Chtěl jsem tam jít už dlouho, v podstatě od otevření, ale na webu nebyl ceník (který mne zajímal především proto, že by se z něj snad dal vyčíst styl kuchyně a zda to vůbec má smysl) a na e-mail mi nikdo neodpověděl. Později jsem uviděl menu jedné tam pořádané narozeninové oslavy, až nepříjemně plné překlepů a špatně napsaných jmen, ovšem u jinak dost lákavých jídel. Konečně se nabídka objevila na internetu (pravda, překlepů a chyb v názvech hlavně u vína neubylo, přímo v restauraci je to ale o dost lepší a oceňuji, že k jídlům je vždy připojen tip na vhodné víno) a já zjistil, že v nabídce je skutečně láhev za osmnáct (Château Lafite-Rothschild 2004), ale zároveň i veskrze fajn kousky ke 400,- Kč (nabídka je kompletně postavena na sortimentu Global Wines) a rozlévané víno po 1.5dlc od 39,- Kč. Espresso, slušné a hlavně kvalitně servírované Illy, za 45,- Kč. A jo, menu opravdu přijde na 365 resp. 480,- Kč. Ovšem je to menu degustační (vzhledem k velikosti porcí spíše devastační), pětichodové a poměrně zásadně vybočuje z typické nabídky dalších restaurací v okolí.
Restaurace samotná nevypadá vůbec špatně, ale do nějakých pokusů o zásadní hodnocení interiéru se pouštět nebudu. Na židlích se sedí příjemně, sklo je kvalitní a příbor také, má to fajn atmosféru. Trochu zamrzí, a je to problém mnoha „hotelových“ restaurací, že při cestě na toalety musíte opustit prostředí restaurace a odskočit si do značně sterilněji působících chodeb okolní budovy. Takhle na oběd mi to tolik nevadilo, ale při nějaké romantické večeři by mne odskok ke kachlíkům a osobám v županech na cestě z procedury do pokoje asi trochu zamrzel. Detail. Co ovšem detail není, a na čem zážitek v podobných podnicích často záleží podobně jako na jídle, je servis. V tomto konkrétním případě jsme měli štěstí na mladou sympatickou slečnu, která ve škole dávala dobrý pozor. Servis byl výborný, slečna stíhala (při roznosu jídel jí asistoval kolega), dávala si pozor, kdy nemá smysl vyrušovat, a naopak přispěchala, když bylo něco potřeba. Podobně kvalitní a pozorný číšník bývá často výjimkou i v podnicích cenově někde jinde.
Jídlo? Žádné exotické kombinace a „molekulární“ pokusy, spíše hra na jistotu s tradičními surovinami, ale hodně chutná a vizuálně dobře provedená. V lístku zbytečně uvádějí gramáže a podobné nesmysly, v podobné restauraci skutečně nepotřebuji vědět, že vepřového karé bude 200g. Z žádného jídla jsem si vyloženě nesedl na zadek (takové překvapení, jako v La Cave v Táboře, se nekonalo), sem tam jim něco málo ujelo (asi největším prohřeškem bylo hovězí udělané o trochu více než požadované medium, ovšem i tak skvělé), celkově ovšem hodně slušný nadprůměr a při ceně pěti chodů někde mezi 15 – 20€ není co řešit. Kuchař se ovšem vyšvihl s jedním z mála bezmasých pokrmů, kterým jsou zastřená (ztracená) vejce v červeném víně s rajčatovým risottem. Vzhled sice není nijak zářný, ale samotné risotto je výborně připravené a když do něj zamícháte teplý žloutek z rozkrojeného vajíčka, je to chuťově špička. Tip na pokus doma. Hodně zaujal trochu nečekaně použitý šafrán na vepřovém, zajímavé spojení. Moc mne bavilo nasládlé pomerančové zelí ke kachnímu stehnu a u stejného jídla i fantastický „žemlový knedlík“ (nejblíže to mělo kombinaci karlovarského knedlíku s velikonoční nádivkou). Perfektně byly zpracované ale i cibulové brambory a cuketové ragů, stejně jako zeleninový kuskus k platýzovi či kostka opečené polenty. Vůbec mi přišlo, že nápaditější a dotaženější jsou přílohy a bezmasé části pokrmů, maso bylo tak nějak „normální“. Otázkou je, zda za to nemůže docela mizerná návštěvnost podniku (naše šestice tam byla po celé čtyři hodiny úplně sama), menší otáčka těchto surovin a zaúřadování mrazáku.
Jasně, ve Francii a dalších zemích jsou špičkové restaurace, do kterých se sjíždí davy z širokého okolí, i v obcích s pár stovkami obyvatel. V našich podmínkách je podobný podnik mimo Prahu či jiné velké město spíše zjevení, v kombinaci s dobrým personálem už úplný zázrak. A jsem rád, že něco takového se objevilo zrovna v mé rodné vísce, i proto po dlouhé době píšu něco o restauraci (protože informace, že v La Finestra fakt vaří dobře a Na kopci se nezhoršují, asi už nikoho nepřekvapí) :o) Takže pokud budete mít náhodou cestu do Podkrkonoší, zastavte se na jídlo ve Stromu života (můžete to doplnit třeba masáží) a projeďte si přilehlé okolí, je tam nádherně. Skoro je mi líto, že jsem krásy toho kraje začal objevovat až v době, kdy jsem se odstěhoval do Prahy.
No nic, zpět k tématu blogu, vínu :o) Jako bílé posloužilo Vermentino 2008 z Toskánska, konkrétně Bolgheri, od Tenuta Guado al Tasso (rodina Antinori), producentů supertoskánce stejného jméno. Nějak jsem ujel, v ceníku měl pocit že bylo za čtyři stovky a za ty peníze mi to přišla skvělá nabídka, ale teď koukám, že stálo dvojnásobek. Chybami se člověk učí. Každopádně ta vermentina, co jsem měl dříve možnost pít, mi často přišla jako takové „odlehčené chardonnay více do kytiček“, celým tím stylem projevu, mineralitou a především schopností rozkvétat ve spojení s jídlem (ovšem zároveň působit znatelně nudněji samostatně, což už u šardonky tak typické není). A tohle není výjimkou, spíše lehčí projev, květiny a decentní citrusová ovocitost a mineralita, příjemně pitelné a skvěle doprovázející kousek ryby, ale zároveň s trochou méně kyseliny a plošší než by mi přišlo vhodné a prostě celkově tak nějak… obyčejně slušné a předražené (a nejde jen o cenu v restauraci, ale obecně na našem trhu, Global wines chtějí běžně za sedmičku 473,- Kč).
Víno červené byla ovšem úplně jiná liga. Pochází z Argentiny od podniku CARO, jehož jméno vzniklo jednoduchým spojením dvou vinařství – Catena a Rothschild. Moderní vinařská legenda Argentiny, Catena Zapata, věnovala špičkové polohy v oblasti Mendoza a zkušenosti s národní odrůdou Malbec. Domaines Barons de Rothschild (Lafite), jeden z vůbec největších pojmů Bordeaux, pak zkušenosti s přípravou velkých vín (které mají hned na několika místech různě po světě) a odrůdou Cabernet Sauvignon. Ale více detailů se dočtete na jiném vinném blogu, kde se Tom rozepisoval obšírněji a hodnotil první víno podniku, CARO 2002. Já v sobotu testoval (co si budeme nalhávat, prostě pil) víno druhé, Amancaya 2006, složené půl napůl ze dvou výše jmenovaných odrůd. Zde je jako jméno použit indiánský termín pro květinu rostoucí vysoko v Andách. Větší produkce (20 tisíc bedýnek, tedy skoro čtvrt milionu lahví), ve francouzském dubu (jen 20% z nich nových) 12 měsíců a víno, které by mělo být připraveno k pití dříve, než jeho větší bráška. Velmi, velmi tmavá barva, až neprůhledná. Překvapivě elegantní, vyzrálá vůně. Důrazná, tmavě (ale ne přezrále) ovocitá, ovšem už zdaleka neřízená jen ovocem. S tóny tabáku, vzácného dřeva, se skvěle zapracovaným sudem a příjemnou zemitostí, bohatá. Perfektně vyvážená chuť, ovoce, kyselina, znatelné ale měkké pěkné tříslo, délka. Stále ještě šťavnatě ovocité, ale již vyzrále komplexní pití. Žádný přestřelený ovocný koktejl, tohle má svým způsobem dost starosvětskou finesu. Závidím amíkům, kteří mohou láhev koupit $15. Vyloženě to ve mně probouzelo chuť si sehnat ještě jeden kousek a zařadit jej do nějaké slepé ochutnávky Cru Classé z Bordeaux, to by bylo po odtajnění švandy :o)
