Yakitori aneb kuřecí obžerství

Mám rád dobře zpracované kuře, myslím tím to opravdové, ne podivnou světlou „právě v akci“ hmotu ze supermarketu. V ČR se kuře běžně griluje celé, v hospodách je pak hitem polovysušené kuřecí prso na milion způsobů, ale setkat se s něčím trochu zajímavějším není moc časté. Tady v Japonsku jsou dost oblíbené yakitorie, podniky co taky nepřipravují kuřecí maso nějak objevným způsobem, obvykle ho prostě grilují napišené na bambusové špejli, jenže zužitkují všechny části (vivat krky!) a techniku zpracování a drobných kombinací chutí mají dotaženou k dokonalosti. Většinou nejde o žádnou vysokou gastronomii a načinčané exkluzivní restauranty, ale spíše jednoduché a často zakouřené bary. Hned ze začátku pobytu jsme se příšerně přežrali v tokijském podniku jménem Fuku, nijak velkém, vlastně jsou to snad dva stoly a pak sezení u pultu, hezky s výhledem na přípravu všech těch pochoutek.

Šlo o podnik výjimečně dobrý, ale mnoho řečeného platí i pro další dobré yakitorie všude po Japonsku. Jednoduchá kombinace výborného kuřecího masa (zvířata z volných výběhů), grilování na bílém uhlí (Binchō-tan, existuje spousta druhů, ale jde o specifický typ uhlí z dubového dřeva, které hoří dlouho, při nižších teplotách a neuvolňují se z něj nepříjemné pachy), občasná zelenina či sýr a dokonalé dávkování soli. Technika solení je zásadní, některé yakitorie mají vyhlášeného mistra, co to umí sypat přesně jak kdyby šlo o molekulární gastronomii. Často je k dispozici kuřecí i syrové a různě nakládané, odvážil jsem se objednat, ale zrovna došlo (možná dobře). V zásadě jsou jídla v yakitoriích strašně snadná, prostě grilované kuře, jenže v kombinaci s občas až obsesivní pečlivostí Japonců mohou být výsledky neuvěřitelně dobré, šťavnaté a vůbec.

Myslím, že pár fotek a krátké video toho tentokrát řekne víc, než hromada textu. Tak tedy Yakitorie Fuku v obrazech…