Krátkou dovolenou připojenou k prodlouženému víkendu jsme se rozhodli strávit relaxací v lázních, vzhledem k cestě za příbuzenstvem tím směrem padla volba na Luhačovice. Podobné „wellness“ bych asi zvládl i častěji :-) Cachtání v bazénu a solná pára vás ale asi nezajímají, takže přejdu rovnou k tématu tohoto blogu – jídlu a pití. Při procházení městem jsem příliš často chuť zapadnout do nějakého podniku neměl (tedy krom pár cukráren / kaváren), leckdy vývěsní štít a představená nabídka působila dost odstrašujícím dojmem „zde se už několik desítek let nic nezměnilo“. Zlákala nás Restaurace Racek a jídlo tam nakonec bylo poctivé a dobře připravené, ale netestovali jsme samozřejmě celý široký lístek, ale jen jedno bezmasé jídlo a naopak denní specialitu z pomalu pečených hovězích žeber. O dost více nás zaujala restaurace Symfonie v hotelu Augustiniánský dům, takže jsem nakonec ani nelitoval polopenze, které se normálně dost vyhýbám. V Symfonii možná nepředvádějí nějakou vyloženě vysokou gastronomii, ale vaří opravdu dobře a přemýšlejí co a kdy nabídnout. A pokud tudy pojedete či se hodláte nějakou dobu láznit, pak je to jasná volba.
Na fotkách máte pár jídel z večerního menu. Vepřová saltimbocca byla fajn, ale přílohová bylinková rýže s houbovým ragů naprosto špičková, parádní podzimní jídlo. Obzvláště při konzumaci s výhledem do všemi barvami hrající Jurkovičovy aleje. Šéfkuchař Peter Babol se snaží i o dnes tak moderní pěny a podobné věci, sem tam se někde objevil pokus představit klasickou surovinu v nějaké méně typické konzistenci. „Pěna“ z červeného zelí k opravdu výtečným restovaným kuřecím játrům na bramboráčku byla spíše taková kašovitá hmota, ale co už. Ale třebas taková terinka z čerstvého sýra v „kabátku“ (je to mor našich jídelních lístků, tyhle různé kabátky, lůžka a podobně, ideálně v kombinaci se zdrobnělinami jako kapustička či zeleninka) z uzeného pstruha fungovala dost dobře. A ocenili jsem i kousky jako citronový brambor k lososovi na grilu. Vůbec přílohy tam zvládají fantasticky (ne že by maso bylo špatné), od již zmíněného houbového ragů, přes krupky se zeleninou a smetanovým pórkem po parádní špekovou kapustu a variaci tří různých knedlíků ke kachně. Všechna jídla byla součástí polopenze, v běžném jídelním lístku ale šlo najít kupu zajímavých a poměrně sezónních nabídek (zrovna probíhá „lovecká sezóna“). Ceny na Luhačovice, kde v různých reliktech minulosti uvidíte menu za šest pětek, poměrně vysoké, ale v kontextu kvality myslím v pohodě (tříchodové menu 350 Kč, efektní pětichodové „Janáček“ za 590 Kč).
Vinný lístek není zbytečně přeplácaný, o něco silnější v Moravě než zahraničí, ale trpí jedním z velmi častých domácích neduhů. Výjimečně to nejsou ceny přestřelené úplně nesmyslně, ale tzv. syndrom „připravujeme nový vinný lístek“. Jako zákazník bych očekával, že nový lístek připraví a nabídnou, přičemž vína z toho starého budou třeba ještě nějakou dobu k dispozici např. v lobby baru nebo různě jako tipy ke konkrétním jídlům a podobně. Místo toho systém typicky funguje tak (pokud vůbec k přípravě nového lístku dochází a prostě a jen nekecají), že před zavezením vín nových se nejdříve musí doprodat většina těch původních, které se ale nikdo neobtěžuje v lístku škrtat, protože by to vypadalo blbě. Osobně tipovací hru „a tohle máte?“ nesnáším, obzvláště když střelím vedle třikrát za sebou a od toho, co jsem si chtěl k jídlu dát, se už dostávám hodně daleko. Restaurace podobné úrovně by si něco podobného prostě dovolit neměla, byť se to snažila řešit aktivním doporučením vín k jednotlivým menu z toho, co ještě v nabídce měli.
Každopádně jsem tam měl pár vín, která bych si jen tak na doma asi nekoupil, a ve všech případech byl spokojen. Hodně mne překvapil rozlévaný kabinetní Sauvignon 2010 od Michlovského (Dolní Věstonice, trať U Kapličky), kde jsem rozhodně netipoval základní řadu Latitude 49 za nějakých 120,- v maloobchodě. Krom nových elegantnějších vinět již tolik nehýřících barvami se asi nějak změnil i přístup k těmhle vínům, protože šlo o krásně postavený svěží Sauvignon, nic vlezle přestřeleného ale spíše uměřeně aromatického, krásně pitelného s vrstvami hodnými zkoumání. Dost příjemné překvapení. V Salonu vín 2011 zařazená Frankovka 2009 pozdní sběr barrique (Mikulov, Pod Svatým kopečkem I.) od Moravína taky zaujala, šlo o vyzrálé tmavě peckovinové červené s linkou vánočního koření a vanilky, hodně dobře udělané. Pravda, takový ten líbivější uhlazenější styl na pití mladý pro masy, nějakou výraznější frankovkovou tvrdost či dokonce tříslovinu aby tam člověk pohledal, ale rozumím, proč se tohle líbí, taky jsem to pil s chutí. A ne každé víno musí nutně zrát do krásy deset let :-)
V Luhačovicích jsme zvládli i malou degustaci místních kyselkových pramenů, tedy alespoň těch veřejně dostupných (ale něco nám podle všeho uteklo). V osobním žebříčku „kdyby mi bylo špatně a nebylo zbytí než tuhle vodu pít“ jsem na první místo zařadil Ottovku, která nemá tak výraznou vůni (rozuměj zápach) a v chuti pro mne dominovala především železitost. Na druhé místo by šla, s velkým odstupem, docela zajímavá Aloiska, kterou následuje pramen Dr. Štastného a na čestném posledním místě nejznámější Vincentka, tu prostě nedávám v podobě studené ani teplé, byť její léčebné účinky nepopírám :-) V dárkovém obchodě hned vedle Vincentky koupíte různé produkty stejného jména a základu, včetně zubní pasty. A taky různé destiláty a likéry od Jelínka a mnohem zajímavější kousky od Žufánka, včetně bezva absinthů St. Antoine a La Grenouille (což mi připomíná, že jsem tu nenapsal nic o pražské absinthové degustaci a také ani řádek o návštěvě Žufánkovic palírny, je toho prostě nějak moc…).
Kyselky a lázeňské oplatky s desítkami různých náplní za 5 korun kusovka a zhruba 22 Kč celá krabice… příjemně strávený čas to byl. Tak snad na závěr ještě pár fotek…
