3. Vinařství Metroflora – Lubomír Gregorovič z Milotic
2. Vinařství Skoupil – Petr Skoupil z Velkých Bílovic
1. Vinařství Valihrach – Josef Valihrach z Krumvíře
Nechápu, jak může na vítěze v podobné prestižní akci aspirovat firma, která nakupuje kvanta vína kdo ví odkud a podílela se (ať se tváří jakkoliv jako oběť někoho dalšího) na asi největším z prokázaných domácích podvodů s vínem, LiVi Dubňany. A stejně tak nechápu (a říkal jsem to už když zvítězil v ročníku 2008), že se takhle vysoko umístí Vinařství Skoupil, jehož vína jsou prostě… na jedno brdo. Technicky zvládnutá, bez vad, ale obvykle také bez čehokoliv navíc.
Důležitou součástí „problému“ (v uvozovkách, tak to vidím já) mi přijde systém soutěže, protože vítězem se může stát jen ten, kdo vyrábí hned několik (často zásadně odlišných) druhů vína, přihlásí minimálně pět vín alespoň třech různých kategorií (viz seznam). Ti nejlepší vinaři ve světě (a ostatně i u nás) se obvykle specializují na to či ono a opravdu jen výjimečně někdo dělá stejně špičková vína bílá, červená, sladká i šumivá. Leckteré vinařské legendy ve světě ani nemají pět různých vín, leda tak dvě v několika různých ročnících. Prostě proto, že ani přírodní podmínky (ten neustále omílaný terroir) obvykle neumožňují, aby všechno tohle fungovalo na jednom místě stejně dobře. Ptal jsem se organizátorů soutěže, zda tohle nevidí jako problém a prý je to určitě téma k zamyšlení. Jakýkoliv vinař se ale může přihlásit třeba byť jen do jedné kategorie a v ní se stát (ovšem v podstatě nikde výrazněji neoznamovaným) vítězem, na titul vinaře roku tímto však nedosáhne. Chápu, hodnotí se kolekce, jakýsi „poskytovatel co nejuniverzálnějšího portofolia vín“, jen toto pro mne automaticky neznamená „vinaře roku“…
Skvělou částí celé akce byla krátká tisková konference s Masters of Wine, kteří nám rozhodně jen nemazali med kolem huby (jenom trochu, například když Salvi mluvil o tom, že v jejich hodnoceném setu byla snad jen čtyři vadná nebo fakt špatná vína… což při 40 vzorcích znamená deset procent a to jako moc málo není, jestliže je to výběr vín osmičky těch vůbec nejlepších), jak je to naše vinařství úžasné a bezchybné. Později jsem se ještě docela dlouho vykecával s Jonathanem Pedleym a některé jeho názory by to chtělo tesat do kamene, tenhle pohled zvenku našeho malého písečku potřebujeme jako sůl! Takže několik „mistrovských poznámek“ (mix od všech tří v mé lehké adaptaci)…
Nejhorší z té čtyřicítky prý byla roséčka, naštěstí se vyskytovala jen dvě. To, že je rosé „snadné na pití“ ještě vůbec neznamená, že je snadné ho i vyrobit a jde o odpad při výrobě vína červeného. Na opravdu dobré rosé je třeba začít už ve vinici. Téma „rosé zklamala“ opakovali všichni dost často a myslím, že v kontextu jistě dost drahé kampaně Vinařského fondu na jejich podporu je dobré o tom mluvit. Ano, kupa domácích roséček je… růžová nuda.
Špička jsou prý vína bílá (Sauvignon obzvlášť) hlavně v jejich čistě suché podobě s živou kyselinou, měla by se častěji posílat na mezinárodní soutěže, kde mohou sbírat i ta nejvyšší ocenění. V UK se lidé momentálně odklánějí od „oak monsters“, silně alkoholických nabušených barikovaných Chardonnay a podobných záležitostí, k lehčím, pitelným svěžím vínům, kde máme hodně co nabídnout.
Ovšem ani červená nejsou špatná. I když jsme chladnější vinařská oblast, tak leckteří vinaři dokazují, že to tu jde skvěle. Ale klíčem jsou starší vinice a správné polohy pro vysazení vhodných odrůd. Povedená byla ovšem spíše ta čerstvá, živá mladá ovocitá červená, archivní působila unaveně a Padley říkal, že by si je přál ochutnat tak před dvěma roky. Z dotazu, zda tu neumíme červená vína na delší běh dělat (s vyhýbavou odpovědí, že zkušenosti na to vliv mít budou), vzešlo další zajímavé téma…
Prý se tu zbytečně moc snažíme rovnou najet na „velká vína“, nesmyslně nahoru letí alkohol a všechno ostatní (trend, který ve světě naopak upadá), ale přitom by bylo lepší zkusit dělat vína prostě dobrá, na pití, ovšem trochu výraznější, komplexnější, se zajímavou texturou. Nemá smysl konkurovat světu v barikovaném Chardonnay či Cabernetu. Tedy výtka, kterou pronáší i mnoho zdejších vínomilců. Kvalitní střední třída (což ale není jen problém vína, totéž by se dalo říct o celé společnosti) tu nějak nefunguje, vína jsou častěji buď vyloženě základní a jednoduchá, nebo jde o snahu o něco nabušeného / mohutného. A kvalitní suché strukturované kousky na dvanácti a půl alkoholu aby člověk pohledal. Podobný trend ale prý Pedley pozoruje i v Německu.
Jo a zajímavá byla i odpověď na dotaz, proč je ve Velké Británii tolik Masters of Wine, když vinic tam mají méně než ČR. Prý je to tím, že jsou alkoholici a chlastají už od deseti od rána :o) Realitou je samozřejmě to, že The Institute of Masters of Wine vznikl právě v UK a tato země byla, je a ještě nějakou dobu bude špičkou v importu a znalosti velkých světových vín. Za mnohými dnes běžnými styly evropských vín stojí právě obchodníci z UK, jejichž vliv je už po staletí obrovský.
