Dvanáct vzorků je moc!
Sice jsem to tak nějak věděl už předem, ale na rozdíl od vína je 12 vzorků single malt whisky příliš velké množství (ať už plivete nebo ne). Zkušení ochlastové či lidé s tělesnou stavbou podobnou té mé (od začátku roku jsem začal běhat a zase plavat, ale mám obavu, že s mým vztahem k dobrému jídlu a pití se to projeví maximálně na menším zadýchání při šplhání po schodech do čtvrtého patra než na váze… hlavně když si po degu whisky dám k snídani místo obvyklého jogurtu dva chlebíčky a plechovku Coly) se s nimi vyrovnají bez větších následků, ale na dobrou whisky je prostě třeba více času na zkoumání, sledování změn ve sklence, vlivu vody, očichávání prázdné sklenky… což ostatně platí i u vína, ale to je na delší debatu.
Je jasné, že při nějakém prvním seznámení jsem se snažil obsáhnout toho co nejvíce, porovnat mezi sebou různé vlivy na výslednou whisky, ale možná je to zbytečné a mít těch vzorků třeba jen 6 - 8 a věnovat se jim detailněji by bylo lepší.
Chce to plán předávání informací
U vína to není problém, ale na stejnou věc jsem narazil i u saké. Měl jsem pocit, že na úvod je třeba vychrlit strašně moc informací, aby měl každý účastník nějaký jasný teoretický základ. Do toho hned u prvního vzorku přijdou dotazy na sudy, původ obilí a kdo ví co dalšího. Možná by bylo ideální na degustační list rovnou napsat ke každému vzorku, co z teorie výroby whisky se u něj bude probírat :-) Vědět celý výrobní postup před první pálenkou fakt není nutné.
Hodí se dávkovač přímo na láhev
U vína je snadné odhadnout degustační dávku, u whisky (pokud nechcete účastníky přizabít či mít pozvracený byt) se dost hodí nalévat menší jasné množství a to prostě nemám v ruce, u těžkých plných litrovek jej navíc fakt není snadné přesně odměřit. Nechtěl jsem riskovat zbytečně velké porce a řešil to nalitím do koštovačky od Vinných sklepů Valtice (objem něco přes 0.5dcl), kterou následně rozlil přibližně na třetiny účastníkům. Hlavně v závěru už ruka nebyla stoprocentně jistá a jeden ze tří vždy dostal znatelně více. Takový ten pěkný přesný dávkovač, co se nacvakne přímo na láhev, by se pro příště docela hodil :-)
Voda!
Všechny jsem nutil pít co nejvíce vody. Zda to nějak fungovalo nevím, ale rozhodně to ničemu neuškodilo :-) U vína to kupa lidí ignoruje, tady je myslím dobré vodu připomínat.
Netřeba se s nimi trápit, pokud máte doma klasické OIV degustační na víno (každou s jiným logem, postupně nasbírané po všemožných koštech, znáte to), tak i pro kvalitní single malt whisky poslouží více než dobře.
Experimenty
Pokud nebudete účastníky trápit tuctem vzorků, bude mnohem snazší u některých z nich vyzkoušet postupné ředění větším a větším množstvím vody a u něčeho třeba i co s tím udělá přidání ledu, jak změní aromatiku či efekt na whisky bez studené filtrace. Dost možná je lepší nejen menší počet vzorků, ale též účastníků. A mít možnost nalít třeba dva příbuzné či naopak něčím velmi odlišné vzorky najednou a porovnávat je.
Co se chutnalo a proč? Jak reagovali účastníci, většinou lidé s whisky spíše začínající? Zaměřil jsem se především na single malt whisky, nemělo úplně smysl navyšovat množství vzorků základní Ballantine’s, Johnnie Walker, White Horse a podobnými, které všichni důvěrně znají z hospod (byť možná srovnání některého tohoto blendu se single malt základem by nebylo špatné). Nejvíce vzorků bylo z ostrova Islay a nabušených rašelinou, prostě proto, že tenhle styl mám nejraději a navíc jsem ty palírny navštívil. Ale vždy jsem se snažil mít whisky „v páru“, prostě alespoň dva vzorky na srovnání proti sobě, aby mohli demonstrovat nějakou změnu ve výrobním procesu či místu původu.
Na úvod šel Glenfiddich 12y/o (Skotsko / Speyside), taková ta klasika od vůbec největšího výrobce malt whisky ve Skotsku a vlastně i ve světě, kterou uvidíte prakticky v každém duty free na letišti, prostě asi nejprofláklejší single maltka vůbec. A pro srovnání o něco menší producent a whisky An Cnoc 12y/o (Skotsko / Speyside), ale jinak vyrobeno v podobném duchu a stejně dlouho v sudech. An Cnoc by většina včetně mne preferovala, osobně mi ale obě přijdou poměrně jednoduché, obyčejné, fakt takový základ a po pravdě skok v kvalitě od lepších míchaných whisky není pro mne zas tak zásadní, zatímco ceny jsou výrazně vyšší.
Jako mezivzorek před nástupem rašeliny posloužil Maker's Mark Kentucky Straight Bourbon Whisky (USA / Kentucky / Loretto), jediný odskok do USA a od ječmene ke kukuřici. Zde by bylo dobré srovnání s Jimem Beamem, možná příště. Každopádně tenhle bourbon je hodně fajn, povedená klasika. S nějakým zásadně kladným přijetím se ale nesetkal.
Další srovnání byla hned trojice – Islay Mist 8y/o (Skotsko, primárně Islay s příměsí Speyside a Highland), Laphroaig 10y/o (Skotsko / Islay / Port Ellen) a Laphroaig Quarter Cask (Skotsko / Islay / Port Ellen). První vzorek je směska, jejíž charakter je však určen právě whisky z palírny Laphroaig. Povedená rašelinová záležitost a dobrý vstup do tohoto stylu za ne moc peněz. Desetiletý Laphroaig je klasika, tekutý kouř, jedna z nejlevnějších single malt whisky, ale zdrtí mnohem dražší vzorky. Varianta Quarter Cask má víc alkoholu a dozrává v menších sudech než jsou klasické 200l po bourbonu, mluví o tom jako o „návratu tradice“, ve skutečnosti je to ideální způsob jak se rychleji zbavit mladší než desetileté pálenky. Na Quarter Cask šlo krásně demonstrovat vliv lehkého naředění vodou, efekt opravdu skvělý, whisky to zjemnilo a hodně jí pomohlo.
Další whisky čtení zde na Jižním svahu: Ze života whisky v obrazech – díl I. | Ze života whisky v obrazech – díl II. | Staré dobré příběhy s vůní rašeliny | Ardbeg aneb úder kouřovým beranidlem | Malá domácí degustace whisky | Zrychlená historie whisky v Japonsku | Malá ostrovní hádanka
