Zabalit umytou řepu do alobalu a péct ji dvě hodiny na 220°C v troubě je vlastně kompletní postup přípravy a rozhodně nevypadá komplikovaně, ale já s tím měl lehký morální problém. Představa, že jedné bio řepě poskytnu dvě hodiny skoro plného výkonu trouby mi přišla tak nějak… neekologická. Takže do trouby šly řepy dvě a taky hromada stejným způsobem připravených brambor (a zbytkovým teplem z vyhřáté trouby jsem pak vytopil kuchyň :-). Po zhruba hodině se celým bytem začala linout nádherná vůně, v žaludku mi kručelo a nemohl se dočkat. Okrajuji a loupu pečenou řepu, bohatě ji zalévám olivovým olejem (extra virgin, jak by nezapomněl dodat Ital), sypu solí a pepřem. Výsledek je nečekaně úžasný, v kombinaci se vzhledem připomínajícím krvavé maso má v sobě až cosi perverzního. Je to sladké, šťavnaté a až trochu jakoby uzené, skvělé. Brambory polité olejem s bylinkami a česnekem jsou jen příjemným bonusem navíc, abychom se ze dvou malých řep pořádně najedli. Ač s olivovým olejem je to dokonalé, musím příště vyzkoušet, co udělá kombinace sladkosti řepy a dobrého octa, už teď se těším. Kdo má k řepě odpor ještě z dob školních jídelen, ať jí dá znovu šanci, tahle rudá nádhera si to zaslouží! Nebo snad už máte svůj oblíbený řepný recept? Podělte se!
Přiznávám, že o párování s vínem jsem se vlastně ani moc nesnažil. Žena toužila po nějaké pořádné červené novosvětské potvoře, ale doma zrovna nic nebylo, takže jsem otevřel láhev od Balma Vénitia (více zde), Beaumes de Venise „Terres de Bel Air“ 2006, spíše levnější záležitost z jednoho z „Cru des Côtes de Rhone“. Víno postavené na odrůdách Grenache (64%), Syrah (20%) a Cinsault (16%) mělo deklarovaných 15% alkoholu a očekával jsem, že ten „novosvětský“ dojem by mohlo naplnit. Víno má speciální zdobenou láhev s vystouplým označením místa původu, viněta obsahuje kupu informací (tradiční rozdíl mezi francouzskými víny určenými pro specializovaný trh a do supermarketů, ty vyloženě spotřební kousky na sobě často nesou hromady textu), kovová záklopka a plný korek. Barva lehce nazrálá temněji višňová. Aromaticky to nejvíce evokuje jednodušší základní jižní „GSM“ směsku s trochou dřeva, je to docela kořenité, přezrálé, nějaké tmavé peckoviny, ale vůni dominuje především cosi jako jahodová vodka (resp. takové ty sirupovité „mražené jahody“ s lihem). V chuti suché, drsnější, dost třísla, tmavší ovocitost a zase nějaké ty jahody navíc, ale tak nějakék hrubé a spíše nevyvážené, s dlouhým horkým dozníváním. Několik hodin dekantace s tím nic moc neudělalo. Asi to chce pít na místě, večer někde na terase s kusem kořeněného masa, jinak nevím. Milovníkům jižních alkoholických pecek možná sedne, ale já si v tom nic moc nenašel. Škoda, u dárků se mi to píše těžko, ale tenhle zrovna nesedl.
