Klasická skleněná láhev to má spočítané. U vín opravdových (= zajímavých, poctivých) a na horním konci spektra nabídky (i zde dochází ke změnám, minimálně snahám o výraznější snížení váhy lahví) to bude trvat mnohem déle, takže si toho třeba my, vinní nadšenci, ještě dlouho ani nevšimneme. Určitě ještě hezky dlouho zůstane skleněná láhev jakýmsi „symbolem luxusu“ a dokonce i totožná vína půjde koupit dráž v lahvi než v alternativě. Ale pro běžná spotřební vína, konzumovaná pár týdnů či měsíců po expedici z vinařství a typicky tentýž den co byla zakoupena, v podstatě nemá skleněná láhev opodstatnění. Je těžká, křehká, často vyžaduje speciální nástroj k otevření… tohle nemá na trhu levných průmyslových vín co dělat. Neříkám „do roka a do dne“, překonat předsudky konzumentů bude nějak dobu trvat, ale změna přijde. Jaká?
Ona vlastně už dlouho a plíživě přichází, někde je to vidět rychleji (Německo, USA), jinde alternativní obaly svedou ještě hodně tvrdý boj. Ale i tradiční trhy se vzdají. Prvním krokem bude nahrazení skla tvrdým plastem, s uzávěrem nejspíše šroubovým. Na první pohled budou lahve vypadat prakticky stejně jako dnes, možná budou jen o kousek menší, lišit se bude jen materiál. Až si konzument zvykne, že prakticky všechno co kupuje v běžném supermarketu či večerce má plastovou láhev, bude už mnohem snazší prosadit „atypické“ tvary, čím hranatější tím lepší, případně plasty měkčí a všemožné PET lahve. Ale nepůjde jen o plast. Klasická litrová krabice se nálepky „vína pro bezdomovce“ ještě chvilku nezbaví, kvalitní bag-in-box je zase pro občasné konzumenty moc velký (ale získá obrovský podíl na trhu mezi těmi, co víno pijí pravidelně). Ideálem (společně s plastovou lahví půjde myslím o druhý nejčastější typ balení, jen počkejte) se momentálně jeví kartony známé od džusů, s plastovým víčkem na závit, vyšší typ nejčastěji se čtvercovou základnou. To je pro víno „něco nového“, do košíku zapadne hezky spolu s mnoha dalšími krabicemi, a účel splní bezvadně. Navíc jde o ekologičtější řešení, je snazší a levnější je produkovat, recyklovat i přepravovat. A ke všemu prázdný obal váží jen zlomek toho co skleněná láhev. A „eko“ je termín, který dneska umí prodávat.
Tématem jsem se, i s ukázkami různých variant balení vína, trochu zabýval v článku Krabice, plechovky a pytle na víno. Tohle je spíš takové malé pokračovaní nad jedním vzorkem. Nedalo mi to totiž a sáhnul jsem po „vyslanci z budoucnosti“ v Albertu. Tahle krabice totiž docela hezky demonstrovala hned dva fenomény. Prvním je „moderní“ balení vín na běžné pití. Druhým pak označení Liebfraumilch, což je styl vína (a v podstatě jedna z prvních velkých „značek“), který dokázal efektivně zakořenit po celém světě chybný názor, že německé víno je především polosladká šťávička. Názor, kterého se teď tamní vinařství jen těžko zbavuje. Liebfraumilch už má dobu své největší slávy za sebou, přesto se s ním (v zahraničí v různých diskontech a obchůdcích mimo bohatší města, obvykle v policích úplně u země a v cenách 1 – 2€ za sedmičku, často ale i v různých větších baleních) stále setkáte. Tohle „mléko Panny Marie“ paradoxně není základní stolní víno, zákon vyžaduje aby šlo alespoň o jakostní (QbA), původ mělo v oblastech Rheinhessen, Pfalz, Nahe nebo Rheingau (v podstatě totéž z Mosely se bude jmenovat Moseltaler), mělo zbytkový cukr mezi 18-40g/l a nejméně ze sedmdesáti procent šlo o Riesling (zbytek bude typicky Müller Thurgau, ale možný je i Sylván). Alkohol se bude pohybovat někde pod desíti procenty, spíš k osmi.
Vzorek z Alberta pochází ze stáčírny Peter Mertes KG, česká přelepka s informacemi chybně uvádí barvu vína jako červené. Barva je velmi bledá, vodovatá. Aromatika hodně nevýrazná květinová, ale čistá. V chuti dost sladké ale se slušnou kyselinou, citrusově ovocité, čisté, pitelné. Naslepo bych levný německý rýňák rozhodně tipoval a to se počítá :-) Jako nejlevnější sladké (byť teda ta litrovka stála tuším 69,- Kč) asi neurazí, ale nějaký zvláštní charakter mu rozhodně přiznat nejde, přisladím jím svařák :-)
