Prodejce vína, od vinotékařů po restauratéry, každou chvilku někdo přepadne s nabídkou vína, které prostě musí zařadit do sortimentu. Provozovatel Vinotéky u Lachatana se rozhodl s takto doručenými lahvemi, a pár vlastními úlovky z veletrhu ve Španělsku, podělit se zákazníky. A možná i na základě jejich reakcí rozhodnout, zda je třeba nezařadit do nabídky. Inu zaskočil jsem včera pomoct s touto bohulibou činností :-) Celkem nás čekalo deset „soutěžních“ vzorků a k tomu nějaký bonus na závěr. Hned na úvod mohu říct, že ochutnávka dobře demonstrovala současný stav vinařského průmyslu – vína v podstatě bezvadná (ve smyslu bez vad), ale ta opravdu charakterní a zajímavá je nutno hledat a rozhodně neleží na každém rohu (nepřinášejí je dovozci obden).
Paul Doucet et Fils je malé rodinné vinařství sídlící jen pár kilometrů severně od města Sancerre a připravuje vína z apelace stejného jména. Chutnali jsme bílé Sancerre 2010, tedy stoprocentní Sauvignon Blanc. Čistá, svěží, slinosbíhavá záležitost aromaticky do rybízového listí, angreštu a zeleného jablka. Čerstvé a osvěžující v chuti, kvanta kyselin, spíše jednodušší stavba a trošku horčina v závěru. Na větší zážitek to postrádala mineralitu či nějaké další nuance, víno spíš solidní představitel odrůdy, nic víc a nic míň. Ve včerejším počasí jsem se k němu ale rád vrátil, ideálně se do něj hodilo. Červené Sancerre 2009, tedy stoprocentní Pinot Noir, mne zaujalo o dost méně. Tmavší v barvě, přezrálejší jahodovo-kompotová vůně, svíravé a s ne ideálně zakomponovaným alkoholem v chuti a výraznější horčina v závěru. Odrůda je poznat a vyloženě špatné to není, ale nějak bych neviděl důvod pro nákup.
Tři vína španělského producenta Pago de Vallegarcía si dovezl vinotékař sám a přemýšlí, zda je nezačít prodávat. Moderní mladé vinařství sídlí poblíž parku Cabañeros v oblasti Montes de Toledo (vína nesou označení Vino de la Tierra Castilla), vinic mají 31ha v nadmořské výšce 850m. Enolog je z Austrálie a pěstují Syrah, Viognier a klasické červené bordeauxské odrůdy. Prostě takový moderní vinařský projekt, podle všeho :-) Viognier 2010 školený pár měsíců na nových barrique sudech má poměrně výraznou vůni, žluté ovoce a citrusy, docela šťavnatou a výrazně ovoněnou dřevem. Suché, silnější, krémově ovocité v chuti, plné ale díky dobré kyselině ne utahané, delší dochuť. Ne blbé, ale zároveň nevidím moc důvodů proč, při současné nabídce na trhu, doporučit zrovna tohle. Syrah 2006 je víno výrazné, moderní, hutně ovocité s pryskyřičnými tóny. Suché a plné v chuti, s výraznějším tříslem, takové trochu přestřelené, s pálivějším a mírně nahořklým závěrem. Vadí mi tam výrazná bakelitová linka, ve vůni i v chuti, vzpomínka na KPZtku :-) Příliš neoslovilo, ale pravidelný čtenář asi ví, že tenhle styl vín nevyhledávám.
O kus zajímavější, byť šlo o nepříliš originální „bordeaux směsku“ (47% Merlot, 46% Cabernet Sauvignon, 5% Petit Verdot, 2% Cabernet Franc), bylo jejich top víno Hipperia 2005. Případný zájemce se na webu dočte všechna technická data, od klonů jednotlivých odrůd a typů podnoží, přes data sběru po teploty a doby nakvášení a ležení v sudech. Temné, hutnější, velmi dobře postavené červené to je, ovocité, s dobrou kyselinou i tříslem, takové novosvětsky přístupnější a trochu líbivější, ale výborně zvládnuté. Opět je tam ta podivná bakelitová linka, byť trochu méně a neruší tak zásadně. Tohle klidně jo, byť jde o „nowhereness“ víno, může pocházet vlastně odkudkoliv.
Přišla řada i na Bordeaux, ve sklenkách skončila dvě vína připravovaná týmem z Château Boyd-Cantenac (resp. Château Pouget, to je stejná parta) z Margaux. Tím prvním bylo Bordeaux Supérieur Clos Maucaillou 2008, pěkně udělané mladě ovocité červené, s poměrně výrazným vlivem vypálených sudů, efektní a teprve na cestě. Suché, s výrazným ale měkčím tříslem a moc fajn kyselinou v chuti, ovocité, pěkně udělané, z kategorie takových těch „spotřebnějších Bordeaux do deseti éček“ určitě nadprůměrné. Někdo na ochutnávce říkal, že takhle dneska vypadá strašná spousta vín. A je to pravda, ale tady aspoň člověk může říct, že se to nesnaží vypadat jako Bordeaux, ale opravdu to Bordeaux je :-)
A pěkné srovnání bylo s Château Tour Massac 2007, tentokrát už z apelace Margaux. Barva brutálně tmavá, velmi tmavě ovocité a dost dřevěné ve vůni, pocitově taková snaha vytáhnout z problematického ročníku co to dá :-) V chuti to ale působí poměrně sympaticky, má dobrou strukturu, fajn třísloviny i pěknou kyselinu, ovoce je tam trochu masakrováno dřevem (takové mírně zkrocené „oak monster“ to je), nějaká ta čokoláda v dochuti. Celek úplně pitomý není a navíc to myslím bude ještě zrát a zlepší se, ale nejspíš taky bude poměrně drahé.
Ve Francii ještě zůstaneme, chutnalo se též Château Simian 2008, červené Châteauneuf du Pape v odrůdovém složení Grenache 70%, Syrah 20%, Cinsaut 5% a Mourvèdre 5%. Výrazná vůně do crème de cassis, ovocitá, vyzrále sladčeji ovocná, volá po troše rozdýchání a větší sklenici. Kulaté, nasládlé ovocité v chuti, dobré délka, ale spíše jednoduchá přímočará stavba a líbivěji snadno přístupné. Od dvacetieurového vína čekám přeci jen komplexnější zážitek.
Značný skok jinam byla dvě vína z Gruzie od Kakheti Co., obě vyrobená z odrůdy Saperavi. Mukuzani 2005 je typ vyzrávaný alespoň tři roky ve dřevě. Velmi temná barva. Hutnější ale poněkud sevřená vůně, chtělo by to nechat pořádně rozdýchat. Ovšem chuť mne hodně příjemně překvapila, nijak plná s velmi výraznou kyselinou, ovšem charakterní, zajímavá, delší. Láká k dalším douškům a zkoumání. Což se nedalo říct o Kindzmarauli 2009, polosladkém typu vína vyzrávaném dva roky, v tomto konkrétním případě ale chuťově poměrně nevyváženém, cukru je tam hodně a v kombinaci se svíravostí a odtrženě působící kyselinou to na mne nějak nefunguje, navíc hlavně aromaticky působilo dost obyčejným „průmyslovým“ dojmem. Ale ten první vzorek bych si ale doma dal s chutí znova.
A u sladkého jsme zůstali i s Massandra Black Muscat, velmi sladkým, kvasně ovocným do rybízu, líbivě efektním ale pro mne opět nepříliš vyváženým fortifikátem z Krymu. Massandra umí fakt pěkné kousky za velmi rozumné ceny, tenhle mi ale z jejich produkce přišel spíš pod průměrem. Což naprosto vynahradil Stanislav Miklica a fantastické vínovicí fortifikované Zweigeltrebe, neprodejný čistě degustační vzorek z Moravské Nové Vsi. Nádhera! Skoro bych tipoval fortifikaci višňovicí, protože aromaticky to bylo až takové parfémově višňovo-třešňové, to samé i v chuti, tak akorát sladké a podpořeno bezva kyselinou, elegantní, krásné.
Co dovážet a prodávat? Nesoutěžní fortifikovaný zweigelt! Ten kdyby pan Miklica začal vyrábět komerčně, tak si určitě nějaký pořídím :-) U ostatních vín je konkurence na trhu obří a všechno by záleželo na jedné jediné věci… ceně. Takže to bílé Sancerre, Hipperii či Clos Maucaillou proč ne, pokud to u Lachtana dokážou prodat. Taky Mukuzani 2005 mne celkem oslovilo, ale to je záležitost mnohem víc pro nadšené experimentátory, Gruzie se u nás bude prodávat asi o dost hůř než stejně naceněná láhev z Francie, i kdyby nakrásně chutnala lépe :-)
