Pokud někomu trochu zamotal hlavu středeční zmatek okolo odrůdy Auxerrois, tak má dneska možnost pobavit se u Burgundska. Podíváme se totiž do Maranges. To je taková dost okrajová apelace, úplně bez urážky, myšleno čistě geograficky. Leží úplně na jižním okraji Côte d'Or, ale administrativně už spadá pod department Saône-et-Loire, trochu si na to stěžoval v encyklopedii Clive Coates, že kvůli tomu nejsou jejich statistiky součástí souhrnů Côte d'Or a komplikují mu tak život. Ale považuje Maranges za součást zlatého údolí a srdce burgundska, spíše než Côte Chalonnaise. Jde o oblast u obcí Cheilly, Dezize a Sampigny (sloučením jejich tří oblastí vznikla tato apelace oficiálně v roce 1989), tak trochu zapomenutou, méně navštěvovanou. Jenže zároveň s hromadou starých keřů pinotu, takže odtamtud lze najít kupu moc fajn červených (bílá zastupují jen pár procent produkce), docela plných a šťavnatě ovocných, za stále ještě „rozumné“ (na poměry Burgundska) ceny. Oblast se také netají decentní odlišností v odrůdových pravidlech. Jak už jsem se rozepisoval třeba tady, tak Burgundsko se vždy „zjednodušuje“ tím, že když je to bílé tak jde o Chardonnay a pokud červené, máte ve sklence Pinot Noir. Ti vzdělanější doplní ještě občasné Aligoté. O dalších odrůdách se mlčí, nejsou důležité, byť kolují tajemné zkazky, že za kouzlem vín třeba z Chambolle-Musigny stojí občasný starý keř bílých odrůd sbíraných a vinifikovaných dohromady s Pinotem Noir :o) V Maranges (ale nejen tam) je to oficiální. V bílých může být Chardonnay a, překvapivě, Pinot Blanc (který v podstatě z Burgundska pochází a kdysi tam byl zásadní). U červeného vína předpisy dovolují, že lze přimíchat až 15% Chardonnay, Pinot Blanc nebo Pinot Gris, vyskytuje se i odrůda Pinot Beurot. Tyhle odrůdy se často už nesmí vysazovat, ale pokud někde máte staré keře, můžete je využít. Děje se to minimálně, ovšem možnost tu je. A tak je to ve Francii se všemi předpisy a jasnými regulacemi, těch výjimek je ještě víc, než v našich daňových zákonech :o)
Degustovaná láhev pochází z vinařství Vincent Girardin, středně velkého podniku sídlícího v Meursaultu. Původně šlo o malou rodinnou doménu, ze které díky ujetým dědickým právům Vincent obhospodařoval svou čtvrtinu v podobě tří hektarů, zbytek patřil jeho bratrům. Postupně se jeho podnik rozrostl, začal s vínem obchodovat a nyní vlastní či má pronajato přes 15 hektarů a další hrozny nakupuje. U Clivea Coatese má jednu hvězdičku. Ve sklence končí Maranges 1er Cru „Clos des Loyères“ 2004, tedy jedna z tamních nejlepších poloh (Grand Cru nemají) z již vyzrálého a navíc ale docela komplikovaného ročníku (šlo o „ročník vinaře“, více než ve špičkových letech záleží na kvalitě producenta). Těžší zelená burgundská láhev, kovová záklopka, plný dlouhý korek. Viněta tradičně moc věcí navíc než vinaře a místo původu neprozrazuje, malým písmem je zde jen doplněno, že jde o víno ze starých keřů. Barva granátová, příjemná a „tak akorát“, ani řídká ani moc temná. V průběhu večera se víno aromaticky docela výrazně mění. Na úvod dominuje přímočařejší pěkná červená třešňová ovocitost, která se postupně sune směrem ke švestkám. Postupem času vůně stále tmavne a „přezrává“, po dvou hodinách už tam ty milé čerstvé třešně prakticky nejsou a aroma ztěžkne, připomíná spíše griotku a nakvašené ovoce (i s trochou těkavek), takhle si odsud pamatuju více vín. Objevuje se dvorek na statku, z jehož oken se line vůně valašského frgálu s povidly, ale tou dobou už není co dolít… Baví mne to. V chuti suché, středně plné a lehce natrpklé, příjemně ovocité s fajn kyselinou, překvapivě mladě působící s delší sladce ovocným dozníváním. Krásně pitelný, čistý pinot, nijak komplikovaný, ale rozhodně ne nudný.
Ovšem moc zajímavé to bylo při testování z různých sklenek. Na fotce v titulce vidíte láhev s „referenčním“ sklem, Riedel Sommeliers Burgundy Grand Cru. Jenže právě v tomhle skle byl projev vína v podstatě úplně naprd. Nevýrazný, jednoduchý, víno se s tím objemem prostě nesrovnalo. A to v průběhu celého večera, vyzkoušeno několikrát. V jiné riedelovce, takového toho základního tvaru Burgundy/Pinot Noir (doma mám z řady Vitis, co byla součástí degustace při návštěva George Riedela v Praze, na fotce tady v pravo ji můžete vidět s jiným vínem), vše fungovalo bezvadně, viz ten popis výše. Čím to? Ta drahá velká sklenice je asi opravdu myšlena na „velká“ komplexnější vína, bohatší, typicky i s více dřevem a tak. Na tyhle „jednodušší“ a především ovocem řízené záležitosti asi holt ne vždy poslouží. Nebo máte jinou zkušenost? Jsem docela rád, že většinu vín (pokud je neznám) zkouším takhle z více sklenic, sáhnout jen po tom nejlepším se očividně ne vždy vyplatí. Ani autosugesce, že ze „sommelierky“ to přeci musí chutnat nejlépe, neposloužila :o)
