Optimismem naplňující degustační historka

Jedním z mých oblíbených čtení jsou pravidelné zápisky Jean-Luc Thunevina, jednoho z významných vinařů, vinných konzultantů a négociantů Francie, osoby silně spjaté s „hnutím“ tzv. garážových vín a autora jedné z moderních legend Bordeaux, Château Valandraud. Má celkem dost informací z centra dění a nebojí se o nich mluvit. Jeho nedávný příspěvek mne strašně potěšil. Vyprávěl v něm, jak seděl v restauraci s přáteli z Belgie a na stůl se jim dostalo zajímavé bílé víno, ale naslepo. Následoval popis odhadování původu obsahu lahve, který z úst výborného francouzského vinaře, osoby s napitými hektolitry špičkových i obyčejných vín celé Francie, působil až neuvěřitelně…

„Všem chutnalo. Bylo z Bordeaux, nebo snad z Burgundska? Těžko odhadnout. Parta z Belgie se domnívala, že je to Bordeaux. Shodli jsme se ale na tom, že to není Laville Haut Brion ani Haut Brion, že to nemůže být bílé Pape Clément… snad Malartic Lagravière… každopádně to není úplně ve stylu Bordeaux.“

Nakonec se ukázalo, že šlo o Blanc de Valandraud 2005, jeho vlastní bílé Bordeaux. Tento zápisek mne naplnil optimismem, že mé spíše průměrné úspěchy při snaze identifikovat víno naslepo, vlastně nejsou nic tak strašného. Když se profíci a lidé se zkušenostmi někde úplně jinde nemohou shodnout, jestli pijí barikované Bordeaux nebo Burgundsko, a navíc je to víno připravené jedním z nich, ještě není nic ztraceno. Až příště nerozeznám Svatovavřinecké od Frankovky, či se poznámky k již dříve popsanému vínu budou shodovat snad jen z poloviny, nebudu se tím celý večer trápit :o) Ostatně Jancis Robinson ve své „učebnici degustování vína“ (mimochodem dost zajímavé čtení, ale obsahuje v našich podmínkách jen těžko či velmi draho použitelné praktické části) prozrazuje, že pokud čtenář celou knihu poctivě absolvuje, naučí se poznávat vína jako opravdový profesionál… strefí se tak v polovině případů :o) Pravda, není řečeno, zda jde o identifikaci odrůd, místa původu či něčeho jiného, ale stejně je to od špičkového odborníka hezké doznání.

P.S. U Vetlínského zeleného z Rakouska, které je na fotce v úvodu článku, by myslím skoro každý tipnul minimálně odrůdu správně :o) A pokaždé, když nějaký levnější veltlín z této země piji, si říkám, zda mi vlastně ten „prvek očekávání, který není následován prvkem zklamání“ neleze na nervy :o) Prostě jejich běžné veltlíny skoro vždy voní a chutnají z velké části tak, jak by člověk čekal.