražené. Vlastně když tak na to koukám, těch vyloženě nadšených článků tu nacházím jako šafránu. Že bych byl až tak negativistická osoba? Kdo ví, dneska to ovšem bude jinak. Z právě popíjeného nápoje jsem tak nekriticky nadšen, že to snad bude vypadat jako prachsprostá reklama. Ale na výborné pití, navíc domácí produkce, je třeba upozorňovat. Stejně jako varovat před tím nezajímavým. Co že to právě srkám? Jak už titulek napověděl, je to vyloženě archivní višňovka, konkrétně pak z produkce Richarda Stávka.

Přiznám se, že lahvinku jsem otevíral očekávaje spíše „zajímavost“, něco trochu neobvyklého a zvláštního, ale ne nutně skvělého. Už barva, rudá definitivně přecházející do nazrále jantarové, mne nadchla. Vůně je pak ukázková fascinace, aroma zralých až přezrálých višní, sladkost, delikátní kořenitost a to vše přelito dávkou mandlového likéru Amaretto. V chuti nic nevyčuhuje ani nepřebývá, sladké višně se snoubí s výrazným ale nerušivým alkoholem (20%), chuť je hutná a přitom není ulepená, ale dostatečně svěží a navíc příjemně dlouhá. Celé to má kompaktní strukturu, převalí se ústy a zanechá tak trochu čokoládový závěrečný dojem, jako z bonbónů Mon Chéri, kdyby je někdo před skousnutím ještě trochu zalil tím výše zmíněným Amarettem, byť úplně na konci přetrvává vyloženě chuť základní suroviny, višně. Jsem polapen :o)

Přiznám se, že na běžná sladká vína moc nejsem, ale fortifikáty jako Porto, Sherry či Pineau de Charentes mají v mé chladničce své čestné místo a vyhledávám je poměrně často. Tahle višňovka se zařadí mezi mé oblíbence, bohužel její dostupnost je spíše složitá a podle všeho zbývá jen několik desítek lahví na ochutnání přímo ve sklepě. Každopádně gratulace do Němčiček! A díky za takové úžasné nápoje, jak snadno a rychle se pak píší zápisky na blog :o)

A na závěr nějaké „technické informace“, které jsem dostal jako odpověď na svůj dotaz: „V červenci 1997 jsem nakoupil ve Velkých Pavlovicích tmavé, přezrálé višně. Ty jsem opral a ihned naložil do dřevěné kádě na hrozny do dobré vínovice z dobrého vína. Přes léto to bylo na slunci, jen přikryté plachtou, aby se do toho neprášilo. Na podzim jsem to dal do barelu a hermeticky uzavřel ve sklepě. Příští rok v srpnu jsem stočil tekutý podíl a měl hodně přes metrák višní dost nasáklých vínovicí a tak jsem je hodil na lis a lisoval... a to jsem udělal moooooc dobře. Pecky začaly praskat, alkoholická šťáva protekala přes ně a přes jádra a uvolnila se tak nádherná mandlička. Poté jsem decentně upravil hladinu alkoholu a cukru (nemá přes 50 g/l) a od té doby zraje višňovka v dřevěném sudu. Višňovka, stejně jako ořechovka, musí par let ležet. Mladé nejsou až tak zajímavé a lahodné.“

P.S. Fotka je ze SlowFood degustace ve sklepě Bogdana Trojaka v Bořeticích, které se účastnili i oba bratři Stávkovi. Chtěl jsem najít záběr čistě Richarda Stávka s lahví, ale disk se všemi fotkami mi bohužel odešel do věčných lovišť, takže jsem vyhrabal alespoň tuhle použitou už dříve do jiného článku a tudíž „zálohovanou“ na webu.

Odkazy: K nedělnímu obědu… višňák! | Proč navštívit likérku?