Dobrá vína ze severu Rhôny

… aneb nic „kyselého, trpkého, krátkého, debilního“, jak klasiku rozlévanou v restauracích vtipně popsal pořadatel ochutnávky. Degustace vín u dovozců a prodejců se totiž dají rozdělit na několik typů, kde dvěma extrémy je vyloženě nudná prezentace „těch nejlepších vín za neuvěřitelně výhodné ceny“ a snaha vám vecpat i to, co vám nechutná, a na druhém přátelské posezení v komorním počtu degustující, debata o vínech nad víny, kdy na první pohled vidíte (nebo alespoň máte ten pocit a rádi si vsugerujete), že prodejce to baví, nejde tam jen o peníze a je ve skutečnosti stejně „postižen“ jako vy. Prostě vínu propadl. Degustace, kterou minulý týden svolal (doslova, prostě obeslal vínopsavce a další nadšence) Miroslav Kredvík z firmy Dobrá Vína, byla ta lepší varianta. Ač původním tématem bylo prochutnat nově dovezenou produkci vinařství Yves Cuilleron, což se podařilo, navíc vše proběhlo jako veskrze příjemné posezení s debatou o mnoha stránkách světa vína (od biodynamiky, přes vhodné vinné sklo až po odbourávání kyselin) a se vzorky mimo plán. Tleskám a doufám v brzké opakování, třeba nad Cheniny z údolí Loiry, o kterých byla hodně řeč. Ale teď zpět od pochlebování dovozci k vínům…

Jak je mým dobrým zvykem, tak místo „velkých vín“ mne skoro nejvíce nadchnul vzorek na zavínění, perfektně suché, čisté, „křísnutí křemenem“ minerální, rybízovolistové, až citrusovokyselinově řízné a přitom lehké a skvěle pitelné Sancerre 2007 od vinařství François Crochet. Jak Sauvignon Blanc není má z nejoblíbenějších odrůd, tak u tohohle si dovedu představit, že bych tím nahradil i některé své oblíbené ryzlinky. Ale při ceně přes tři stovky si vezmu spíše láhev než karton (krize se blíží, stále jsem nebyl schopen řešit svou přicházející nezaměstnanost :o), přesto moc fajn víno. Před bílými z Rhôny, kde podobné kyselinky určitě nejde čekat, šlo o zajímavý úvod.

Domaine/Cave Yves Cuilleron je středně velké vinařství ze severu Rhôny (ročně spáchají asi čtvrt milionu lahví), hospodaří na 46 hektarech v několika k sobě blízkým apelacích, jejich asi nejslavnějším vínem je bílé Condrieu (v několika variantách i „cru“ podobě z konkrétních specifických terroir, v USA od hodnotitelů běžně dostávají i dost přes 90 bodů). Jsou jedněmi z těch, kdo se nesnaží prezentovat ve škatulce „biodynamika“, „organické zemědělství“ a podobně, ale prostě jen „rozumným přístupem“ k vinici i vlastnímu vínu. Mají velmi pěkně zpracovaný web i v angličtině, doporučuji k návštěvě. Pro detaily o jednotlivých vínech pak lze odkázat přímo na web dovozce, je tam vše od stáří keřů, přes složení půdy, přesné odrůdové složení, styl vinifikace a tak, prostě skoro ideální.

Už ne tak ideální bylo stáří jednotlivých vín, prezentována byla ve své vyloženě infantilní mladičké podobě, což je (nejen) u nás bohužel naprosto normální a krom poměrně drahých akcí podobná vína ve zralé podobě ochutnat nelze. Na úvod přišel Saint-Joseph „Lyseras“ 2007, klasická směs Roussanne a Marsanne. Hlubší barva, intenzivní šťavnatá vůně, hodně ovocité (bílé a žluté ovoce, hrušky, špendlíky na podzimní zahradě) s výrazným sudem. Suché ale se sladším ovocem, hutnější, s dostatkem kyseliny a fajn dlouhé v chuti, hodně dobře udělané (když máte rádi tenhle horký styl vín). Bavilo mne o trochu více více než Saint-Joseph „Le Lombard“ 2007 (100% Marsanne), které bylo sice pěkně minerální a zaostřené na jednu výraznou aromatickou ovocně-dřevěnou linku vůně (zase takový divný popis co si těžko představit, ale ty poznámky píšu i pro sebe :o), ale zároveň až moc „techno“, s podivnými plastovějšími tóny, možná daň za brzké otevření a nedostatečné rozdýchání. V chuti tak nějak uhlazenější než předchozí vzorek, s pěknou strukturou, ale mému vkusu nesedlo. Tohle musí zrát a pak se uvidí.

Saint-Peray „Les Cerfs“ 2007 je opět stoprocentní Marsanne, ale o pořádný kus lepší. Hluboké a zlatě pableskující barvy, oxidativnější a komplikovanější vůně, sud, mineralita, bílé ovoce ale celkově dost zvláštní. Suché, intenzivní, delší, sud, ovoce, lehká hořčina. Hmm… popisy jsou si dost podobné, ale pocit z vín nebyl. Co naděláte. Takové Condrieu „La Petite Côte“ 2007, samozřejmě stoprocentní Viognier jak se na tuto apelaci sluší, bylo opět třpytivé zlato v barvě, ale vůně dost zvláštní – sladší, parfémová, medová až chleba s medem, vyvolává dojem sladkého vína co bude mít málo kyselin. Realita je taková, že víno je suché, s medovými tóny, uhlazené a vlastně svým způsobem elegantní, ale tak nějak „nuceně“, chybí tomu spontánnost… a kyseliny. Vlastně příliš nebavilo. Což nelze říct o Condrieu „Vertige“ 2006, které sice mělo zřetelnou korkovou vadu, ale i přes ní šlo o jedno z nejzajímavějších bílých, které jsem v poslední době chutnal. Má to styl, švih a eleganci. Je to intenzivní ale ne zbytečně těžké. V poznámkách mám „olizování letní rozpálené silnice u benzínky“, nějak si na tuhle historku z mého dětství nemohu vzpomenout, ale přesně takové to je :o) Nastrouhaná limetková kůra, karamelový bonbón, ovoce a korková vada. Hrozně mne to bavilo! Bude bez korku ještě lepší? Mám to zkusit? Sedmnáct stovek?

Jako mezivzorek a reakce na debaty o biodynamice dorazilo téměř bez síry připravené Domaine de Juchepie a jejich Le Sec de Juchepie „Le Clos“ 2005, čistý Chenin Blanc z Anjou. "Co-co-co-copak to děláš, po-po-po-potvůrko po-po-po-podivná?“, kvasící med ve vůni a vůbec zvláštní oxidativní tóny, dřevo a med, vaječné bílky a nedbalá elegance… takové levnější „demo“ na Nicolase Jolyho. Společně s dalším vínem mimo plán, opět biodynamickým „Pierres Levées“ 2003 od Domaine de la Serre, šlo o asi nejzajímavější (ne nutně „nejlepší“, ať to znamená cokoliv) vína večera. Vyzrálé červené z Languedoc-Roussillonu (směs 55% Syrah, 10% Grenache noir, 35% Carignan) bylo překvapivě zábavné, rozinkové, s komplexním a opět dost oxidativním aroma, harmonické, výborné. Hned jsem koupil nějaké jeho levnější bratříčky (tři stovky místo osmi) na test doma, tak uvidím.

Zpět v degustaci domény Yves Cuilleron se pak prezentovala čtyři červená, vždy prakticky čistý Syrah (možná s lehkou příměsí Viognieru). Všechna měla společnou mladou fialkovou hlubokou barvu, intenzivní a koncentrovanou vůni, pěknou strukturu, hodně ovoce, dostatek kyselin, výrazné tříslo a ukazovala skvělou práci se sudem. Byla to prostě mladá kvalitní červená z Rhôny, která není úplně snadné pít či hodnotit. A která mi občas dost splývají, byť v tomto případě šlo rozdíly pozorovat docela dobře. Dovedl bych si je ale už teď představit ke kusu pečeného masa, jenže to by nesmělo jít o lahve za 600 – 1600,- Kč. Saint-Joseph „L'Amarybelle“ 2006 z nich byl relativně nejpřístupnější, přívětivý a svěží, chuťově trochu líbivější a stále na cestě, ale fajn. Aromaticky mi tam něco vadilo, jako by to ovoce „bylo v plastové krabičce“. Cornas „Les Vires“ 2006 působil o něco uhlazeněji, minerálně, chutnal dlouze a mám u něj kupu bodů, jde o dost efektní a skvěle připravené víno, jen do mé nálady nezapadlo. O něco lépe se to povedlo Côte-Rotie „Bassenon“ 2006 (ač body jsou nižší), možná díky přídavku Viognieru přidalo pár trochu „divnějších“ tónů nad rámec základu. A taky bylo o něco kořenitější, pepřovitější. Côte-Rotie „Terres Sombres“ 2006 bylo ze všech zdaleka nejkoncentrovanější a také nejméně přístupné, v podstatě jasně naznačovalo potenciál do budoucna, ale nyní je to především ta hromada ovoce, dřeva a tříslovin. Každé z těch vín bych si doma (a za pár let) nejspíš dost užil, takhle na degustaci má člověk tak trochu snahu lovit ty rozdíly a „chyby“, místo aby si užil, co to které konkrétní víno nabízí specifického. Jenže tak už degustace prostě často dopadají.

A taky se chutnal, vlastně ještě před těmi hlavními červenými vzorky, jakýsi základní Cabernet Sauvignon z Languedocu od velkého družstva (tuším tenhle). Mladičké, jednoduché, čisté, dobře udělané a bezproblémově pitelné (hádalo se naslepo, o co asi jde). Vlastně to byl dobrý nápad, protože vína na několikanásobku ceny prostě byla výrazně lepší, a ač nijak komplikovaná, tak ten skok od dobře vyrobeného základu na běžné pití byl obrovský. Až mne finanční krize plně zachvátí, tak možná přejdu na podobné lahve. A nebo nebudu týden pít a pak si otevřu něco pořádného :o)

Vína z Rhôny obecně domů moc nekupuji, a pokud ano, tak jedině na základě ochutnávek, kterých se naštěstí v poslední době objevuje čím dál víc (včetně opravdu zajímavých vinařství, sledujte kalendář :o). Vzorky od Cave Yves Cuilleron mi přišly velmi nadprůměrné, čemuž odpovídají i ceny (tentokrát nejen u nás, ale všude ve světě). Pokud by náhodou někdo pár lahví kupoval a za 5 – 10 let se o nějakou podělil na ochutnávce, tak budu nadšen :o)