Wine & Food Festival podruhé

Včera jsem se probíral papíry z degustací a do krabice házel ty zpracované, když tu narazil na karnet z Wine & Food Festivalu. O téhle moc zajímavé akci jsem se vlastně zmínil jen v rámci jednoho „blbonáladového“ pátečního článku a pak u samostatného textu o asi nejzajímavějším hostovi, kterým byl Nicolas Joly. Ale zaslouží si řádků o něco víc, byť to bude spíš takové letem vinným světem a nějaké dlouhé degustační poznámky neočekávejte. Vlastně trochu podobně, jako u minulého ročníku (z dubna 2007), o kterém jsem psal článek ještě na O Víně. Ročník druhý začal ve čtvrtek 20. listopadu tiskovou konferencí s michelinem ohvězdičkovaným šéfkuchařem Emilem Jungem (vynechal jsem), pokračoval degustací vín z pěti samostatných vinařství a výběru od jednoho négocianta z Bordeaux, a to vše následovala gala večeře (taktéž mnou vynechaná) a v pátek již zmíněná tiskovka s Jolym. Dnes tedy pár řádků k degustaci.

Konala se opět v sále hotelu Mandarin Oriental a proti loňsku tu bylo vín o něco méně, což mi vyhovovalo, šlo snáz přechutnat všechna. Ač docela davovka, obsluha zvládala bez větších problémů, často ji zastával sám vinař či zástupce vinařství s nějakou výpomocí. Chutnalo se samozřejmě ze sklenek Riedel :o) Na stolečcích se pravidelně zjevovala záplava opravdu výborných chuťovek, osobně by mi stačilo pár kousků chleba na neutralizaci chutí, ale bránit se kusu lososa samozřejmě nebudu. I voda byla pojata „luxusně“, šlo o nový přírůstek v sortimentu AdVivum, přirozeně perlivou minerálku Saint Géron z oblasti Auvergne. Prostě a jednoduše pěkně zvládnuto a za 490,- Kč myslím hodně příjemný zážitek, který lze pro případné ročníky následující jen a jen doporučit. Nějaké zásadní výtky bych snad ani nenašel, krom jednoho opakujícího-se problému skoro všech akcí tohoto typu, o kterém bude řeč později.

Moravu zastupovala Dobrá Vinice s oficiálně třemi, ale ve skutečnosti čtyřmi vzorky.  Většině jejich vín se budu věnovat ze samostatné větší degustace jindy, tady snad jen ke vzorku Rouge de Pinot Noir 2005, tedy v historii vinařství poprvé čistému Pinotu bez jakékoliv příměsi jiné odrůdy. Rozhodně fajn představitel odrůdy, ale na můj vkus v chuti až líbivý, hodně uhlazený, velmi „teplý“ (alkohol, odbouraná kyselina) až sladce působící. Nevím, v jejich sortimentu mi víc vyhovují jiné kousky. Velké Dobré Bílé 2005 zase utrpělo naléváním z čerstvě otevřené lahve, tohle víno potřebuje rozdýchat, na místě působilo prostě a jen jako „bílý krémový barik“, navíc s poněkud hrubším koncem. Petr Nejedlík otevíral jednu láhev za druhou a dopřával degustujícím skutečně bohaté dávky, možná ale nalévat o něco méně a klidně otevřít karton tohoto vína nějakou tu hodinu předem by nebylo na škodu. Ale stejným problémem trpěl i leckterý další stolek.

Degustace tohoto typu dost nahrávají šampaňskému, v tomto případě metodou „nalij si a užij“ tradičně obloudil smysly Billecart-Salmon, zastupovaný Denisem Billecartem. Jejich non vintage Brut Reservé je naprostá nádherná klasika, víc jsem psal v samostatném článku. Blanc de Blancs opět čistá klasika, jemná a delikátní, velmi svěží a až hebká v chuti, s dostatkem kyseliny, ale mám raději o něco říznější projev. Brut Rosé je uhlazená jahodo-krémovo-zakysánková záležitost, hutnější, pikantní a pěkně dlouhá, nádherně pitelná. Hodně drahé růžové bublinky, které si domů asi nikdy nekoupím, ale na degustaci nejde odolat.

Stánek Nicolase Jolyho, který byl taktéž přímo u svých vín přítomen a připraven se rozpovídat pokaždé, když k tomu dostal příležitost, mohu přeskočit (viz ten starší článek). Další Moravu reprezentoval stánek Stapleton & Springer, bohužel Jaroslav Springer nemohl dorazit a zastupovala jej manželka s dcerou. Docela mne zaujal šťavnatý a krásně udělaný Saint Laurent Craig’s Reserve. Pinot Noir 2005 už o něco méně (psal jsem o něm už tady a tady), v závěru mi přišel opravdu hodně divně trpký. Jenže vlastně ne tak zajímavé, poměrně dost sevřené ve vůni a „sladce ovocitě líbivé“ v chuti mi přišlo i Roučí 2006, které mne z celé lahve doma (sice viněta měla razítko privátní archiv / rezerva, ale šlo myslím o totožné víno) nadchlo.

Za Rhônu dorazil François Villard a jeho Condrieu Le Grand Vallon 2006 mělo v bílých myslím dost snadnou pozici, šlo o explozivně výrazné, nádherné bohaté ovocité víno s výrazným ale pěkně zakomponovaným sudem, které i v podmínkách degustace „sem tam, copak si zas dám“ okamžitě praští do nosu a donutí se soustředit. Fajn ale nijak zásadní byl i jeho Syrah Les Appels des Sereines 2006, ovšem pozornost na sebe spíše strhl Saint Joseph Mairlant Rouge 2005, klasická květinovo-kořenitá, výrazná, bohatá záležitost, velmi dlouhá, pikantní, zatím se spoustou neohlazeného třísla. I tohle víno brutálně trpělo chutnáním z čerstvě otevřené lahve, v závěru jsem měl šanci „uloupit“ trochu rozdýchaný zbyteček na dně a byl mnohem dál.

Bordeaux reprezentoval David Sichel za Maison Sichel. Více si o nich můžete přečíst v článku, který jsem psal k degustaci dvou hlavních hvězd jejich sortimentu červených Bordeaux, Château Palmer a Château d’Angludet. David byl velmi hovorný, naprosto profesionálně prezentoval jak vína tak vinařství a efektně uměl dát důraz na to „klasické a neměnné“, i na záležitosti připravované tak, aby to co nejvíc sedělo běžnějším konzumentům. Třeba takový Sirius Bordeaux Blanc 2007, tohle víno byla dříve typická bordeauxská barikovaná směs Sauvignonu Blanc a Sémillonu, ale nově je toto víno postaveno především na Sauvignonu s příměsí Muscadelle a nové barikové sudy už tu nemají místo. Výsledkem je hluchavkový, intenzivní, pikantní a lehčí typ vína, svěžejší než dříve, nádherně pitelný a trochu líbivější. Prý to lidem vyhovuje víc. Za d’Angludet bojovalo druhé víno, Moulin d’Angludet 2004 (původní jméno La Ferme d’Angludet). Nově se vinařství snaží zvýšit poměr Petit Verdotu až někam k patnácti procentům, nakolik se to projevilo na tomto víně netuším, ale mělo opravdu pevné tělo s velmi výrazným tříslem a potřebovalo ještě hodně času na uhlazení.

Přiznám se, že další červená Bordeaux mi to odpoledne nějak nesedla, nedokázala mne bavit. Výjimkou bylo snad jen Château Sénéjac 2001, víno vyvážené, překvapivě bohaté, aromaticky vyzrálé s náznaky živočišnosti, s harmonií všech složek. Na degustaci jsem asi nějak nezvládal ty mladé tříslovinové obludky a tenhle zralejší kousek zasáhl o to více. Ale Sénéjac sám o sobě je dost zajímavé Bordeaux za „rozumné“ peníze (především v en primeur), něco jsem tu už naznačoval dříve a snad brzy se k němu vrátím.

A o sladkou tečku (a závěr dnešního zápisku) se postaralo Sauternes, konkrétně Dauphin de Guiraud 2004, druhé víno Château Guiraud (nedávno jsem tu hodně nadšeně psal o jejich suchém kousku). Ve vůni na první očich velmi sladké, s kupou medu i nějakým tím obskurním aroma (plast, jarová pěna a další podivnosti), ovšem v chuti na mne sladké až příliš, respektive s méně kyseliny než bych potřeboval k vychutnání, bez dostatečné harmonie. Tenhle ročník asi nebyl u Guiraudu ideální, chutnal jsem některé jejich starší věci a vše bylo skvělé, i mladičký a nedokončený „en primeur“ 2008 byl o řád povedenější (ale je fakt, že to bylo první a ne druhé víno).