Ženy jsou hezky oblečené, barevně sladěné a usměvavé, na mou snahu alespoň trochu mluvit francouzsky reagují nabídkou přejít do angličtiny :o) Což se opakuje i později jinde, až na čestné výjimky tu prakticky všichni úplně základní konverzaci v angličtině zvládají a netváří se při ní nějak kysele, což mi život dost usnadňuje. Ale o vzorky stejně žádám francouzsky a snažím se nechat si opakovat názvy apelací, vinic a tak, abych se je naučil říkat správně. Pravda, leckdy se dozvím tři stejné výslovnosti jednoho názvu, ale nevadí, nějak to zprůměruji. Na první ochutnávce se také ukazuje, že Grands Jours okupují velké davy, ale dá se to přežít. Různé „specialitky“ (typicky starší ročníky) otevřené po jedné lahvi mizí rychle, ovšem vína z běžné nabídky vinařů jsou pravidelně doplňována a nedocházejí. A na stolcích je vše, od základních Bourgogne Blanc / Rouge až po slavná Grand Cru. Prezentuje se především aktuální ročník 2008 a občas 2007. Jak mi nulaosmička přišla se pokusím rozepsat někdy příště, s pár příklady vín, co zaujala nejvíc.
Na degustaci se nezdržíme dlouho (nechat tam všechna ta krásná vína bez ochutnání mi trhá srdce, ale což…) a vyrážíme na obhlídku místních vinic, právě jejich zkoumání, focení a vůbec nasávání atmosféry je zásadním bodem programu, v podstatě na stejné úrovni, jako degustace. Polohy okolo Vosne-Romanée jsou samozřejmě jedny z těch vůbec neslavnějších a Romanée-Conti tam hledá každý. Mně ale nejvíc uchvátila divočejší část u 1er Cru „Les Rouges du Dessus“, ten výhled v okolí je prostě dokonalý.
Na vinicích se pracuje, nůžky cvakají, sem tam stoupá kouř, po ulicích pojíždějí roztomilé úzké traktůrky a v obchodech jdou na odbyt holínky. Na zkoumání vinic je ideální období, protože jsou ještě bez listí a je krásně vidět jednotlivé parcely, ohraničené terroiry, barvu půdy, styly vedení révy a vůbec. Jaro přichází, ale ještě se plně nerozjelo. A je to fajn.
Bloumáme po krajině, pomalu se šeří a míříme směrem k jednomu z center velkých bílých vín, Meursaltu, kde bydlíme. Kolega P.J. vyráží na Château du Clos de Vougeot, kam je pozván na degustaci a večeři, já s manželkou obouvám pohodlné boty a vydáváme se na pěší výlet do Auxey-Duresses. Stmívá se, fouká, okolo podivná opuštěná stavení a zkroucené staré keře révy. Během cesty, ale jsou to sotva dva kilometry, nás to inspiruje ke krvavému detektivnímu románu, jednou se jím proslavíme (až ho teda opravdu napíšeme). Asi jediná restaurace v téhle vesničce je zavřená, procházíme skrze tmavé uličky, navštívíme (jen zvenku) sídlo Maison Leroy a vydáváme se na cestu zpět. Bočními cestami, vinicí, nočním tichem.
A v Meursaultu zapadneme do první otevřené restaurace. I takhle večer tam sedí jediný host (ale někdy po deváté dorazí další) a když nám servírka nese lístek, velmi zřetelně poznamená „Do you speak English?“, jasně tak naznačuje větu, kterou od nás nyní očekává. Neuděláme mu radost a snažíme se francouzsky. Lámaně, ale jde to. Očividně se dobře baví, stejně jako ta servírka. Ale což. Přemýšlíme, co za víno, a nakonec skončíme u sklenky crémantu a půllitrové karafy základního červeného Bourgogne. O fenoménu „obyčejných vín“ k jídlu se taky ještě rozepíšu. Jídlo je fajn, nic zásadního, ale zasytí a potěší. Na pokoji ještě vzepřu zbytky sil a hodím pár fotek na Facebook, takhle na „mikroblogování“ je to docela užitečná platforma.
Vstáváme brzo, rychlá snídaně a hurá do práce. Pátek je ve znamení degustací a zkoumání vinic, bohužel podstatnou část dne hnusně leje, ale občas i vysvitne sluníčko. První zastávkou je Château de Chassagne-Montrachet, kde se představují vína od Maranges po Montrachet s odbočkou k Santenay a St. Aubinu. Přes sedmdesát vystavujících, více než tisícovka vín, dvě patra včetně úžasného podzemí. Nevím, kam dřív skočit. Davy. Až listováním v perfektním degustačním karnetu doma zjišťuji, co všechno jsem minul. Ale to by člověk musel mít na každou zastávku několik dní. A nás čekají zastávky hned čtyři během dne jednoho! Ověřuji si, že mi moc sedí bílé St. Aubiny.
V podzemí jsem si popovídal s Alexem Gambalem, zde nebyla jazyková bariéra ani v nejmenším a navíc mne jeho vína dost bavila. Objevujeme vinařství s podezřele italským názvem Capuano-Ferreri a s vinařem křestním jménem John (rodiče oba Italové, v Burgundsku už sídlí třicet let), hrozny jsou ale prý komplet francouzské :o) Později narazíme na další podezřelá jména, třeba Bohrmann (rodiče vinařky z Německa a Belgie). A domestikovanou Češku jako zástupkyni jednoho ze známější větších producentů. Vinaři se nás často ptají, odkud jsme. Leckteří znají alespoň Prahu a hned nám sdělí, jak krásná jim při návštěvě přišla. Jejich vína nám chutnají nejvíc ;-)
