Nejdříve k Vino-loku, který u nás začalo prosazovat Nové vinařství, ale stále příliš následovníků (asi i kvůli ceně) nemá. Přišel s ním německý lékař Karl Matheis a svůj patent dovedl k životu společně s koncernem Alcoa. Právě vinařství J.B. Becker, které nebetyčně štvalo množství lahví pokažených korkem, se společně s několika dalšími podniky stalo pokusným králíkem. Projekt měl být tajný, ale speciální lahvovací dodávku u Beckerů uvítal televizní štáb a reportéři od novin. Becker navíc půjčil část lahví a skleněných zátek vinařství Schloss Vollrads, které s takto uzavřeným vínem vyhrálo soutěž v Londýně, čímž dokonale zmátlo Alcou (než uzávěr prozkoumali a přečetli z něj unikátní kódování pro Beckera… ale tímhle se pan Becker na degustaci nechlubil, informace mám z knihy To Cork or Not To Cork: Tradition, Romance, Science, and the Battle for the Wine Bottle, viz starší článek). Uzávěr byl přijat dost kladně a Becker jej používá pro komplet řadu vín od listopadu 2003. Jak sám říká, tak nejlepší korek je stejně ten, který prakticky vůbec nepropouští vzduch (i proto se hrdla lahví s korkem často ještě zalévala voskem, naopak plastové špunty vzduch propouští docela dost a víno pod nimi oxiduje rychleji než jinde), víno zraje z úplně jiných důvodů než mikrooxidací skrze uzávěr a není důvod se vino-loku bát. Beckerova vína to potvrzují a významnou podporou pro jeho názor byl i jeden z vrcholů večera, ryzlink ročníku 1990, kde jedna z láhví měla nehezkou korkovou vadu.
Pan Becker se docela rozpovídal o „technologii“ výroby svých vín, která osciluje někde mezi úplně tradičním postupem u bílého a poněkud komplikovanějším stylem u červených. Vše samozřejmě začíná na vinici, kde už konkrétní trať předem definuje styl vína (např. Wallufer Walkenberg je zdrojem hlavně pro vína úplně suchá, Wallufer Oberberg se díky výrazně vyšším kyselinám hodí i pro sladší varianty). Vinař poměrně výrazně redukuje úrodu a typicky pracuje se staršími keři, průměr je momentálně 22 let a připravuje i vína ze starých (40+ let) výsadeb. V průměru má vysázeno 6000 keřů na hektar a výnos se pohybuje někde k 40 hl/ha. Na vinicích je eliminována chemie, vína jsou od ročníku 2007 fermentována čistě přírodními kvasinkami vinice a sklepa. Pan Becker mluvil o tom, že samozřejmě používal na vinicích postřiky proti plísni a následně i selektované (neutrální) kvasinky, prostě proto, že mu vína už nechtěla pořádně kvasit samovolně, ale teprve po mnoha letech si tyhle dvě věci správně spojil dohromady. A bez chemie ve vinici už zase vše jede samo od sebe jak má. Ryzlinky po namletí typicky leží okolo 12 hodin na slupkách než jsou lisovány, navíc vyzrávají až rok (do další sklizně) ve velkých dřevěných sudech. Vína červená jsou fermentována v uzavřených tancích pod tlakem (přetlak odpouštěn při překročení 4 barů, přičemž už při třech dochází k výraznému narušení struktury slupek a uvolnění mnoha fajn látek do moštu), následně putují do dřevených sudů na jablečno-mléčné kvašení a teprve poté jsou lehce sířena (do 40 mg/l). Ve dřevě leží minimálně rok, ale spíše dva i déle.
Ochutnávka sestávala z celkem 15 vzorků a vinař nás „potrápil“ přeházením pořadí oproti tištěnému seznamu, prý kvůli jinému počasí než čekal. Inu proč ne. Šlo o perfektní srovnání ryzlinků různé vyzrálosti hroznů i lahvové zralosti (ročníky 2008 – 1990), navíc potěšilo porovnání stejného vína z mladších a starých výsadeb. Prostě paráda! Pro technicistní tipy byla ke každému vzorku připravena i analytika. To vše se odehrávalo v prostředí pavilonu v Grébovce (už dříve jsem psal o jedné naopak ne moc povedené akci na stejném místě), což je fakt krásný prostor a k těm vínům seděl.
Začalo se dvěma kabinety, Riesling Wallufer Walkenberg Kabinett trocken 2008 a 2007, klasickými lehčími ryzlinky spíše do květinového stylu s trochou meruněk a mandarinek ve vůni, čistými s krásnou kyselinou. Nulaosmička je vyloženě řízná, kyselina velmi intenzivní až poněkud odtržená od zbytku, sedmička ji má o něco lépe zakomponovanou a působí vyváženěji. Oboje ale fajn.
Následovala cesta z minulosti do současnosti u Riesling Wallufer Walkenberg Spätlese trocken (suchý pozdní sběr) různých ročníků a případně variant ze starých keřů. Počátek výpravy byl rok 1992, kde už někdo mohl mít s vínem problém a považovat jej za poněkud „přezrálé“, ale mně sedlo prakticky bezvýhradně. Hluboká barva, vyzrálá elegantní a komplexní vůně – barvy & laky, mineralita, čaj z podbělu s květinovým medem, vlakové pražce. Suché, čisté, stále živé, dlouhé, vyvážené. Nádhera! Některým ovšem více sedl ročník 1998 stejného vína, který působil jakoby mohutnějším, intenzivnějším dojmem, s hromadou minerality až do křísnutí křemenem. V chuti suché, intenzivní, kvanta kyselin ale perfektně vyvážené (a přitom kyselina 8.1g/l, cukr 2.1 g/l), pěkně dlouhé. Paráda.
Mladší variantu představil Riesling Wallufer Walkenberg Spätlese trocken Alte Reben 2004, opět hodně aromatická a krásně nazrálá záležitost, minerální, s více ovocem než předchozí vzorky, bylinkami, elegantní. V chuti plné, minerální, skvělá kyselina a znatelnější zbytkový cukr (6.8 g/l), celkový dojem hodně kulatý a až krémový. Fajn kousek. A do vyložených mlaďochů nás přivedlo toto víno v ročníku 2008 ve variantě z keřů mladých a starých. Obě vína jsou teprve na cestě, výrazná květinovo-ovocitá, živá, s pikantní kyselinou a fajn délkou. Varianta Alte Reben pak měla přeci jen lepší strukturu a delší dochuť, bude to za pár let špičkové víno.
Po pozdních sběrech následovala ukázka suchých výběrů – Riesling Wallufer Walkenberg Auslese trocken v ročnících 2007 a 2003. Mladší vzorek potřeboval trochu rozdýchat a pak se odměnil efektní vůní s již náznakem barev a laků, hromadou květin a ovoce, moc pěknou. V chuti byl suchý, strukturovaný, med a bylinky, hromada kyselin a výraznější alkohol, lehký dotyk cukru v doznívání. Pěkné víno, ale oproti těm pozdním sběrům trochu postrádalo eleganci. Starší ročník 2003 vyloženě fláknul do nosu klasickým „petrolejem“, šlo o víno koncentrované, intenzivní s náznakem botrytidy, v chuti plné, dlouhé, skvělá kyselina s dotykem cukru. Paráda, ale opět jsem tam postrádal něco elegance, místo které se vás víno snaží dostat spíše jinými důraznějšími argumenty :o)
Závěr ryzlinků obstarala dvě vína trochu sladší. Nejprve Riesling Wallufer Oberberg Auslese halbtrocken 2006, vyloženě špičková záležitost s nádherným komplexním aromatem barev a laků, bylinek, medu a minerality. Intenzivní, citrusové, patnáct gramů cukru je dokonale vyváženo devíti gramy kyseliny a víno je spíše plné a dlouhé než nějak nasládlé. Ryzlink ve vrcholné formě. Srovnán byl s Riesling Eltviller Rheinberg Spätlese 1990, kde jedna láhev byla bohužel korková, ale část degustujících solidárně nabídla odlití z jejich sklenek. Ryzlink spojuje! :o) Šlo o víno v tradičním stylu nižšího alkoholu a vyššího cukru, zde 9.5% při 34 g/l, to vše ovšem s vice než deseti gramy kyseliny. Velmi nazrálý kousek, komplexní, bylinky, vlakové pražce. Sladší, působí docela plně, hodně kyseliny, bylinky, délka. Stále živé a moc pěkné.
Od pinotů jsem po pravdě čekal spíše takový doplněk k ryzlinku, spíše než vyloženě zajímavé víno. Prostě tuhle odrůdu si s Rýnem nějak zvlášť nespojuji. Hned úvodní Spätburgunder Wallufer Walkenberg Spätlese trocken 2007 mne vyvedl z omylu. Nádherné aroma čerstvě nadrcených višní s trochou čokolády, svěží, čisté, svůdné. Suchá, ovocitá čerstvá chuť, dobře strukturované, pěkná kyselina, trochu teplejší projev alkoholu, fajn délka. Hodně povedený Pinot! Pokračovalo se Spätburgunder Wallufer Walkenberg Spätlese trocken Alte Reben 2005 (lahvováno teprve v roce 2009), kde je aroma více třešňové a třešně lehce kvasící, objevuje se trochu těkavek ale v míře spíše dotvářející dojem. Čistá chuť se znatelnějším dřevem, čerstvé třešně, fajn ovocitost, vyvážené. Slušné.
O rok starší vzorek Spätburgunder Wallufer Walkenberg Spätlese trocken Alte Reben 2004 je znatelně nazrálejší v aromatice a chvílemi mi připadal už trochu za hranou, ovšem v chuti šlo o vyzrálé, efektní krásné vyvážené víno s báječnou kyselinou, delší a bezchybně pitelné. Spätburgunder Wallufer Walkenberg Spätlese trocken 2003 mne pak bavil asi nejméně, poměrně znatelně z něj vystupoval vyšší alkohol a ač šlo stále o slušného představitele pinotu, postrádal eleganci a tak nějak mi nesedl. Jenže pohledem na poznámky zjišťuji, že jinak mne opravdu bavilo až nadchlo mnohem více vín, než je u mne na jedné ochutnávce běžné. Prostě se to povedlo!
Držím dovozcům (Mikuláš Cylek a Petr Kos) palce, ať si ta vína najdou zákazníky, já jich určitě pár do sbírky doplním. Určitě především některé staré ryzlinky… místo dlouhodobé archivace doma s nejistým výsledkem mít možnost ochutnat už „hotový“ vzorek a následně ho zakoupit se totiž nevidí moc často, obvykle jsou stará vína dávána na ochutnávkách jen na srovnání, jak se jako mohou vyvinout ty mladičké ročníky, ale zakoupit je běžnou cestou (či za snesitelný peníz) nejde. Vinařů, kteří to dělají jinak, je jen pár a začít s tím asi není zrovna snadné, pokud nemáte dost finančních prostředků (či vás neživí něco jiného než vinaření). Takže každý takový se cení!
