Kubota & Akashi-tai aneb saké nearchivujeme

Už dlouho jsem se tu nezmiňoval o jednom mém oblíbeném alkoholu, saké. Důvodem je mimo jiné to, že ho prostě nepil. Nebylo kde brát :-) Ale návštěva Berlína to trochu změnila a jednu láhev jsem zakoupil i teď v Praze. Pokud jste je zatím nečetli, tak malý úvod k saké je tu ve čtyřech článcích, rozcestník najdete v zápisku O pití saké nad devíti vzorky. A já se vrhnu rovnou na dvě otevřené lahve a následné spílání dovozcům :o) Začneme vzorkem uloveným tady v Praze. Je jím Kubota Senju (jméno v překladu znamená tisíc snů), Tokubetsu Honjozo od asi nejznámějšího (a největšího?) producenta z prefektury Niigata. Rýže Gohyakumangoku obroušená překvapivě hodně na zhruba 55%, alkohol 15.5 %, papírově spíše suché (sladkost +6, kyseliny 1… s čísly u vína to nemá moc společného, ale všechny tyhle technikálie najdete ve výše odkazovaných článcích). Jak to chutná?

Velmi bledá barva, vodnatá. Relativně výrazná vůně, svěží ale již s náznaky ležení v lahvi, ananas, krémová mléčná rýže. Plnější, docela suchý styl s dotekem sladkosti, čisté, ne úplně uhlazené a trochu drsnější, znát alkohol, spíše jednodušší. Chladné lepší, ale docela dobře zvládá i vyšší teplotu (nové využití sous vide mašiny – bezproblémové ohřátí saké na přesně danou teplotu, třeba oblíbenou hito-hada, lidského těla). Korektní, fajn, ale především v chuti si myslím, že věk a skladování se trochu podepsalo (lahvováno 6. září 2011). Čerstvá varianta někde v japonské hospůdce proč ne, tam také nejčastěji mizí, v regálech obchodů je vidět méně. Když není kde brát jiné vzorky, dám si večer doma k zapadajícímu slunci (byť Japonsko je zemí slunce vycházejícího, ale ono to vypadá podobně…) i tohle. Zaplaceno 550,- Kč v obchodě Arirang  v Praze na Korunní, kam celkem často chodím nakupovat různé asijské suroviny.

O jednom saké producenta Akashi-tai jsem se zde již zmiňoval, tentokrát mi ve sklence skončilo jejich Junmai Ginjo. Rýže Yamada Nishiki z prefektury Hyogo omletá na 58%, 15 % alkoholu. Velmi mírně nažloutlá barva. Příjemná ovocná vůně, čerstvá a svěží, exotické ovoce, žlutý meloun, rýžové koláčky. Suché, slušně silné, krémové, dotek sladkosti ale svěží, spíše trochu delší doznívání, sympatické strukturovanější pití. Hodně bavilo. Zaplaceno čtyřicet éček v obchodě Sake Kontor v Berlíně, myslím asi nejbližším místě s velkým sortimentem saké v dobré kondici. Ceny nejsou nízké, ale to je bohužel problém nákladů na dopravu a docela malého obratu.

Krom výstavky lahví výše (na prodej je myslím nosí z chladného skladu, pokud si pamatuji) je v Sake Kontor i lednička, ze které si můžete na cestu vzít one-cup saké, od pohodového Ozeki za dvě a půl éčka (americká firma, ale tohle se dělá v Japonsku; nejpopulárnější tamní one cup) po výtečné Takenotsuyu Junmai Ginjo. Když jsem ty one cup saké viděl, okamžitě mne popadla chuť ponořit se do nějakého pěkného onsenu…

Každopádně k té „dobré kondici“. Saké jde na trh ve stavu ideálním k pití, datum lahvování se většinou na vinětě uvádí. A prakticky všechna saké by měla být vypita úplně ideálně do šesti měsíců od tohoto data, maximálně do roka. Saké by mělo být skladování v chladu a případně i tmě, ideální je sklep nebo chladnička. Pokud leží měsíce někde v obchodě v polici, moc mu to na kvalitě nepřidá. Při kvalitním uložení je většinou i po roce v pohodě. Vzorek od Akashi-tai šel do lahví letos v lednu, Kubota loni na začátku září. Ještě před pár týdny jsem v Arirangu viděl poslední láhev Kuboty lahvované před téměř dvěma roky a logicky do ní neinvestoval. Teď tam mají větší zásobu té loňské. Německý distributor (JFC, vozí i Ozeki z USA, japonský Hakkaisan, Tamanohikari, Karatanba, Tengumai a další, jenže je to velkoobchodník a po lahvi od nich nekoupíte) přímo na lahvi uvádí minimální trvanlivost do letošního srpna, a tak trochu podezřívám Arirang, že od nich prostě vzal nějak levněji již „prošlé“ zásoby.

Bohužel úplně si nepomůžete ani u speciálek. Slušný sortiment má u nás třeba Japa Shop Tomia Okamury. Ale trestuhodně (alespoň na webu) bez jakýchkoliv důležitých detailů. V nabídce mají třeba jednu z naprostých špiček Japonska, Dassai 23 (nic lepšího jsem myslím nepil). Jenže, pokud teď nemají aktuální zavážku, se jim tam válí už roky (vycházím ze stavu loni na podzim) :-/ A to, při ceně přes tři tisíce za sedmičku, fakt poněkud nemá smysl zkoušet. Na další lahve jsem se ani nekoukal, ale je pravděpodobné, že ty levnější kousky či menší lahvičky točí rychleji. Celkem by mne zajímal pohled na data lahvování u saké v pražském Buddha Baru či Bugsy’s baru (pokud vím, tak minimálně Buddha bar zavážel pražský prodejce Sugidama sake, resp. K*Star Karaoke, který bral ze zdrojů v UK a německého Sake Kontoru, ale vzhledem k mizernému obratu také ne vše bylo zrovna čerstvé), pokud tam někdo pravidelně chodí, tak se mi prosím zeptejte ;-)

Tohle všechno píšu hlavně proto, že saké, přes sílící oblibu suši a vůbec rychlý rozmach japonské gastronomie, zůstává u nás nápojem poněkud nepochopeným. A pokud ho není šance ochutnat v ideální kondici, tak se k němu nikdo zvlášť pozitivní vztah nenajde.