Jen pár let zpátky byl můj vinný svět o hodně jednodušší. Bez problémů jsem dokázal říct, které odrůdy jsou mé oblíbené (Ryzlink a Pinot Noir, v tomto směru se nic nezměnilo a obsese ještě posílila), a zároveň i vystřelit ty, které mi nesedí. Patřil mezi ně i Sauvignon Blanc a tuhle odrůdu jsem na větších ochutnávkách s klidem vynechával, protože mi prostě „neseděla“. Jenže doba se mění, favoriti zůstávají, ale snad u každé „neoblíbené“ odrůdy jsem už narazil na tolik výjimek z mých předsudků, že už něco vyjmenovat dokážu jen těžko. A právě Sauvignon se u mne rehabilitoval asi nejsilněji, dokonce ho v poslední době systematicky vyhledávám. Stačilo k tomu pár povedenějších (= ne jen navoněné vodičky) kousků z ČR, objevné setkání s Novým Zélandem a především oči otevírající záležitosti z Francie. Nejen často barikovaná mohutnější vína z Bordeaux, ale především ty z asi nejslavnější výspy Sauvignonu v podobě údolí Loiry. Sancerre a Pouilly-Fumé dokonale předvedlo, co znamená tahle odrůda v podobě méně vlezlé, se šťavnatou kyselinou, mineralitou a bohatostí aromat nad rámec jen těch různých ovocí či u nás populárních (a ne nutně špatných, v rozumném množství) kopřiv. Podobná vína se, pomalu ale jistě, objevují i tady. Není jich moc, typičtí konzumenti stále trpí kyselinofobií, ale začíná se dařit. Dnešní zápisek ovšem vzniká opět kvůli Francii…
Řec bude o lahvi z Touraine, tede jedné z oblastí na Loiře, plné efektních zámečků a hektolitrů „turistického“ vinného balastu (dokonce odsud často vznikalo jednoduché lehké Gamay pouštěné na trh podobně jako Beaujolais nouveau), ale i domov menších zajímavých producentů, kteří dokáží z místních dobře odvodněných půd vytěžit maximum. Dnešní víno rostlo na jílovitějším podloží pokrytém štěrkopískovou vrstvou s hromadou křemene a navíc pochází ze starších výsadeb, keřům je mezi 40 až 60 lety. Vinice jsou ošetřovány bez chemie a výnos redukován na 45hl/ha, mošt fermentuje přirozeně bez přídavku šlechtěných kvasinek a pomaličku ve starších barikových sudech po 6 až 8 měsíců a i potom pokračuje v cestě ve dřevě, víno je lahvováno v září. Pochází z rodinného podniku (vinařství vlastní od roku 1923, ale nepřejmenovali jej, jména členů rodiny používají pro označení různých vín) Domaine des Corbillières (web) sídlícím v obci Oisly (oblast Sologne). Momentálně hospodaří na 23ha s největším důrazem na bílé Touraine (13ha Sauvignonu blanc) a velkým množstvím Touraine v červené (8ha odrůd Gamay, Pinot Noir, Malbec a Cabernet Franc), produkují i něco rosé a crémantu. Ve sklence končí Touraine Blanc Justine Barbou 2008.
Trochu předbíhám, ale na úvod k hodnocení musím říct, že všechno to info o vinařství a o vzniku tohoto vína jsem si načetl až potom, co mne ta láhev naprosto nadchla. Otevíral jsem ji jen s tím, že půjde o dobré svěží bílé a jako doprovod ke kozímu sýru (fungovalo bezvadně). A dostal mnohem víc. Zelená láhev burgundského tvaru, kovová záklopka a slušný plný korek. Viněta toho příliš neprozrazuje, klasický francouzský styl, opět jen vinařství a místo původu. Barva je nečekaně hlubší, nazlátlá, sem tam s nějakou drobnou plovoucí částečkou (lahvování bez filtrace?). Hned po otevření zazáří výrazná, bohatá působivá aromatika, ale ne přestřelená, tak akorát a děsně příjemná, bezprostřední a hravá. Efektní směs zralých angreštů, lehké zelenosti v podobě rybízové listí, svěží, s dotykem nasládlého dřeva a trochou kouře. Postupně se během celého večera proměňuje, objevuje se výraznější citrusový projev do grepů, sem tam vyskočí posečená tráva lehce očůraná kocourem, trochu máty a medu, vším se pak prolíná mineralita a jasné oznámení kyselin, přivonění vyvolává slinění. Drobné proměny ve sklence mne baví, každou chvíli je tam něco trochu jiného a samozřejmě silně funguje i autosugesce a hledání „typických“ aromat podobného typu vín, ale jedno zůstává celou dobu – nenucená bohatost, svěžest a perfektní ovoce v kombinaci se dřevem, které na to vše tak nějak dohlíží. Chuť efektní, spíše plnější, svěží, s hodně výraznou šťavnatou kyselinou, ovoce opět v podobě grepu. Vyvážené a velmi, velmi dlouhé. Je to až neuvěřitelně dobře pitelné, pikantní a plné energie, pomalé doznívání dochuti a poslední dotyky kyseliny doslova nutí se znovu napít. A znovu. A zase. A láhev je pryč. To víno mne zastihlo nepřipraveného, neustále jsem si doléval a mumlal „to je tak strašně dobrý“, už dlouho se mi tohle nestalo. Uf. Chci další láhev!
