Parádní Chenin Blanc a prokletí ochutnávek

Chenin Blanc je úžasná odrůda, ve své univerzálnosti v lecčems připomíná mnou nekriticky obdivovaný Riesling. Dokáže totiž vyniknout jak v podobě vín lehkých a snadno pitelných, kousků znatelně plnějších až mohutných, díky schopnosti udržet kyselinu zvládá sladké botrytické výběry a funguje bezvadně i v podobě sektu, často se připravuje na sudu či lehce oxidativním stylem a vůbec má mnoho tváří. Její domovinou je Francie a údolí řeky Loiry, slávu si ale získává i v poněkud odlišné podobě z Jižní Afriky (a obrovské výsadby jsou v USA, kde se ovšem v dobách největšího boomu používala spíše do všemožných levných směsek, díky schopnosti se adaptovat na různé styly vína a podivná spojení). Nedávná ochutnávka v baru Chambre Separée (a tedy ze sortimentu dovozce Domaine R&W) představovala formu tradiční, z apelaci Vouvray, Anjou, Bonnezeaux či Savennières. A ukázala krásně jednu vlastnost Cheninu, kvůli které píšu v titulku o „prokletí“ ochutnávek. Ta vína (řeč je o slušných producentech z Francie) se totiž neuvěřitelně mění nejen mnohaletým zráním, ale i nečekaně výrazně v otevřené lahvi a nalité sklence. Během pár desítek minut máte „jiné“ víno, především aromaticky často tak odlišné, až to vyvolává chuť přeškrtat většinu poznámek.

Ale doma je to vlastně stejné, píšete si poznámky k celé lahvi, ty bobtnají, víno se mění, ukládáte ho do chladničky a zkoušíte další den pro úplně nové zážitky. Tedy když máte dost silnou vůli, ta vína se obvykle skvěle pijí a je až příliš snadné láhev vyprázdnit dříve, než odhalí velkou část toho, co může nabídnout. Tahle „neuchopitelnost“ a mnohotvárnost mne na cheninech baví, v kombinaci se sem tam oxidativním stylem výroby je to ale prokletí pro dovozce, prosadit podobná vína do takových restaurací, kde si nelze úplně dobře představit dlouhé vysvětlování zákazníkovi, není snadné. A snad i proto tahle vína zrovna moc lidí nevozí a šancí je ochutnávat taktéž není mnoho. Už je to skoro rok, co jsem si absolvoval báječnou ochutnávku u Dobrých vín (šumivý Saumur, různá Anjou i Savenniéres, vína netradiční, biodynamické kousky od Domaine Juchepie… skvělé to bylo, ale nějak jsem se nedokopal dodělat zápisek a zkusím s tím ještě pohnout), a teprve nyní jsem si opět projel najednou více vzorků od výše zmíněných Domaine R&W. Tentokrát ale na článek došlo, takže hurá na devět vín ze čtyř různých vinařství, navíc v jejich vyzrálejší podobě…

Domaine Philippe Foreau – Vouvray Méthode Traditionel Brut Réserve 1995
Toto rodinné vinařství sídlící ve Vouvray se specializuje na šumivky a sladká vína, jeho novodobá historie se píše od roku 1919, kdy se vrátil z války a vinařit začal děda současného majitele. Starší vinice (zhruba 40 let), minimalizace chemie, nízké výnosy, ruční sběr a třídění a tak podobně, znáte to. Tvrdí, že na vinicích je důležitý mix křemene, jílu a vápence. To první dodává eleganci a drobné nuance, zatímco druhé dvě složky pevnost, sílu. Ve sklepě přichází na řadu dlouhá pomalá fermentace (bez dodávání šlechtěných kvasinek), mají raději vyšší kyseliny a brání se malolaktice, víno leží typicky na kalech 2-5 měsíců, jen staré sudy, sekundární fermentace samozřejmě v lahvi, degoržování po 4-5 letech. Žádné docukřování či dokyselování.

Na úvod ochutnávky docela rána, špičkový producent a vyzrálý sekt. Barva poměrně tmavá, do bronzové. Velmi nazrálá aromatika do květinového medu, sušeného ovoce a ovocného čaje, trochu oxidativní, něco ořechů s karamelem. Efektní, příjemné, evokuje dojem sladkého vína. V chuti je ovšem prakticky úplně suché (cukru spíše jen dotyk), hodně zapění ale následní perlení již spíše poskrovnu, plné až hutné, medové s perfektní kyselinou, velmi dlouhé. Najednou přímé a snadno uchopitelné, ale zároveň komplexní, lákající ke zkoumání a měnící se ve sklence každým douškem. Paráda!

Château de Fesles – Anjou blanc 2002 „La Chapelle“
Jeden z nejstarších producentů v regionu Anjou (počátky château lze vystopovat do roku 1070) a vinařství považované za špičku ve sladkých vínech z Bonnezeaux (více o nich u posledního vzorku) a obecně ve zpracování Cheninu Blanc. Prošlo si těžkým obdobím v devadesátých letech (úpadek kvality), aby s novým majitelem, Bernardem Germainem, opět nabralo sil, byť některá rozhodnutí se neosvědčila (např. dočasně pozastavil cuvée „La Chapelle“ a chtěl se více soustředit na nejúspěšnější Bonnezeaux). Od roku 2008 je vinařství opět v nových rukou, tentokrát negociantské skupiny Grands Chais de France.

Hlubší, bronzová barva. Výrazná, příjemná vůně lákající k opakovanému zastrkávání nosu hluboko do sklenice. Ovocitost v lehce oxidativním stylu, ořechy, trochu karamelu. V chuti suché a opět decentně oxidativní, výrazná šťavnatá kyselina, lahvová zralost ve stylu vychladlého ovocného čaje, vyvážené, příjemně dlouhé. Po dvou hodinách v otevřené lahvi nabývá na komplexnosti a ve vůni i chuti se otevírají nová drobná zákoutí. Moc zajímavé pití.

Následovalo vertikální srovnání třech různých ročníků Savennières „Clos de Saint Yves“ z Domaine des Baumard. Tato doména vznikla již v roce 1634 a hospodařila na severním konci dnešní apelace Coteaux du Layon. Výroba vína zde byla přerušena po fyloxerové nákaze na konci 19. století (rodina se poté věnovala pěstování a prodeji a révy) a obnovena až v padesátých letech minulého století, dnes jde o jedno ze slavných místních jmen. Jean Baumard zakoupil vinice v apelacích Quarts de Chaume a Savennières, začal se specializovat na především suchá vína a sekty (Crémant de Loire, o jednom jejich ročníkovém jsem tu už psal), ale v nabídce mají i slaďáky. Základ produkce je logicky odrůda Chenin Blanc, ale mají i něco Chardonnay a odrůdy Verdelho  (spekuluje se, že oboje občas nelegálně končí v jejich Savennières a dotváří jeho charakter, oficiálně však Chardonnay jde jen do sektu a Verdelho do netradičního suchého stolního vína). Chutnané Clos de Saint Yves je jejich základní Savennières, které následuje Trie Spéciale (výběr toho nejlepšího z vinic) a vrcholem produkce je pak Clos du Papillon, z vinice ve tvaru motýla. Vinař je velkým propagátorem screw-cap (šroubového) uzávěru, který již nyní nasazuje i na svá nejlepší vína (chutnaná byla ještě pod korky).

Ročník 2000 Clos de Saint Yves měl hlubší barvu a velmi nazrálé aroma, které mi stylem připomínalo staré ryzlinky (bylinky, med i trocha barev & laků). Podzimní ovoce, květy, zajímavé. V chuti suché, medové, plnější a kulaté, nazrálé, šťavnaté, efektní pití. Ročník 2001 je na první ovonění složitější, bohatší a komplexnější. Staré vysychající ovoce, lehce oxidativní styl, po nějaké době výrazná linka hub (hříbková polévka). Suché a čisté v chuti, opět kupa kyselin a med v celém průběhu chuti i dlouhé dochuti, pěkná struktura. Hodně příjemné pití. Ročník 2004 je pak očividně ještě mladé víno, svěží, s pěknou kyselinou, hravé a dobře pitelné, čerstvé. A se zajímavou jemnou linkou kozího sýra ve vůni. Tak odlišné, až působí nepravděpodobně, že by jednou dozrálo do podobného projevu jako starší ročníky. Nulačtyřku jsem chutnal už dříve a tenkrát mi ono kozí aroma přišlo až nepříjemně koncentrované, v téhle lahvi spíše dotvářelo dojem. Celá trojce ročníků takhle vedle sebe moc fajn zkušenost, škoda že se zde vertikálky (čehokoliv) nedělají častěji, jde o jeden z nejzajímavějších způsobů poznávání vína.

Château Chamboureau – Savennières 2002 „Roche aux Moines“
O tomto vinařství i víně jsem se obšírně rozepisoval už dříve. Od té doby jsem ho pil ještě dvakrát a vždy byl nadšen. Tentokrát mám v poznámkách hlubokou, měděnou barvu. Sofistikovanou, elegantní vůni, jemnou, zajímavou s výraznějším tónem lískových oříšků. V chuti ovšem méně živé než si pamatuji, již poněkud unavené a jakoby nejen oxidativní, ale i tak trochu naoxidované. Stále dobře pitelné, kulaté a ve sklence se dost měnící, ale chutí o kus zpět od kvality, kterou mám v paměti z lahví doma. Škoda.

Domaine Philippe Foreau – Vouvray Demi sec 2005
O vinaři již byla řeč výše. Apelace Vouvray, nápis Demi sec a burgundská láhev vyvolávají dojem, že půjde o šumivku, ve skutečnosti je to ale normální tiché polosladké víno. Hlubší zlatá barva, svěží, čistá chuť s oxidativním nádechem do hruškového a jablečného kompotu. Plnější, nasládlejší v chuti, kulaté, efektní a poměrně dlouhé. Ovocité, dobře pitelné, spíše jednoduché. Pro mne takové „proč?“ víno, neměl bych pro něj využití a při ceně 500,- Kč a tedy vyšší než všechny předchozí vzorky krom sektu mne baví ještě méně.

Domaine des Baumard – Coteaux du Layon 2006 Carte d’Or
Opět jde o základní víno tohoto producenta, tentokrát v kategorii sladkých z Coteaux du Layon. Vyšší ambice mají Clos de Ste Catherine a  Cuvée Le Paon, specialitou je pak směs několika ročníků v podobě Cuvée Ancienne de Jean Baumard. Každopádně chutnáme Carte d’Or, které se projevuje překvapivě spíše bledou barvou a svěží vůni do až zelenějších tónů čerstvého angreštu, ovocnou, moderně nerezově líbivou. V chuti sladké, ovocité, nějaká ta kyselina se snaží udržet cukr na uzdě, slušně dlouhé… jednodušší dobře udělaná přímá líbivka, takové to „ano“ víno co určitou skupinu konzumentů vyloženě nadchne, ale mne dost míjí.

Château du Fesles – Bonnezeaux 2000
Jednou ze dvou „cru“ oblasti Coteaux du Layon, rozkládá se na něco málo přes 100ha. Hodně kamenitá půda se spoustou břidlice, křemene a trochou jílu, přítomnost řeky a časté výskyty mlhy podporující vliv botrytidy, nízké výnosy, časté zrání dlouhou dobu v sudech… výsledkem jsou bohatá sladká vína. Tento konkrétní vyzrálý kousek má nádhernou zlatou barvu a komplexní, sladkou vůni plnou bylinek, citrusů, jasného vlivu botrytidy a ležení v sudech (až do koňakového „rancio“ dojmu). V lecčems připomíná opravdu dobré klasické (tj. oxidativní) tokajské. Sladká, kulatá, plná a neuvěřitelně dlouhá chuť. Je tam dost kyselin i alkoholu, aby se s cukrem spojilo v harmonii a vše působilo vyváženě. Špičkový nazrálý slaďák a dokonalá tečka za ochutnávkou.

Další Chenin zde na blogu: Biodynamické chrámové oblouky Nicolase Jolyho | Chenin Blanc ze Savennières