Kolega z práce dostal od kamaráda láhev ke čtyřicátým narozeninám a začal se mne trochu vyptávat, jestli to víno už může otevřít, jak ho skladovat a tak podobně. Pokusil jsem se mu dodat co nejvíce informací a mé „psí oči“, když jsem mu je přednášel, asi nešlo přehlédnout. O pár dní později mi pak sdělil, že ten jeho kamarád dorazí na návštěvu a víno otevřou spolu a pokud chci, mohu se též zastavit ochutnat. Hurá! I připravil jsem si své degustační sklo (pocit trapnosti, že si do něčí domácnosti nesu vlastní skleničku a cosi tím naznačuji, už jsem dávno začal ignorovat), přibalil dvě fajn vína (červené zajímavosti z Moravy, „soupeřit“ s Lafitem nějakým dalším Bordeaux se mi nechtělo) a vyrazil.
Otevíranou lahví byl ročník 1993, který se (krom dost vysoké sklizně a relativně nízkých cen, za jaké vstupoval na trh) „proslavil“ mimo jiné tím, že v září docela dost pršelo, konkrétně o 303% více než byl třicetiletý průměr. Vzniklo mnoho slušných vín, ale obvyklá kvalita nijak špičková nebyla. Lafite v tom roce připravil „úspěšné víno“, alespoň tak pravil Robert Parker, který jej ovšem zároveň nezařadil do výběru těch nejlepších z Pauillacu, a udělených 88 bodů je hodnota, kterou často posbírá i jejich druhé víno, Carruades de Lafite. Každopádně ten ročník by měl být právě teď bez problémů k pití a ač nejde o nějaký jejich zásadní úspěch, cena se stále pohybuje v hodnotách 5000+, spíše k deseti tisícům za láhev. Obludné.
Ale tenhle zápisek jsem začal psát z jiného důvodu a pevně doufám, že se mnou kvůli tomu pár lidí nepřestane mluvit. Šlo mi o to, jak též může vypadat degustace vína. Možná jsem přecitlivělý, možná z otevírání nějakého velkého vína dělám zbytečnou vědu. Ale co, každý máme nějakou úchylku. Tak já teda začnu. Už to, že kolega (i další účastnící toho večera) kouří, mi na náladě nepřidalo. Zápach hořících cigaret je jedním z aromat, které k ochutnávání vína nepotřebuji. Stejně jako občerstvení v podobě smažených hranolek a cibulových kroužků myslím k vyzrálému Bordeaux nepatří. Ale co, však je jíst nemusím, že jo. Večer pomalu plynul a čekalo se na opozdilce v podobě štědrého dárce vína, který stále nešel. Po hodině a půl zpoždění, kdy už jsem si notně ožmoulal svou sklenku, konečně kolega svolí, že si trochu nalijeme.
Víno má na 17 let překvapivě tmavě švestkovou barvu s jen dost decentními známkami lahvového zrání. Vůně je na první očichnutí spíše chladnější příjemné Bordeaux. Stále ještě rybízově ovocité, výrazné ale rozhodně ne nějak přestřelené, tak akorát. Trocha zeleninových tónů a poměrně velká spousta u Lafitu typického „tužkového“ aromatu. Obvykle se mluví o vůni tužky čerstvě ořezané i s tuhou, já cítil především ze školních let dobře zapamatovanou vůni tužky rozžvýkané. Víno se ve sklence znatelně mění, objevuje se celkem dost jemnějších aromat a směrů (třeba náznak lékárny), zábavné. Nic mohutného, ale v té uměřenosti ani nějak zásadně komplikovaného či bohatého, i přes změny při míchání. V chuti spíše středního těla a jednoduše pitelné, dost kyselin, trochu trpčí, mineralita, vyváženost a slušná délka. Fajn pití, ale nic zásadního. Upřímně bych naslepo tipoval spíše o dost mladší víno z nižších řad Cru Classé žebříčku či nějaké povedené druhé víno z běžného ročníku. Když víte, co pijete, věnujete obsahu sklenky dost času a je to vlastně moc zajímavé. Ale mám obavu, že velkou část kouzla tvoří autosugesce a touha pít výjimečné víno, kterým by Lafite měl být, byť v této konkrétní lahvi o nic zásadního prostě nejde (ale kdo ví, zrovna bylo v plném proudu jedno z biodynamicky důležitých období, tzv. „root day“, který ovšem prý k degustaci vína není moc vhodný).
Naléváme Château Paradis Casseuil 2003, víno tmavé barvy, výrazné „moderní“ ovocité vůně, šťavnaté, plnější, s výraznějším tříslem a celkem hutné. Ale zároveň dost jednoduché, šablonovité a ničím nepřekvapující, po každém zatočení sklenkou prostě víte, že přivonění nabídne naprosto stejný profil jako předtím. Týpek odlévá Lafite, je nadšen čerstvě přinesenou lahví, má svůj důkaz vyšší kvality mladého vína a navrhuje celou láhev toho zkaženého vzorku vylít, čemuž úspěšně zabráním. Lafite zůstává osamocen. Dopíjím obsah sklenky, balím ji do krabice, tiše se loučím a s cigaretami načichlým oblečením vyrážím domů. Druhý den začíná úžasnými efekty na obloze a v kanceláři pak dostávám nedopitou láhev Lafitu. Snad abych si dobře zapamatoval, že ochutnávka vína může vypadat úplně jinak, než jsem zvyklý ze setkání s vinně postiženými přáteli.
