Někdy příběh nestačí

Opakovaně jsem tu popisoval, jak je důležitý (pro mne tedy rozhodně) u vína příběh. A nejen ten, který má víno přímo „v sobě“, třeba historie château a podobně, ale i váš vlastní. Kolik ze zážitku nedělají jen kyseliny, taniny, cukry a další složky tekutiny ve sklence, ale hromada věcí okolo. Kde jste k vínu přišli? Byli jste ve vinařství? Šlo o dárek? Nebo třeba poslední láhev získanou z krachující vinotéky? Pili jste víno poprvé při nějakém zásadním momentu ve vašem životě? To vše se na výsledném zážitku z konzumace kvašených hroznů révy vinné podepisuje. A někdy jsou vlastně ty „drobnosti“ okolo důležitější a na celkovém dojmu se podepíší více, než jak to celé opravdu voní a chutná. Mám takové lahve, kdy soustředit se na obsah prakticky nejde, protože vnímání zastírají vzpomínky. O víkendu jsem otevřel jedno víno s fajn historkou, která ale tentokrát nestačila zakrýt veskrze průměrný obsah.

Prázdnou láhev mi žena přinesla domů před pár měsíci „na očichání“, víno pila s otcem a bratrem na nějaké slezině a vyloženě je nadchlo. Tchána natolik, že ještě večer objednal z jakéhosi pofiderního italského e-shopu, jediného kde víno našel, celý case. Týdny plynuly a nic. E-shop mezitím zanikl. Další pátraní vedlo do sítě hotelů Mövenpick a konkrétně nějaké distribuční sítě ve Švýcarsku. Jak když James Bond lítá z místa na místo a všude naráží na různé padouchy, ani tohle nevyšlo. Nakonec celá mise „chci ten Shiraz z Itálie a to hned“ ustrnula na mrtvém bodě, tedy alespoň jsem si to myslel. Ale láhev jsme nakonec dostali jako vánoční dárek, vlastně (pokud si dobře pamatuji, tenkrát se toho vypilo snad až příliš) bez vysvětlení, odkud pochází.

Pokud nejste fandové do vína, viněta vás možná zmate. Největší nápis hlásá „Masseria Pietrosa“ a menší, pod plastickým (nejen vizuelně, ale i na dotek) obrazcem, pak Shiraz. Na zadní vinětě naopak dominuje nápis Shiraz a přidává se menší Tarantino. A když trochu zkoumáte, narazíte i na Cantine San Marzano. V tomhle je Itálie opravdu zábavná, dokáže často zmást i ty, kdo se ve víně vyznají nadprůměrně (viz starší historka s vínem Pecorino). Tohle je tedy Odrůda Shiraz ročníku 2006 z oblasti Tarantino a produkce družstva san Marzano (Masseria Pietrosa se tváří jako název vinařství, ale v podstatě jde spíše o řadu vín v rámci tohohle družstva). Fajn těžší zelená láhev, zkosená, takový ten „argentinský“ typ. Kovová záklopka ale korek nic moc, kratší z drti s pevnou dvojploškou. Víno voní a chutná, a delší dekantace nemá nějak zásadní vliv, jako OK jižní víno neurčité odrůdy, nejspíše směsky. Prostě slušně udělané „uni“ červené, trochu přezrálé hrozny, trochu kořenité, slušně ovocité, sem tam ostřejší tóny co jsem cítil v hromadě průmyslových vín (bakelit), v neúprosném velkém sklu občas zbytečně výrazný alkohol. V chuti sladce červeně ovocité, s výraznějším tříslem, fajn délkou a překvapivě slušnou kyselinou, ale celkově spíš jednorozměrné, jednoduché pití k jídlu. Naslepo bych tipoval nějakou směsku „mobilní síť“ (Grenache + Syrah + Mourvèdre) z velkoprodukce na jihu Francie. Není to blbé, na grilovačku a bez velkého přemýšlení, tedy kdyby stálo 3 – 5€ (protože za tyhle peníze a pro tento účel kdykoliv koupím bezproblémově pitelnou velkoprodukci z Chile a dalších zemí se srovnatelným nebo lepším senzorickým profilem), bych si to dovedl představit, ale abych si opravdu užil popíjení doma toho nenabízí dost.

Jeden příběh uzavřen, čas přeřadit ho do jiné složky. A co vy? Máte vína, u kterých se vám zamlží oči a tiše vzdychnete, protože první sklenka stejného vína (byť třeba jiného ročníku) poprvé skropila vaše rty, když… ? :o) Nebo lahve, které jste dostali jako dar a bojíte se otevřít, protože pak bude těžší odpovídat na dotaz „jaké bylo“? Vína, u kterých víte, že vlastně nějak „objektivně“ dobrá nejsou, ale nemůžete si pomoct a vám prostě díky vzpomínkám sedí?