Na druhé straně barikády

Na degustacích, výstavách vína a podobných akcích jsem obvykle ten, co chodí od stolku ke stolku, má otravné dotazy, plete se do cesty sommeliérům a nákupčím hotelů a restaurací a „krade“ čas vystavovatelům, kteří už tak nějak tuší, že mne to asi zajímá a dost baví, ale moc velký obchod jim neudělám. Včera proběhla v Kaiserštejnském palácí velká prezentace vín z Maďarska, často za účasti přímo vinařů zatím bez zastoupení v ČR, a já si tam jako takový malý melouch (musel jsem si vzít den dovolené) a jako pomoc kamarádovi střihl trošku jiný typ účasti, postavil se na druhou stranu stolku a prezentoval část oblasti Sopron, konkrétně vinařství Franze Weningera. A musím říct, že to teda rozhodně není taková sranda, jako ochutnávka pro pár lidí doma. Osm hodin na nohou, stále dokola opakovat více či méně upraveno totéž, ve vedru a při snaze udržet vína v alespoň trochu slušné teplotě, s úsměven na rtech a vínem najednou už „konkurence“ ve sklence... Nejednou vás napadne, že prostě přijít a ochutnat co nejvíc pěkných vín je o pořádný kus zábavnější :o)

První problém je, pokud máte bílá a červená, že ti lidé dost často chodí v takových vlnách. Projedou si bílá, pak zkusí rosé a nakonec se dostanou k červeným či sladkým. Zapamatovat si, kdo už dostal základní balík informací o vinařství, biodynamice a dalších detailech, chce trochu cviku. Asi i odhad, co koho vlastně zajímá a co kdo tak ví, je třeba trénovat. Kyselé ksichty, když někoho začnete poučovat na téma „spontánní fermentace“, nic neusnadňují. Taky není úplně jednoduché „slušně ignorovat“ ochutnávající, které očividně nezajímá konkrétní nabízené víno, ale prostě toho chtějí co nejvíc vypít. Nalít jim, prohodit pár slov, ale zároveň se více věnovat těm ostatním, kteří naopak zájem projevují a mají zvídavé dotazy. Vůbec různých exotů „nalévejte co nejrychleji, nemám čas“, případně „dej to plné, ať nemusím chodit víckrát“ (a vracejících se stále dokola pro rosé) se tam objevilo více, než bych na akci pouze (údajně) pro odborníky z oblasti gastronomie čekal.

Nejvíc jsem se bavil u takových těch skupinek, co se přiženou se slovy: „máte ryzlink?“ (dosaďte libovolnou odrůdu, co se v Soproni prakticky nepěstuje) a zklamaně odcházejí, když jim řeknete, že ne. A připadal si skvěle, pokud se u někoho povedlo vyvrátit dojem, že biodynamické víno = něco divného, nedobrého, kdy se jakousi esoterikou obhajují vady. A tenhle mýtus tu opravdu je. Dokonce jsem opakovaně zaslechl, jak někdo ukazuje na Weningerova vína a říká něco ve stylu „tamhle raději pozor, to je prý bio…“. Nu což :o) Na druhou stranu šlo krásně pozorovat příjemně překvapené vínomilce, kterým dosud Maďarsko nic moc neříkalo (snad krom sladkých z Tokaje), jak nalézají špičková červená a ušlechtilá bílá, a dojem o celé téhle oblasti se jim poměrně dramaticky mění (protože je znám, tak mi chodili zatepla vyklopit své objevy).

A co jsem se tam dozvěděl o vínech z této, u nás dost neprávem opomíjené země, já? Vlastně nic moc, vůbec nebyl čas si pořádně přechutnat produkci ostatních zastoupených podniků, až na několik „socializujících“ sklenek od okolostojících (bohužel pouze maďarsky a německy mluvících, tudíž pro mne bez možnosti si vyměnit názory jinak) vinařů. Naštěstí se zadařilo po degustaci vyrazit posedět s těmi, co zvládají angličtinu, a popovídat si o tom, jaké problémy jejich vinařství řeší a tak nějak jak to tam funguje obecně. Co vím určitě tedy je, že vinařům, vinařkám a jejím marketingovým zástupcům moc chutná kvasnicový Bernard v hospodě U kocoura, plznička U Hrocha, téměř půlnoční sádlo se škvarky U zavěšenýho kafe (ale tam mají výhrady k tmavému Kozlovi), některá nejsprostší slova jsou stejná v maďarštině i češtině… a možná ještě něco, paměť je kalná. Omluvte mne, jdu odpočívat. Já vím, proč jsem na druhé straně barikády, takový prodej vína je děsně únavný! :o)