Vezmu to zrychleně. Pán dorazil a předpokládal, že v kanceláři bude vinné sklo. Bylo, část zaměstnanců ochutnávala ze sektovek, ale prý to nevadí, protože ta vína jsou „pořádná a výrazná“. Mohou v nich být usazeniny, někdy velké jako moucha, protože vína neprošla tou poslední jemnou filtrací. A taky jsou noblesnější a je to vidět na cenách. Některá prý něžně brutální (Syrah) a nejlepší tři dny od otevření. Ta degustovaná, vzhledem k pondělku a leckdy zbytkům na dně lahví, byla nejspíše otevřená ještě mnohem déle. Specielně u červených se to podepsalo velmi výrazně a podstatná část z nich byla již naoxidovaná a kvůli ležení nejspíše v trochu vyšší teplotě se i sunula k takovým těm tónům ochucovadla do polévek. Ne že by nešla pít a při troše snahy z nich vylovit některé bývalé kvality, ale rozhodně nevypadala tak, jak se sluší na prezentaci. Alkohol, hutnost a barva nechyběla, což možná někomu stačí. Často šlo o vína znatelně starších ročníků, než vinaři nyní prodávají, což je teoreticky plus, ale prakticky, hlavně pokud jde o modernu vyrobenou spíše na rychlejší spotřebu, to obsahu lahví též dvakrát nepřidá. Bílá na tom byla překvapivě lépe, ale taktéž ne ideálně.
Pan prezentující mne naprosto dostal u Auxerrois Grand Premier Cru 2007 vinařství Bernard-Massard z Lucemburska. Jde o jejich trochu lepší verzi této odrůdy, projevem ovšem taková ta tropiko sladká moderna s delším ležením na kvasnicích a možná i trochou dřeva. My se však dozvěděli, že jde o špičkovou směs odrůd Chardonnay a Sauvignon Blanc a hlavně ten Sauvignon je tam krásně cítit. Chápu, že okolo téhle odrůdy je poněkud zmatek (viz zápisek Případ Auxerrois a talián v risottu), a že prakticky nikdo se nebude s pánem na prezentaci hádat, ale vyloženě kecat by teda nemusel. V kombinaci s požadavkem pěti stovek za víno prodávané v zemi původu okolo 6-7€ nic moc. Alespoň že Riesling Grand Premier Cru 2006 Wormeldange Weibour byl velmi pěkný, nazrálý, klasický, vyvážený, bezvadně pitelný. Pravda, podobné seženu na Mosele o kus níž v Německu mezi 5 – 10€ a někde ve středu tohoto rozsahu se pohybuje i požadavek pan Massarda, zatímco zde stojí lahvinka šest stovek, ale pilo se to dobře a darovanému koni… znáte to.
Taky jsme se dozvěděli, že nejde bez doslazení udělat polosladká červená, jak nezvyklá je směs Grenache-Syrah-Mourvèdre a že ve Španělsku jsou z Evropy nejlepší červená, protože je tam hodně sluníčka. Absolvovali jsme se skupinové nadšení ze Sofia Rosé od F.F. Coppoly s úžasnou výraznou vůni přeslazených kompotovaných jahod, jako by to bylo na roséčku něco nezvyklého :-) Pravda, za 560,- Kč bych očekával, že k tomu vínu dostanu ještě nejméně přepravku jahod čerstvých a navíc třeba balík bazénové chemie, u kterého je víno prý ideální pít. Je noblesní, takže cena se dá ospravedlnit, že…
Ochutnali jsme něco z Nového Zélandu od bio i jinak přírodně uvědomělého (byť obludně velikého) producenta Yealands – základní mladý rýňák řady Wine ročníku 2009, docela fajn pití. Pak extrémně aromatický, sladší, nevyvážený a velmi divně strukturovaný Gewurztraminer (řada Estate, ročník 2008) a také Pinot Gris (Estate, 2009), tentokrát mnohem lépe postavené pití s vlivem dřeva a ležení na kvasnicích, ale upřímně stále dost kýčovitou sladce ovocnou modernu, která působí, jako by jela na nějakém vinném anabolickém steroidu. To už bych si raději dal Casanova weiß 2009 z Weingut Hauser (Rakousko, Poysdorf), svěží aromatickou živou směsku, která sice taky působí poněkud vykonstruovaně, ale alespoň se dobře pije.
P.S. Omluvte výrazně sníženou kvalitu fotek, něco jsem cvaknul jen mobilem.
