Vášeň až do dna

Knih tak nějak o víně, pokud zrovna nejde o encyklopedie, není na našem trhu zrovna moc, takže každá další potěší. Naposledy se mi dostalo do rukou dílo s názvem Bordeaux a podtitulem „vášeň až do dna“ (v originále se to jmenuje spíš Wilberforcovo neodolatelné dědictví). Autorem je britský spisovatel Paul Torday, který se proslavil humoristickou knihou Lov lososů v Jemenu (dostal za ni i Bollinger Everyman Wodehouse Prize, což je ocenění právě pro humoristický román, a Bollinger v názvu je skutečně to šampaňské, což k ději jeho druhé knihy sedí :o) a i dnešní vinná kniha ze začátku vypadá, že půjde o vtipnou záležitost s jednoduchou zápletkou. Jak ale děj, který se v průběhu knihy vlastně vrací do minulosti, postupuje, vše se stává mnohem temnějším, složitějším a zákeřnějším. Příběh zábavného alkoholika, původně nadějného programátora a tak trochu samotáře, který objeví velký svět vína a lidí kolem něj, je najednou nepříjemnou sondou do toho, co se v nějaké podobě klidně může stát každému z nás.

Hlavní hrdina nechce přijmout, že by nějak moc pil alkohol, on totiž „degustuje víno“. O alkohol vlastně vůbec nejde, pouze poznává ten ušlechtilý nápoj, především v jeho podobě z Bordeaux. Alkoholik, kterým on prý rozhodně není, by rozhodně nevybíral k pití velká vyzrálá vína, nepídil by se po restauraci kde mají legendární ročník slavného château které ještě nechutnal, nečekal by až se po otevření lahve nadýchnou, nedělal by si poznámky vinařskou terminologií do bloku vázaného v kůži, nevolil vhodné sklo. Tohle všechno si Wilberforce říká u svých pěti lahví denně.

Postupně se také ukazuje, které všechny části příběhu jsou vlastně alkoholikovým sebeklamem, obrazem který si vytvořil v hlavě, aby se mohl vyrovnat se závislosti. Odhad ceny a počtu lahví ve zděděném sídle s obrovským vinným sklepem se propojuje se sezením v protialkoholní léčebně. Mnemotechnická pomůcka, u které se původně snažíte odhalit napojení na jména nějakých slavných Château, má mnohem tragičtější podtext. A pokud to všechno čtete tak jako já, tedy v tramvaji cestou na degustaci nebo v noci po několika sklenkách vína, hodně nepříjemně z toho mrazí.

Ta kniha není nějak zvlášť komplikovaná. Není to zásadní dílo, na které bych si vzpomněl ještě za mnoho let (i když…), ale rozhodně je velmi dobře napsaná, děj rychle plyne a celé je to zajímavé čtení minimálně pro každého, kdo pravidelně „degustuje“. Ostatně kolik z vás už si někdy v minulých letech řeklo, že možná pijí trochu moc, dopsalo své poznámky a na tenhle dotaz raději zapomnělo? A co všechno děláte proto, aby konzumace vína vypadala co nejvíce jako koníček či „vědecká práce“ a pokud možno co nejméně připomínala, že tak či ona jde opravdu o konzumaci alkoholu a v případě mnohých z nás o větší či menší závislost?

Starší „alkoholické“ články: Co si k vínu přibalíte? | Zápis z jednání anonymních alkoholiků