Jazyková bariéra na talíři a ve sklence

Běžný (= jazyk naprosto neznající) turista má v Japonsku, tedy alespoň mimo hlavní turistické atrakce, trochu problém. V zemích, kde používají latinku, se s pomocí slovníku jde docela snadno vyvarovat zásadních problémů při objednávkách jídla. A po Evropě vás navíc v běžných restauracích a bufetech obvykle nečekají žádné podivnosti (z mého pohledu pažravce, co narazil jen na pár věcí, které mu fakt nechutnají). Tady je to jiné, bez základů japonštiny ty znaky jen těžko rozluštíte a spolehlivost aplikací v moderních telefonech není zrovna zářná. Do podniku často vstupujete s tím, že vůbec netušíte, co tam vaří (či podávají syrové), a při objednávkách se spoléháte na „windou pointó“, ukazování na plastové modely jídla ve výloze, či výběru díky fotkám v jídelním lístku. Když oboje chybí, prostě zkusíte naučenou frázi „místní specialitu, prosím“ či tak nějak rukama nohama zajistíte, že vám něco přinesou. Ale ne vždy je to přesně to, co očekáváte…

Dneska jsme si podle fotky vybrali plátky hovězího (vypadalo to tak a velrybu jsme ve vnitrozemí neočekávali) a pak, když starý kuchař (sám v maličkém podniku, kde si ručně připravuje nudle a vůbec všechno, moc pěkný… vůbec restaurací pro deset a méně osob je tu spousta a fungují, šéfkuchař má čas věnovat se všem a kvalita jídla je výborná) uznale pokýval hlavou a prohlásil „basaši, haj!“ nervózně začali hledat ve slovníku. Kousky nádherného masa už pomalu dával na talíř, když jsme zjistili, že budeme jíst syrové koňské maso. No co naděláte, že jo? V prefektuře Nagano je to prý oblíbená specialita. A po pravdě… bylo to úžasné, doslova se roztékalo na jazyku. Ale stejně je to taková zábavná loterie.

Na stejném místě jsme si dali troje různé nudle (opět metoda prstu na obrázku). Dvoje moc fajn a ty třetí… inu s blíže neidentifikovanou našlehanou a podivně se táhnoucí hmotou navrchu. Ze začátku to bylo ještě celkem v pohodě (vtipkovali jsme, že po koňském mase máme i koňské sperma, ale fakt netuším, co to ve skutečnosti bylo), ale když se pěna spojila se zbytkem jídla, vznikla z toho mazlavá hmota dost zvláštní chuti. Nebylo to špatné, jen… no… prostě podruhé bych si to nedal. Jenže to tak nějak nezajistím, jestli bude za pultem zase nahluchlý stařeček a menu jen v japonštině. A ne vždy fungují i jednoduché věci. Třeba perfektně zvládáme frázi „bíru, onegaj šimas“, žádost o pivo. Funguje skoro vždy, jen dneska nám po ní přinesli účet…

Lidi tady se strašně snaží vyhovět, pomoct, a při naší jazykové neschopnosti se často až cítím trapně, že to prostě nejde a nejde. Angličtina je tu mizerná. Ale i tak se nám zatím docela daří všechno, co bylo v plánu. Jen občas sníme koně nebo něco, co vůbec neznáme. Zjišťuji, že nejvíce mi sedí styl „namazake“, saké bez pasterizace. A naopak první pokus s „nigorizake“, saké s jen minimem oddělení zbytků rýže a kvasnic, nebude můj oblíbený. Už pomalu vím, jak zakoupit to správné. Zítra či pozítří sem snad fláknu úvodní článek o saké, už je skoro hotov. Tady poblíž města Šiodžiri je úžasný pohled na vinice, vedle kterých jsou rýžová políčka. Stačí si vybrat, který z výsledných nápojů chcete pít. A aktivně zkoušíme obojí! :-)

P.S. tradiční ubytování je opravdu úžasná záležitost, má to skvělou atmosféru a domluvíme se nějak přibližně skoro vždycky. A k tomu horké koupele, onsen (a Japonky v jukatách, to je skoro lepší pohled, než na školačky v krátkých skládaných sukních). Nejdřív se umyjete, pořádně vydrhnete dočista, a pak zalezete do všem (jen většinou odděleno dle pohlaví) společné nádrže s vodou okolo 40°C. Někdy je to vlastně jen kachličkami vykládaná velká vana, ale jindy může být jezírko s výhledem do přírody (nebo alespoň na udržovanou zahradu, třeba v případě onsenu přímo v Tokiu, kousek od letiště Haneda a s přístavními jeřáby na obzoru). To mi bude doma fakt chybět, po dni na nohou či práci je to neuvěřitelně příjemná relaxace.