Večer ve znamení rudé tekuté historie

Pamatujete si nějakou zvláštní událost ve vašem životě, ke které došlo v roce 1996? A co třeba poskočit ještě o kus zpátky, do roku 1985, tam by se něco našlo? Nebo rok 1976? Stará vína, krom fascinujícího množství velmi specifických vůní, doslova volají po podobných úvahách. Navíc ta očekávání, když otevíráte láhev, jsou obrovská. Je to trochu jako v pokeru, s kamennou tváří nedáváte nic najevo, ale může to být buď obrovské vítězství, nebo velmi rychle vyhozená spousta peněz. V případě slavných jmen je samozřejmě riziko menší, u značek méně známých a z míst ne tak vyhlášených je nákup starého vína, navíc třeba s nepříliš dobře ověřeným skladováním po dobu zrání, někde na úrovni sázky na úplného outsidera v dostizích jen proto, že se na vás kůň v padocku hezky podíval :o) Jenže když to vyjde, odměna za to stojí. Nechci napsat „je sladká“, protože když se na vás z otevřené lahve vyvalí taková jako nasládlá vůně, pak to obvykle znamená, že víno bude nejspíše za zenitem. Před nějakou dobou jsme se sešli v komorní společnosti nad třemi lahvemi více či méně starého červeného Burgundska od třech rozdílných producentů. A, světe div se, ani jedno to víno nebylo špatné.

Od village Volnay 1976, navíc poměrně málo známého vinařství Bitouzet-Prieur, asi nelze čekat moc. Vína z téhle apelace jsou obvykle nádherná relativně mladá a s moc velkou archivací se u nich nepočítá. Clive Coates o tomto konkrétním vinařství mluví jako o zdroji slušných červených i bílých, u Pinot Noir kompletně odstopkovaných a fermentovaných za poměrně vysokých teplot a s minimálním použitím dřeva (ale kdo ví, o kolik jinak to bylo v roce 1976). Víno bylo získáno u Kupmeto CZ (mimochodem na říjen plánují sérii zajímavých degustací, včetně jedné velké za účasti vinařů), podle informací byla láhev součástí bedýnky nedávno získané přímo ve vinařství a jedna z lahví přechutnána, takže tu byla jistá „záruka“, že víno by nemělo být úplně mrtvé. I tak nervozita při otevírání panuje. Šroubice otvíráku mizí v korku a hlasitě škvíká, korek vypadá tak v kondici, jako by víno bylo nedávno překorkováno. Minimálně viněta je určitě nová. Přivonění k zátce odhaluje, že korkové to víno není. Ve sklenici je krásně vidět málo intenzivní a pěkně nazrálá barva. I vůně je nazrálá, efektní, jemná, čistá, kořenitá, kouřová a delikátní. Vonět ke sklence je vyloženě potěšení. Postupem vlivu vzduchu se aromata stávají éteričtějšími, přicházejí komplikovanější kombinace, je tam hodně uzených tónů a ještě později, po pár desítkách minut, se vše začíná lámat a víno umírat. V chuti je stále ještě znát červené ovoce, je pěkně suchá, jemná a docela vyvážená i rozumně dlouhá. Trochu trpčí, v závěru lehká horčina a vším se prolíná zvláštní železitá linka. Příjemné pití, kde vůně výrazně vede nad chutí. A hezká zkušenost a ukázka, že nejen vína těch nejslavnějších producentů a z Grand Cru poloh dokáží se ctí nejen vydržet, ale i zrát přes 30 let. Když to dobře vyjde :o)

Druhé víno pochází z Domaine Didier Montchovet a jde o Beaune 1^er Cru „Aux Coucherias“ 1985. Kde přesně se tato vinice nachází můžete vidět na mapce, byla zakoupena v roce 1955 od Jadota a v letech 1960-61 z většiny přesázena, koncentrace je slušných 10.000 keřů na hektar. Vinařství vzniklo v roce 1984, je jedním z pionýrů biodynamiky a ročník 1985 by měl být prvním takto připraveným. Láhev neměla vinětu a je na ní zvláštní i to, že jde o jakousi privátní „kontrolní“ rezervu vinaře, jinak vína lahvoval a prodával až od ročníku 1989. Bledší barva, nazrálá a s kupou depotu. Aromaticky velmi bohaté, nádherné víno. Tóny lahvové zralosti se snaží urvat pozornost, ale stále ještě mladá živá ovocitost ji strhává na sebe. Jsou tam bylinková „francovková“ aromata a kupa dalších věcí. V chuti plnější, ovocité, šťavnaté, ale stále ještě mladé, tříslo není zdaleka ohlazené, je tam dost kyselin, víno tvrdší a stále v bezproblémové kondici pro další archivaci. Ve sklenkách se mění, na rozdíl od předchozího Volnay, docela pomalu. Ale vrstvy se prolínají a jakýkoliv milovník Burgundska prostě musí usmívat.

Poprosil jsem Matěje, nadšence do Burgundska, který víno v tomto vinařství získal (společně s mladšími ročníky jejich dalších vín), aby o návštěvě sepsal pár řádků, protože je to moc povedená historka. A i o tomhle stará vína jsou. Nebo vlastně víno jako takové. Příběhy :o) Tak tedy…

„Koncert u Montchovetů aneb romantizmus v Burgundském Vévodství

Didier Montchovet je chlapík, který na první pohled zaujme dlouhým havraním vlasem, mužným knírkem a vůbec jakousi klasickou starobylostí, která ho řadí do věku romantizmu, kde by mohl dobře obstát jako „strašný lesů pán“ s šlechtickou krví v žilách. Snad právě proto v naší době, která si libuje v okázale sofistikovaných postupech, hospodaří v tak prostých a zároveň malebných poměrech. U Montchovetů se stačí postavit na dvorek bez plotu, kde hranici mezi veřejnou ulicí a soukromým prostorem vyznačuje jen cit, a už se máte dobře. Ještě lépe se Vám udělá při setkání s paní Montchovet, která na rozdíl od Didiera je plavá a sošná jako postava z opery Richarda Wagnera. Také romantizmus. Byli jsem v tomto vinařství už loni, ale tehdy jsme zastihli jen Didiera.

Paní Montchovet nabídne cizinci konverzaci anglicky, německy, italsky, španělsky. Když jsme u dveří do sklepa, kde u postaveného sudu mají Montchovetovi „degustační kout“, oznámili své češství, zapěla paní Montchovet úryvek Smetanovy Vltavy a ochutnávku doprovodila dalšími opusy z mistrova díla. Jak jsme se propracovávali do vyšších vinných sfér stále dramatičtějšími. Ke každému vínu měla příhodný „citát“ z árie. Finále se odehrálo v obchůdku při nákupu, kdy Didier z radosti z dobrého obchodu a krásně strávené chvilky, protože pro ni správný Francouz žije a z ní se raduje, vynesl z privátní zásoby vznešený dar. Dvě láhve Beaune Aux Coucherias 1985, nahé, jak je před těmi více než dvaceti lety stvořil, jen porostlé ušlechtilými usazeninami sklepního prostředí. Jistou rukou vyčistil kus láhve a stříbrnou barvou je svým typickým písmem autorizoval jménem vinice a ročníkem. Paní Montchovet to doprovodila famfárou z Libuše a šli jsme společně nakládat. „

No a poslední v řadě přišlo Chambolle-Musigny 1^er Cru „Les Charmes“ 1996 z Domaine Ponsot. Psal jsem něco o tomto vinařství a ročníku 2000 již dříve, nedávno v aukci (ale ze sklepa, kde bylo od nákupu) získal tento ročník starší. Ve  vinařství Ponsot začínala klonální selekce Pinotu (o dosud odsud pocházejí jedny z nejrespektovanější klonů). Vinařství má pověst věčných experimentátorů a i přes veškerou biodynamiku a přírodní postupy zároveň milovníků moderna, od pokusů s alternativami uzávěrů po speciálně upravené viněty, kde jedna jejich část trvale ztmavne, pokud je víno po nějakou dobu vystaveno příliš vysoké teplotě. Jejich vína jsou často na hraně, někdy přijata s obrovským nadšením a jindy do nich prakticky všichni kopou. Nebojí se extrémů. Ročníky 1995 a 1996 jsou pak ty, které vinařství nejčastěji omlacují o hlavu a jsou používány jako varování, proč Ponsota nekupovat. Jenže samotný Laurent Ponsot si za nimi tvrdě stojí a říká, že je prostě všichni otvírají zbytečně brzy a teprve za dvacet let od sklizně ze sebe vydají vše a předvedou veškerý terroir v plné kráse. Vydražil jsem dvě lahve, první otevřel po „teprve“ třinácti letech, na druhou musím ještě sedm počkat :o)

Víno mělo trochu temnější barvu a ve vůni dominuje mladá ovocitost, trochu ostřejší, s jasným projevem kyselin co čekají v chuti, je docela složitá, vrstevnatá a velmi zajímavá. V chuti je to opravdu hodně suché, kyseliny vás praští velmi výrazně, víno není nijak vyloženě plné, spíš lehčí. Působí velmi mladě a nevyzrále. Po nějaké době ve sklence se objevují další tóny, vůně stává o něco bohatší, přidává se lehká živočišnost. Ale jestli Volnay 1976 bylo na vrcholu či spíše trochu za ním, Beaune 1985 v pohodě pitelné ale stále na cestě, pak toto Chambolle-Musigny působí vyloženě jako víno, které ještě musí ležet. Tak uvidíme :o)

Ptám se tedy znovu, podobě jako v úvodu článku… co vás napadne, když se řekne 1996? 1985? 1976? :o)