Nasládlé biomámení Marcela Deisse

Leckdo si při spojení „Ryzlink“ a „Alsasko“ představí nádherná suchá vína vyzrálá do vůně explodující cisterny s benzínem, ale podoba, kterou se prezentuje Marcel Deiss je poněkud jiná. Tento představitel bio(dynamického) směru vinaření neklade nějak zásadní důraz na konkrétní odrůdy (dokonce tvrdí, že mu různé odrůdy dozrávají na jednom místě prakticky stejně a může je vinifikovat dohromady), ale především na výraz místa původu. Prezentuje jednu z tradičních podob Alsaska co se práce se zbytkovým cukrem týče, která mi po pravdě není tou z nejbližších, já vzdychám blahem spíše u vín Léona Beyera, přesto je fascinující. Prostě a jednoduše vytváří vína specifická, tak trochu zvláštní, přirozená, technologií neznásilněná a obvykle se zbytkovým cukrem, ale vždy vyvážená a připravená (a to i v úplně nejzákladnější řadě) k vyzrávání na lahvi. Vína relativně drahá a ne úplně snadno dostupná. S devíti kousky byla možnost se seznámit díky dovozci, Domaine R&W, na degustaci v restauraci U Malířů.

O vinařství něco napsal na svém blogu P.J., který vlastně celou degustaci dovozci navrhl a i jemu patří dík. Určitě by bylo možné rozepsat se o vinifikování 220 různých parcel (z 47ha, obvykle vysokých 12.000 keřů na hektar), spontánním kvašení, používání především velkých dřevěných sudů a ležení na kvasnicích a dalších „technických“ faktorech ovlivňujících výraz jednotlivých vín, ale k pochopení toho, jak vše funguje doopravdy, by nejspíš musel člověk dlouho hovořit přímo s vinařem. A nakonec stejně přijmout fakt, že má sice nějaké ty teoretické znalosti jak a proč to funguje, ale bez let na jeho vinicích tomu stejně neporozumí. Skvělý rozhovor s vinařem Jean-Michelem Deissem je jednou z nejzajímavějších částí prvního čísla české mutace Decanteru, kterou tímto velice doporučuji přečíst. A mohu se v klid vrhnout na konkrétní chutnaná vína.

Sám vinař vína dělí do několika kategorií, kdy tou první jsou „vína ovoce“, určená na rychlejší pití (což v tomto případě znamená uložení na klidně pět a více let), druhou „vína času a trpělivosti“ a třetí „terroirová vína“, kdy se odrůda stává nepodstatnou a důležité je, že pijete třeba Schoenenbourg. Společným znakem všech vín, tedy alespoň těch z ochutnávky, byla krom originality projevu, koncentrace a vyšších cukrů i hluboká barva (různé odstíny zlata, ale temnější prostředí nějak moc zkoumání barvy nenapomáhalo), oxidativnější projev a obvykle dost dlouhá dochuť.

Začalo se „ovocem“, jako první to byl Riesling 2007 zde bylo asi nejsilněji cítit, že ještě potřebuje čas. Víno bylo ve vůni hodně sevřené, trochu dřevité a chtělo dýchat. V chuti byl i tento „základ“ kulatý, intenzivní a dlouhý, ale jako celek mne to neuchvátilo. Možná otevřít láhev dříve a nechat pořádně rozdýchat. Nebo ještě počkat. Zato Pinot Blanc 2006 Bergheim nadchnul. Oxidativnější projev, nazrálé tóny, vůně medu a podhoubí, harmonické. Vlastně dost suché, intenzivní, jemně ryzlinkové „petrolejové“ tóny a mineralita, skvělá délka a styl. Nazrálé ale stále živé. Skvělé. Nejlevnější víno v nabídce, i tak za čtyři stovky. Ale toho domů lahvinku chci.

Následovalo přímé srovnání s Pinot Gris 2005 Beblenheim, vínem také potřebujícím nadechnout, ale odměňujícím se nazrálou komplexní vůní s dominancí květinového čaje a plnější hutnější medovou chutí s jasným cukrem. Je tam trochu hořčiny a dochuť je dlouhá a trochu karamelová. Víno má dost kyselinek postavených proti cukru, je to vyvážené a uhlazené. Fajn. Následuje Gewürtztraminer 2004 Bergheim s tradiční výraznou květinovou vůni odrůdy, ale ne tak „přestřelenou“ a až vlezlou jak bývá zvykem, ale překvapivě jemnou a elegantní, navíc s tóny citrusů a celkově svěžím projevem. Taková je i na pět let staré víno velmi živá chuť (až téměř perlení v úvodu), svěží i při cukru. Fajn délka, pěkné víno.

První skok do vyšších řad zajistil Rotenberg 2002 Premier Cru (nejde o oficiální označení v Alsasku, pouze interní záležitost u Deisse), směs různých odrůd z jedné polohy, víno velmi hluboké barvy (až měděné), vyzrálé, s tóny petroleje a podbělu, elegantní a jemné ve vůni, plnější, medově zralé a dlouhé v chuti. Zase trochu karamelová dochuť, koncentrované, sladěné. Prostě moc pěkné. Bavil mne i Schoffweg 2003 Premier Cru, opět směs odrůd (Pinot Blanc, Gris a Riesling) z jedné polohy a víno na ročník velmi svěží. Ovocitost, oxidativní tóny a vůně smetany, na první dojem v ústech suché s následným atakem cukrů jež opět doplní kyseliny, intenzivní, komplexní, dlouhé.

Nejvíce mne však oslovil Riesling 2002 Grand Cru Altenberg de Bergheim, víno již velmi vyzrálé s hromadou „barev & laků“, vůni propolisu, opulentní a přitom stále s dostatkem elegance. V chuti intenzivní, stále ještě trochu cukru ale velmi výrazně konfrontován kyselinou, bohaté, dlouhé (byť ostatní vína z této kategorie byla delší), nádherná klasika. Chci jeden domů! Třináct stovek, ach jo.

Schoenenbourg 2003 Grand Cru je elitním vínem vinařství z problémového ročníku, aromaticky bylinkové, kupa barev & laků (celý obchod s potřebami pro malíře), trochu želatiny s octem, prostě úlet. Ale když si s tím hrajete, mícháte a naopak necháváte sklenku v klidu uvolnit co ve víně je, odmění se vám záplavou těžko popsatelných jemných vůní. V chuti hodně uhlazené, plnější, sladší a mohutnější, byť i různá delikátnější aromata se objeví. Hodně zajímavé, přesto spíše vzdáleno stylu vín co preferuji.

Sladkou tečkou na závěr se stal Pinot Gris 2003 Sélection de Grains Nobles (botrytické víno s dostatkem kyseliny v tomhle ročníku?). Vůni překvapivě svěží, těžko identifikovatelná směs botrytických tónů, koření, vinného octa a plastu, ovšem moc pěkná, trochu styl vyzrálejšího Sauternes. Prostě si představte takovou tu gumovou kačenku do vany, která plave v bazénku vyrobeném ze sluncem rozpálené pneumatiky naplněné chlorovanou vodou. A trochu medu navrch :o) V chuti hutné, koncentrované, medové, sladké ale s dostatkem kyseliny a úžasně dlouhé. Efektní dezert.

Deissův pohled na Alsasko, nebo mnohem spíše výraz Alsaska v jeho vínech, je jiný než jsem zvyklý. Při pití těchto vín jsem si vzpomněl na Sylván od Domaine Weinbach, ten dojem „nad rámec senzorického hodnocení“ byl dost podobný (netvrdím že vína jako taková, už kvůli cukru; a celkově ta vinařství mají společnou snad jen biodynamiku). Osobně mi z těch velkých jmen více vyhovuje výše zmíněný Beyer a jeho prachově suchá vína, ale Deissův styl je velmi specifický a stojí za pozornost. Sám Deiss v rozhovoru řekl, že „Terroir se nezajímá o to, zda odpovídá vaší chuti a vašemu vkusu. Některé velké terroiry prostě existují a jsou povinností a závazkem.“ Mne, radikálního suchomilce, přesvědčil, že skvěle zakomponovaný cukr z velkého terroir může mít ve sklence své místo. Vám možná dokáže něco jiného :o)