Informace o vinařství mohu přeskočit, rozepisoval jsem se o nich v článku Drastická selekce aneb sázka na Bordeaux 2007 a něco padlo též v zápisku Château Talbot 2000. Pokud se podíváte na fotku lahve s vinětou, tak na ní uvidíte tvar lahve a hlavně velký nápis Cordier, jméno rodiny, které vinařství vlastní již od roku 1917. Před zhruba dvaceti lety dokonce prodali svůj podíl v Château Gruaud-Larose a Domaine de la Poussie výměnou za plnou kontrolu nad Talbotem.
Olezlá záklopka. Odlepující se křehká viněta, na které je dost vidět zub času. Záklopku odřezávám a pod ni je celkem slušná zásoba vlhkem nafouklého korku a dalších hnusů. Ani nevím proč, na vytažení korku jsem vzal klasický číšnický otvírák, jako bych nevěděl, že spirála bude nejspíš příliš krátká a korek tak mohu snadno přetrhnout (je jistější použít planžetový otvírák). Otvírák se do korku měkkého jako houba, kompletně prosáklého vínem, nořil úplně bez odporu. Na fotce můžete vidět, že jsem to tahal na dvě části, dle očekávání se korek přerval. Hned po otevření se s malým pšouknutím vyvalila zvláštní vůně, trochu madeira, trochu balsamico, prostě sladko-octová. Hromadila se tam jistě roky, vzpomněl jsem si na dokumenty o otevírání pyramid :o) Po nalití žena komentovala „fuj, v tom je hnůj“ a měla pravdu, ve víně byla kvanta jemného depotu, který prakticky nebylo možné oddělit (jedině nechat mnoho hodin usadit a pak velmi opatrně dekantovat), ale naštěstí vůbec ničemu nevadil. A já mám depot vlastně docela rád :o)
Víno bylo opravdu velmi nazrálé a očividně už za svým vrcholem, hodně se sunulo k madeirovým tónům, čajovým výluhům a polévkovým dochucovadlům. Ale v momentě, kdy vzepřelo poslední zbytky sil, potěšilo i náznakem ovoce v podobě černorybízového likéru a svéráznou, trochu ošoupanou elegancí. Chuť překvapila veskrze příjemně, kyselina sice už začínala hrát prim a tříslo časem úplně vymizelo, víno však bylo krásně čisté, stále vyvážené a překvapivě dlouhé, s dotykem ovocné sladkosti. Výborně pitelné. Pravděpodobně jsem měl štěstí a kdo ví, jak by vypadala jakákoliv další láhev, ale přesto mi tenhle Talbot přidal trochu jistoty pro různé pokusné nákupy v aukcích.
Láhev jsme si vzali na večeři do naší oblíbené restaurace Na kopci, o které jsem toho už psal hodně a dávno není žádným tajemstvím. Dokonce se umístila na čtvrtém místě v žebříčku deseti nejlepších restaurací v Česku uveřejněné v Hospodářských novinách, byla tam společně s podniky úplně jiné třídy (ale zároveň třeba i s Lokálem, na anketě je dost vidět vkus hodnotitelů a touha mít tu více pohodových podniků s poctivou kuchyní). Zklamání jsem tam zažil jen velmi málo a tentokrát se rozhodně nekonalo, všechna jídla byla výborná (fotky jen telefonem, takže to moc nevynikne). O jídlech se rozepisoval nebudu, jehněčí či špičkový tatarák zajděte zkusit sami, ale přidám dva „alkoholické“ tipy…
Champagne Deutz Brut Classic je, jak už název napovídá, naprosto klasické šampaňské od tradičního producenta z Aÿ. Jde o směs všech tří používaných odrůd (Pinot Noir, Pinot Meunier, Chardonnay) ve stejném poměru, s delším zráním ve sklepě a poměrně vysokým (i přes třetinu) podílem rezervních vín (více o přípravě Champagne viz starší zápisek Jak vzniká šampaňské v obrazech). Výrazné perlení, spousta bublinek střední až menší velikosti. Klasická, elegantní vůně, výrazný mix květin a ovoce, spíše jen náznakově jablka, ale výrazněji čerstvě opečený toast. Suché, čisté, vyvážené, středně plné, osvěžující a dlouhé. Perfektně udělané a parádně pitelné šampaňské na úrovni leckterých ročníkových kousků. Ideální aperitiv, perfektně si poradilo s předkrmy a zbytek dokázal osvěžit patro i při dezertech. Moc povedené.
O závěr narozeninového večera se postarala sklenka destilátu. Žena zvolila marc z produkce palírny Joseph Cartron sídlící v Nuits-Saint-Georges, báječnou odpověď Burgundska na italskou grappu (producent dělá několik různých variant a všechny stojí za pozornost, Na kopci rozlévají „terroirový“ Très Vieux Marc de Bourgogne „Dames Huguette“), já ochutnal Sea Wynde, hodně zajímavý „rum se skotským duchem“ (aroma a úvod chuti jsou klasicky sladce rumové, ale zbytek dá upomenout spíše na vyzrálou single malt whisky), ale na pití nakonec zvolil jeden z prezentovaných bourbonů. Posledním objevem je tak Booker’s, v podstatě speciální edice bourbonu Jim Beam. Výběr z výjimečných sudů, kde zrál osm let (přesně 7 let a 9 měsíců), lahvováno nefiltrované a neředěné. Naše várka měla 63.35% alkoholu (126.7 proof) a bylo to znát, ovšem šlo až překvapivě dobře pít i bez naředění. Do detailů se pouštět nebudu (už proto, že jsem si nepsal poznámky), ale i přes tu vlnu horka, která se dostavila chvilku po polknutí, šlo o jeden z nejzajímavějších bourbonů, jaké jsem dosud chutnal. Pokud na něj někde narazíte po skleničce a jste třeba fanoušci „cask strenght“ whisky, tak rozhodně doporučuji vyzkoušet.
