Co jsou to vlastně fortifikovaná vína? Tomuhle tématu se moc dobře věnuje kniha Jana Stávka, všem zájemcům doporučuji, ale ve velmi velké zkratce lze říci, že jde o vína „posílená“ dodáním dalšího alkoholu (obvykle vinného destilátu), často již v průběhu kvašení, které se tímto zastaví. Částé je následné dlouhé zrání v sudech (někdy systémem „solera“, kdy víno putuje postupně mnoha sudy a mísí se tak staršími ročníky, sudy bývají z amerického dubu a předávají po mnoho generací) a obvyklé vyšší zbytkové cukry. Nejznámějším takovým vínem je určité portské. K tématu mi v mailu přišlo: „Vzhledem k tomu, že většina lidí o fortifikovaných vínech ví pramálo, každý zná jen to hypermarketové portské, tak dělám i osvětu, sem tam svolám přátele a odegustujeme vzorky, což je bohulibá a uspokojující činnost, a sám hledím, kolika lidem tato vína zachutnala. Pravda, suché sherry si piju zatím sám, ale už jsem do svých přátel pár skleniček nalil, a museli uznat, že i toto pro mě znamenité pití má něco do sebe.“
A pokračuje o fortifikátech našem trhu: „…toto pití zde nemá tradici, lidé jsou vděční i za portská základních úrovní, která výrobce mnohdy nemá ani ve svém oficiálním katalogu, neboť jde o vína určená pro hypermarket a na vaření. Madeira je daleko, našinci tam sice jezdí, ale značná většina vyzkouší základní tříletou madeiru, kvalitnější kusy neokusí, neboť i tam to stojí od 10€ výš, což je moc peněz a zde i tu tříletou najde za hodně draho. Navíc, madeira je poněkud složité pití, ne každému sedne, člověk jí buď propadne nebo ne. Sherry je ještě o kus dál, sem dovážený sortiment je velmi úzký a sám víte, že přijít sherry na chuť je dlouhodobější úkol. Lidi tam znepokojují asi ty aldehydy, pokud je to přeraženo cukrem, tak to ještě dávají, ale u těch suchých klasických variant jsou ztraceni, a myslí si, že je víno zkažené. Zvláštní, většina zdejších konzumentů upřednostňuje suché styly vín, ale jakmile si dají něco opravdu suchého, třeba fino, či manzanillu, tak se jim huba kroutí...“
Niepoort, white dry, 20%
Bílé suché portské kvalitního producenta. Měděno zlatá barva, výrazná oxidativní vůně, hodně jablečně-slupkových tónů, trochu ostřeji a tak jakoby „odděleně“ znát destilát. V chuti výrazné, náraz alkoholu na úvod a i přes označení suché jasný dotyk cukru, teplo v ústech, pomalé odeznívání, kulaté a fajn. Méně kyseliny než bych si přál a trochu plošší dojem, ale slušné.
Niepoort, l.b.v. 2004, 20%
Klasické Late Bottled Vintage (tedy ruby, lahvováno po delší době v sudech a jen z jednoho ročníku). Velmi tmavá nádherná barva. Delikátní, nazrálejší, bohatá vůně připomínající hutné jižní červené víno s trochou pendreku (lékořice). V chuti kulaté, výrazné a intenzivní, dost tříslo, fajn pití. Trochu “sporné”, osobně mi sedí.
D´Oliveiras, 3 years, medium dry, 19%
Základní polosuchá Madeira slušného producenta. Typická efektní madeira, oxidativní, trochu živočišné a lékárenské, lehce maggi, dost se mění s teplotou. Polosuché, dost kyselin, delší, krásně pitelné. Záležitost na každodenní malou sklenku.
D´Oliveiras, 10 years, sweet, 19%
Klasická sladká Madeira. Intenzivní, zralé, krásné, oříškové. Plné v chuti, skvěle strukturované, sladkost obalena kyselinou, dlouhatánská dochuť. Báječné pití. Kdyby bylo o chlup méně sladké, tak jsem nadšen ještě o kus víc.
La Gitana, Manzanilla Sherry, 15%
Jako troud suchá sherry. Klasická vůně, trochu sklepní, silně oxidativní – chce se napsat krásná, ale vy mi to stejně nebudete věřit :o) V chuti suché, čisté, takové kabinetní lehké víno na letní pití (k rybě, i přes ten alkohol) s dřevitým dozníváním. Nadprůměrné.
Emilio Lustau, Don Nuňo, Oloroso Sherry , 20%
Klasická sherry. Oříšková barva a taková i vůně, oxidativní ale velmi elegantní a bohaté, trochu vyčuhuje jen alkohol. V chuti hodně suché, dřevité, dlouhé, čistota a ukázková definice tohohle stylu sherry. Fantastické.
Araceli, Pedro Ximénez, 15%
Odrůda běžně používaná jen k doslazování a málokdy vyráběna jako čistá. Aromaticky totálně ujeté, bylinkově podivné, rozinkové, maggi, jitrocelový sirup (naprosto jasný, říkají to všichni) a vůbec prostředky proti kašli. V chuti opět obludně sladký sirup proti kašli, ani s ledem to skoro nejde pít. Vzpomněl jsem si přitom na podobný zážitek s Pedro Ximenéz „El Candado“ z Bodegas Valdespino. Slito dohromady s Fino sherry vytváří “cream” slušně pitelné víno (nemohl jsem odolat tomuto experimentu). Zvrhle svébytné.
J. Robert, Malvasia, 15%
Sladká specialita od Barcelony. Oranžová barva a velmi zvláštní ovocitost, pomerančový džus (krvavé pomeranče), hromada zajímavých aromatických nuancí. V chuti sladší, zvláštní, ovocité, znovu pomeranče, slušná délka. Efektní a nijak komplikované, příjemné pití.
J.P.Bacalhóa, 2001 Moscatel de Setúbal, 17%
Základní vyzrálý portugalský moscatel slušné firmy. Aromaticky výrazné a překvapivě bohaté, trochu “tokajské”, efektní, květinové, důrazné ale ne vlezlé, pěkně nazrálé. V chuti dost sladké a intenzivní, ale vyvážené a příjemně pitelné (v kontextu vín se zbytkovým cukrem, samozřejmě). Cukr lehce připečenější do karamelova, pěkná dochuť. Velmi dobrý slaďák.
Ermelinda Freitas, Moscatel de Setúbal, 17.5%
Prý vyšší portugalská moscatelová třída. Efektní sladká květinová vůně s poněkud odtrženým alkoholem (zlobí) a dojmem, jako by bylo toto vína fortifikováno spíše matolinovou (marc, grappa) než vyloženě vinnou pálenkou. Podobný dojem se u tohoto intenzivního moscatelu opakuje i v chuti, intenzita a květinovost hroznů ve spojení s matolinovicí. Docela bohaté a komplikovanější, dost cukru, ale nějak vyloženě nenadchlo. Každopádně zajímavá zkušenost.
Quinta do Portal, Reserve 2000, 18%
Sladký Moscatel z údolí řeky Douro. Trochu oxidativní, jemné a elegantní, pomerančové květy a trochu vystupující alkohol. Středně sladké, efektní, bohaté, slušná délka a krásná struktura. Dost povedený kousek.
Anecoop, La cartuja 2007, 15%
Španělský Moscatel od Valencie. Velmi aromatické, květinové, pomerančové květy a slupky. V chuti obludně sladké, cukr masakruje vše okolo a obličej se křiví. Dlouhé ale divné, bez dostatečné kyseliny či něčeho dalšího v těle vína na boj se sladkostí. Neoslovilo.
Náročné to bylo, jen co je pravda. Suchá sherry se, jak už je dobrým zvykem, s velkým nadšením nesetkala. Dobrá Madeira naopak, alespoň z mé zkušenosti, osloví skoro vždy a je velká škoda, že je jí tu tak málo k dostání. Čistý Pedro Ximénez potvrdil, že pít se to nedá a může sloužit jen k dávkování na zmrzlinu či nějaký jiný dezert, případně k léčbě nachlazení. Dost zaujaly Moscately, které jinak vyloženě míjím. Především ročníkový Moscatel de Setúbal od J.P.Bacalhóa mi přišel skvělý, za dvě stovky by to na našem trhu skoro nemělo konkurenci.
A ještě jedna zaslaná hláška k suché sherry na závěr: „Ty vole, to je jak písek, do té skleničky patří kostka cukru, aby ten cukr byl na nule, teď je to v záporných hodnotách.. !“ (po napití se „La Ina“ Fino, Pedro Domecq)
