Dobrá (a leckdy skvělá) vinice

Na ochutnávku Dobré vinice jsem se dost těšil, považuji ji totiž za jedno z nejzajímavějších a nejlepších domácích vinařství, jejich produkci nakupuji pravidelně a s jistotou, že mne v lahvích čeká pití, které mi svou filozofií a stylem dost sedí. A už přes rok jsem na žádné jejich ochutnávce nebyl. O tomhle podniku jsem toho v minulosti napsal spoustu, některých jejich vín (Pinot-Chardonnay 2004) pil asi více než jakýchkoliv jiných a u dalších předvedl „názorový veletoč“ v průběhu jejich vývoje v lahvi i mne jako konzumenta vína, což nepromazané a nijak neupravované starší články krásně dokumentují. Každé hodnocení je zaznamenáním stavu vína a jeho konzumenta v jeden určitý okamžik a jeho platnost pro víno otevírané o rok později, v odlišných podmínkách (a někým jiným), je více než omezená. Je dobré to mít na paměti, protože u vín živých, specifických a v kontextu domácí tvorby trochu netradičních, mezi které se produkce Dobré vinice řadí, to platí dvojnásob.

V tomhle podniku vyhledávají spíše starší vinice a zajímavé polohy, byť i hrozny z mladých výsadeb zpracují. Vinařství se snaží operovat co nejvíce v souladu s přírodou a koketuje i s biodynamikou (ale prý bude trvat ještě mnoho let, než se ukáže, jaké výsledky to vše vlastně má). Vína zakváší přirozenými kvasinkami z vinice (a sklepa), maximálně omezují filtraci či nefiltrují vůbec (a čiří se přírodními materiály), ve vínech se snaží minimalizovat síru jak to jen jde. Lisování celých hroznů, dlouhé zrání na kvasnicích (s pravidelným promícháváním, batonáží, dle potřeby) ve dřevě novém, použitém či nerezu. Ale nic z toho, žádný postup, technika přípravy, mi v jejich případě nepřijdou jako dogma, na kterém trvají a přes které nejede vlak. Z vinaření Dobré vinice mám pocit, že jde o dost „instinktivní“ záležitost, spíše než výsledek studia pouček a pravidel. O hledání cest, které často končí vínem velmi zajímavým (třeba taková Oxana), ovšem ne nutně snadno pochopitelným pro typického konzumenta (zároveň ale nabízejí kupu vín, které život rozhodně nekomplikují a jsou určeně pro běžné pití). Jistě, některé úvodní směry byly tak trochu nastoleny Alešem Kristančičem, jednou z  vinařských osobností Slovinska, a Petr Nejedlík se nepokrytě inspiruje i vinaři formátu Didiera Dagueneau, Pascala Joliveta či Nicolase Jolyho, ale jde hlavně o filozofii a věci okolo, spíše než nějakou urputnou snahu cosi kopírovat či napodobovat.

O vinařství, jednotlivých řadách vín a většině konkrétních lahví najdete komplet technické detaily (zpracování, analytiky atp.) na www.dobravinice.cz a něco asi i v odkazech na konci tohoto zápisku. AdVivum, kde se setkání s Petrem Nejedlíkem a ochutnávka konala, zvolilo spíše vína vyšších kategorií a bohužel se vůbec nechutnala řada „na pití“, Natura. V té lze ovšem najít výborná vína za více než rozumné ceny, třeba cuvée Kambrium, Národní park či červené Andrea si dovolím s klidným svědomím doporučit. Žádné exotické záležitosti, vyvážené lehčí směsi, pěkné kyseliny a skvělá pitelnost. A leckdy se ta vína vyvedou tak, že vyloženě nadchnou. Typické ochutnávky vinařství z Moravy představují obvykle vína maximálně dva roky stará, zde bylo nejmladší z ročníku 2007 a jinak vše starší.

Ryzlink rýnský 2007 (řada Premium, vinice U sv. Urbana ve Vrbovci, víno zrálo bez přidané síry) má hlubší, zlatavou barvu. Velmi výrazná vůně jasně naznačující delší zrání na kvasnicích a navíc je lehce a velmi příjemně oxidativní. Květinovost do medových tónů, spíše náznak ovoce v podobě citrusů, čistota, pěkná mineralita. Čistá, plnější chuť, svěží, kyseliny, vyvážené, opět lehce jablíčkově oxidativní, delší dochuť. Skvěle se pije. Odrůdové tak, jako co se mi první vybaví při slově Ryzlink? Tak to spíše ne. Skvělé víno? Rozhodně! Je trochu paradoxní, že Petr Nejedlík je, díky systému pravidelných výměn, právě teď předsedou VOC Znojmo (Dobrá Vinice je jedním ze zakládajících členů tohoto sdružení a právě Petr Nejedlík hodně tlačil na jeho vznik, protože je jasným příznivcem vína z konkrétních míst původu a ne germánského přívlastkového systému), avšak právě tento Ryzlink asi nemá velkou šanci být odhlasován pro VOC označení, na to je příliš „netypický“. Je otázkou, co je vlastně ta „správná“ odrůdovost a zda více z místa původu hroznů zachová způsob vinifikace v Dobré vinici, nebo ten v typických vinařstvích.

Pinot-Chardonnay 2004 je mým velkým oblíbencem, už jsem tu o něm napsal kvanta textu a nebudu se opakovat. Vzorek jsem na degustaci donesl já, protože prostě chtěl vidět, jak zapadne do současné produkce vína Quatre, které se ale nakonec nechutnalo. Nevadí. Víno je i po šesti letech výrazné, čisté, v aromatice dominuje decentní ovoce spojené s krémovostí, sudem a výraznější mineralitou. V chuti suché, kyselin hodně, ale vyváženo s ostatními složkami, nazrálé ovoce, dřevo, dlouhé doznívání. Efektní, povedené.

Blanc de Blancs 2006 (řada Pinoty, 75% Pinot blanc z mladých výsadeb „dokořeněný“ 25% Chardonnay z vinic okolo 30 let, Přední a Zadní hora ve Velkých Bílovicích) je víno svěží, překvapivě hodně květinové, něco dřeva, trochu exotického ovoce, ale celek spíše nijak zásadně komplikovaný, jednodušší. Suché, svěží, minerální, ovoce, dřevo, příjemný dojezd s mírnou hořčinkou. Ujde, ale nějak zvlášť nezaujalo. A krásně ukazuje, jak je důležité, v jaké společnosti se to či ono víno ochutnává, jak je postaven degustační set. Před nějakou dobou mi toto víno ve sklence naslepo proti mladému, křupavému a čistě nerezovému Chablis přišlo mnohem nasudovanější a parfémovější než nyní.

Blanc de Pinot Noir 2007 (řada Pinoty, Přední hora ve Velkých Bílovicích, bez filtrace, bez dodávané síry, nové sudy, na kvasnicích) má hlubší barvu, zlatavou. Vůně je mladá, výrazná a trochu sevřená, ale zároveň očividně docela komplikovaná a propracovaná. Ovoce, dřevo, lehce kvasnice, harmonie. Suché, plnější, kulatější, moc pěkná kyselina, květinovo-ovocné, vyvážené, skvěle pitelné. Povedené. Přemýšlím, jestli bych naslepo tipoval bílé z modrých hroznů…

Velké Dobré Bílé 2005 (řada Premium, Chardonnay 40%, Pinot gris 30%, Pinot blanc 20%, Sauvignon 10%, nové sudy, kvasnice, bez filtrace, minimum síry) je vlajkovou lodí vinařství a u starších ročníků jsem měl trochu pocit, že dřevo a batonáž dominují nad vším ostatním, vytvářejí „umělý“ drahý dojem, i nulapětku jsem již pil opakovaně dříve a se spornými výsledky. Když stála slepě proti mladému Chablis, napsal jsem i „pořádně nadubované a celkově dost nabušené, aromaticky ve sladčím tropiko stylu“, „možná s méně kyseliny než záhodno“ a „zajímavé, ale ne můj styl“. A teď? Hlubší zlatavá barva, lehce depot. Vůně komplexní, bohatá, evokující dojem netypického nazrálého burgundského se vším všudy, včetně drobných „ujetinek“. Suché, kyseliny tak akorát, plnější, intenzivní, dlouhé, vyvážené. Skvělá struktura a dlouhé doznívání s lehce náznakem jablíčkové slupko-peckové hořčinky. Jako celek výborné.

Sauvignon Národní park 2006 (řada Premium) je víno svěží, výrazné a tak trochu „candy“, angrešt v podobě cucavých bonbónů, rybíz, dřevo. Takové sladší a trochu vlezlejší, ale ne vyloženě vulgárně otravné, přesto mne nějak neoslovuje. Opět suché, svěží, čisté, výrazné a delší v chuti, sladkokyselá ovocitost s až karamelkovou dochutí. Hodně zvláštní kousek.

  
Pizwa 2006 (řada Pinoty, směs Pinot Noir, Zweigeltrebe a André) ještě nemá oficiální jméno a nad možnou variantou se na ochutnávce vedla debata. Můj návrh „Selská trojka“ se s nadšením nesetkal, vůbec použití termínu „selské“ v popisu vinaře moc nepotěšilo. Ale já si nemohl pomoct. Víno je ovocité, hlavně peckoviny, s trochu zeleninovým štychem, takovou mírnou „řepou“ do které se občas sunou starší moravské pinoty. Suché, fajn kyseliny, peckovinově ovocité, čisté, lehčí, výborně pitelné. Takové neuhlazené, nezmanipulované, přirozené fajn „domácké“ pití. Já tomu říkám selské a nemyslím tím nic špatného :o)

Rouge de Pinot Noir 2005 (řada Pinoty), tedy čistý červený Pinot Noir z Přední hory ve Velkých Bílovicích, je prvním a poslední vínem tohoto druhu, PN dělají buď jen ve směsi nebo jako bílé. I o něm jsem tu už psal a posunul se od vína teplého, s odbouranou kyselinou a až nasládle působícího, po mnohem „burgundštější“ projev na show George Riedela. I tentokrát mi to přišlo jako klasika, krásný zralý Pinot, sladko-trpký v aromatu, moc příjemný a i velmi krátce po degustaci stovek vín v Burgundsku a jejich chutí stále v živé paměti dost důstojná alternativa. Suché, kyselin dost a pěkných, středné plné, ovocité do třešní, čisté, příjemně doznívající. Myslím, že jednu láhev do druhého kola přehlídky domácích Pinotů ročníku 2005 ještě zařadím :o)

Velké Dobré Červené 2005 (řada Premium, 50% Pinot noir, 30% Zweigeltrebe, 20% André a drobátko Frankovky, ta procenta jsou tedy jen přibližně) evokuje, podobně jako jeho bílý sourozenec, dojem netypického Burgundska. Komplexní, nazrálá bohatá záležitost, kde se ovoce míchá s jemně živočišnými tóny, vše jasně naznačuje dost kyselin, je tam drobátko těkavek (vlastně tak málo, že dotváří dojem a ničemu nevadí) a vůbec to působí moc fajn. V chuti suché, čisté, krásně strukturované, ovoce, kyseliny, trochu třísla, trochu dřeva, moc pěkná délka. Nic mohutného, důrazného, spíše elegantní přemýšlivé víno. Vzpomínám si na starší článek (s básničkou od Emily Dickinson), kde jsem byl z VDČ 2005 zklamán a potěšila až poslední sklenka. Po dvou letech je víno dál a konečně předvádí, proč mu vinař (dost troufale) dal do názvu „velké“. Ale pokud si ho koupíte s tím, že bude nejvýraznějším, nejmohutnějším vínem z produkce Dobré vinice, budete zklamání. Jenže podobný efekt se dostavuje i u slavných drahých vín z Burgundska, kde člověk tak nějak podvědomě čeká něco obrovského a delikátnost a jemnost jej nakonec mohou zaskočit.

Fajn ochutnávka to byla. Petr Nejedlík mluvil o tom, že vinařem se stal pořádně až v momentě, kdy začal vařit (a pravidelně si během večera pletl slova jídlo a víno :o), a že jejich vína jsou určena jako doprovod právě k jídlu, čemuž odpovídá i suchý projev, kyseliny a žádné zbytečné zbytkové cukry. Povídal o drastické redukci úrody v ročníku 2009, jak se míchají Velká dobrá, o pár neprodejných lahvích sektu z Ryzlinku. Padlo i něco o Oxaně. Mluvil i o tom, že kvůli vysokému procentu jetých lahví přešel na jiné, v zahraničí nakupované, korky. Psal jsem už dříve, že Petr Nejedlík vyniká v prezentaci vína hromadou všemožných zábavných přirovnání, především k dětem. Tentokrát mi utkvělo v paměti, že „odstavit víno od kvasnic je jako postavit šestiletého k soustruhu; dva roky soustruží a pak umře“ a samozřejmě již klasická průpovídka o tom, jak je lepší kupážovat různé odrůdy co nejdříve, protože když do rodiny adoptujete malé dítě, tak bude vyrůstat s dalšími sourozenci od nepaměti a nebude se ptát, zda je vlastní, ale když ho přijmete až ve čtrnácti, tak už prostě ví, na čem je. Prostě pokud Dobrou vinici neznáte, zkuste nějakou jejich ochutnávku a uvidíte sami, jestli vám jejich vína sednou nebo ne.

Odkazy: Web vinařství | Čtyři odrůdy, čtyři roky potěšení | Večer s neobvyklou kráskou Oxanou | Velké dobré červené zklamání? | Müller Thurgau ve třech podobách | Frankovka 2004 z Dobré Vinice | Můj starý report z roku 2006 na O Víně | a další…