Vinař se rozpovídal o historii, jak vinice na jejich polohách vysazovali už Římané, jak získala jeho rodina sídlo Scharzhof po francouzské revoluci a podobně, všechno ostatně najdete detailně na jejich webu a pro hodnocení vína nemá zas takový význam. Co je důležitější je osoba vinaře, neustále se usmívajícího a vtipkujícího, a s „německy“ jasným a přesvědčivě podávaným názorem na to, jak má dobrý ryzlink vypadat a jak toho lze dosáhnout.
Sběr hroznů probíhá ručně. Po transportu do vinařství je (dle projevu hroznů, ročníku) rozhodnuto, zda bude hrozno přímo lisováno nebo nejdříve pomleto. Kapacita lisu a sudů je taková, že najednou zpracovávají přibližně 1000l, což jim dovoluje mít zvlášť nejen různé vinice, ale i jejich menší části. Po lisování je mošt ponechán usadit se na 24 hodin a poté přetočen do sudů či nerezových tanků. Fermentace probíhá bez přidání selektovaných kvasinek a víno je ponecháno prokvasit „jak to vyjde“, teprve poté řeší, čemu zbylo příliš cukru, co je naopak moc suché a jak vše správně namíchat (a které sudy lahvovat samostatně, pokud jsou výjimečně dobré). Po prokvašení filtrují křemelinovým filtrem, další (sterilní) filtrace probíhá před lahvováním (daň za vyšší zbytkové cukru a tedy riziko rozkvašení).
Weingut Egon Müller 2008er Scharzhof Riesling je jejich základní „jakostní“ (Qualitätswein) víno, pochází z přibližně 3.5ha vinic v okolí Saarburgu, jde často o mladší výsadby či ne vyloženě špičkové polohy, každopádně vše jsou jejich vlastní hrozny, nic nenakupují. Občas v tomto víně skončí i část hroznů z jejich prestižních poloh. Jako úvod to byl překvapivě silný kalibr, encyklopedická ukázka moselského v moderní čistě nerezové podobě na dřívější (do zhruba pěti let) vypití, perfektně čisté, aromatické, kupa medu, citrusů, minerality, velmi náznakově (až možná autosugesce) petrolej, bylinky. V chuti jasně znát zbytkový cukr (je ho přibližně 25g/l) dokonale vyvážený říznou kyselinou, mineralita, naprosto precizní a jasně definované víno, které ale zároveň nepůsobí „vykonstruovaně“, nechává prostor detailům okolo, pocitům. Šťavnaté, slušně dlouhé, důrazné. Takhle si představuji polosladké víno co jde normálně pít!
Ročník 2008 byl prý „dobrý ale ne špičkový“ a nahrával spíše vínům typu výše a kabinetům, u vyšších přívlastků (cokoliv nad spätlese) už to bylo horší. Ale Egon Müller tak nějak naznačoval, že v jejich případě to s přívlastky není zas tak horké a kabinett se od spätlese liší cukernatostí jen minimálně. Berou to tak, že kabinett je víno bez jakéhokoliv docukření a z hroznů prakticky bez botrytidy. U spätlese jde o vyzrálejší vína kde je typicky již botrytický charakter znatelnější, od auslese dál už napadené hrozny (specielně selektované) převažují.
Weingut Egon Müller 2008er Scharzhofberger Kabinett pochází z jedné z místních špičkových poloh, otevřené vinice kde v podloží dominuje šedomodrá břidlice. Z celkových 28ha rozdělených mezi 8 vlastníků zde Egon Müller obhospodařuje největší část, 8.5ha. Tento ryzlink byl na úvod poměrně zastřený, uzavřený, v aromatu bylo hodně znát vysokou síru. Vinař celkem bez okolků přiznal, že vzhledem k potenciálu zrání 15-20 let, nejlepšímu projevu až někdy po deseti letech a vyššímu zbytkovému cukru prostě síří jak jen je to možné, na hranici toho co dovoluje zákon, takže je to ještě poznat. V chuti je jasně znát cukr, víno je pěkně postavené, dlouhé, ale v téhle podobě prostě poněkud nevyhraněné a bude trvat ještě kupu let, než trochu ulepenější dojem ustoupí a kyselina vše srovná. Archivy a staletá historie ukazují, že to ta vína dokáží. Takhle mladičké jde spíše o zklamání.
Weingut Egon Müller 2008er Scharzhofberger Spätlese má ještě větší potenciál zrání (20 - 30 let), ale překvapivě bylo méně sevřené než kabinet. Mladičké, minerálně-medové, s výrazným cukrem, výbornou strukturou, kupou minerality. Ale opět teprve na cestě a v téhle podobě škoda otevírat. Když víte, co od tohoto typu vína lze očekávat, lze ten potenciál cítit. Ale upřímně… být to naslepo a nevědět, pro jaký osud je toto víno připraveno, budu trochu zmaten vyšší sírou i dominancí cukru nad kyselinou.
A teď malý odskok na Slovensko, do regionu Štůrovo a k obci Mužla. Château Belá, zrekonstruovaný klášter s vinařstvím, je společný projekt Egona Müllera a rodiny Ullmann (která byla nucena opustit svůj majetek a Slovensko v roce 1946; pokud mne neklamou poznámky, tak z této rodiny je manželka vinaře). Vinice pocházejí ze začátku devadesátých let, na sprašové půdě s vápencovým podložím (= dost kyselin) nahradily původní výsadby JZD. Prvním ročníkem byl 2001 a cílem je vyrábět jedno víno, suchý (v moselském stylu, tedy klidně s deseti gramy zbytkového cukru) ryzlink. V několika ročnících ale vznikla, často kvůli botrytidě, sušší a sladší varianta.
No zajímavé to bylo. V současné podobě je samozřejmě jasným vítězem (byť reálně nedostupným kvůli ceně) vyzrálý kousek, který následuje mladá moselská „jakostka“ a Château Belá. Ta mladá „velká“ vína prostě v téhle podobě nabízí jen pohled klíčovou dírkou na jejich budoucí potenciál a spíše musím vinaři věřit. Mosela pod taktovkou zkušeného vinaře je dobrým příkladem toho, že polosladká vína mohou být skvělá. Pokud se ale dělají ze správné odrůdy, na polohách dovolujících udržet vysoké kyseliny, a s přístupem, který dovolí vínu dozrát do krásy. Což často bohužel není případ poloslaďáků zdejších. Ale to je zase jiný příběh…
