Kabinet, dle nových předpisů kabinetní víno. Mám dobrý kabinet rád, on ten popis kategorie říká pravdu: „bývají to lehčí, suchá, příjemně pitelná vína“. A taky levnější, dodal bych. Bývají, když je to „pravý“ kabinet :-) I tato kategorie přívlastkových vín krásně ukazuje problém s celým tímhle zatřiďovacím systémem, ať už u nás či s přívlastkem Kabinett v Německu. Tam ho oficiálně zavedl vinařský zákon v roce 1971 a dnes vypadají vína znatelně jinak než tehdy. Někdy jsou za tím čistě obchodní zájmy, častěji ovšem přírodní podmínky. Věc se má tak… vinařství potřebují „základní“ vína, hrozny dnes dozrávají do divokých cukernatostí, do kabinetu se prostě sestupňují vína která by v klidu mohla být pozdním sběrem (které se dnes rozhodně nesbírají nějak pozdně). Nechtějí prodávat jeden pozdní sběr za dvě stovky a druhý za sto dvacet, jeden kategorií ostrouhá. Klasický kabinet jako kdyby trochu ustupoval z běžných nabídek, stává se ohroženým druhem. Ale bude někomu, alespoň ten náš, chybět? Německý Kabinett z Rheingau či Mosely by mi chyběl určitě, v ideální poloze nabízí geniální souhru kyseliny, cukrů, nižšího alkoholu, dokonalé pitelnosti (láhev pryč ani nevíte jak) a zároveň delikátnosti, bývá bezva mladý a přitom i zraje. Dnešní Kabinetty ale běžně atakují a překračují 40 g/l zbytkového cukru, kde se před sedmdesátými lety v klidu pohybovala kategorie Auslese, o alkoholu nemluvě. Jsou plnější, důraznější, ovocnější… jen…
Ale ono je to celé ještě složitější. Cabinet v minulosti nebyla nejnižší kategorie přívlastkových vín, tenhle termín se občas objevoval u vín z archivu, resp. vín vhodných k delšímu uložení a zrání, výjimkou nebyla ani kombinace typu Cabinet Auslese. Termín nejspíš vznikl už někdy na počátku osmnáctého století ze speciálního „kabinetu“, místa kde byla uložena vzácná vína. V osmnáctém století vinařství jako Kloster Eberbach či Schloss Johannisberg nabízela Cabinetswein, vína z archivního sklepa, a termín doputoval i do dalších zemí. Je zajímavé, jak se význam posunul, až do našeho lehčího suchého vína na rychlejší vypití :-) Na druhou stranu tohle je ještě detail, ve staroangličtině může black (resp. blac, blak, blake) znamenat spíše něco jasného, zářivého či bledého, místo dnešního černého (pro to se používalo spíše sweart). Pokrok nezastavíš, od záře a lehkosti do temných hutných hlubin jdeme… :-)
Určitou vyprázdněnost přívlastkových termínů dobře demonstrují dvě rulandská modrá. Narazil jsem na suchý kousek z Vinných sklepů Valtice, výběr z hroznů deklarující 11.5 % alkoholu (kde to ale ani matematicky moc nevychází). A pak kabinetní suchou rulandu z Vinselektu Miloše Michlovského, která má naopak alkoholu 14 %. Lehčí výběr z hroznů a alkoholičtější kabinet? Inu… to je život. Ale alespoň na jeden „kabinet“ se dneska mrkneme, ať tu jenom neplkám. Vinselekt Michlovský Rulandské modré 2011 kabinetní je víno plněné pro Tesco, lahve mají už nový design s velkým Mkem kterém nyní bude na všech Michlovského řadách, od vín lahvovaných pro supermarkety po ty nejvyšší. Pochází z viniční trati Trkmansko v Rakvicích, tedy místa, odkud jsou asi nejlepší pinoty tohoto vinaře, včetně 1er 2005. Akorát tenhle nestojí jedenáct stovek, ale 129,- Kč. Zelená bordó láhev, plastová záklopka, korek drť s pevnými ploškami. Fajn barva, tmavší ale nic přehnaného. Podle vůně pinot jasný. „Severnější“ kyselejší až lehce trpčí lesní ovocitost, šťavnatost, decentně kořenitost (až trochu kmín), čisté, poměrně výrazné, sympatické. Suché, slušně plné, šťavnatě ovocité, nijak složitě postavené, ale dobře pitelné, čisté, rozumně dlouhé, bezproblémové. Po pár dnech v otevřené lahvi se uhladilo, dominovala příjemná šťavnatá ovocitost, dopili jsme ho s velkou chutí. Tohle víno oficiálně prošlo zatříděno SZPI jako pozdní sběr (evidenční číslo jakosti 92H1-12/40, šarže 1984), ale i přes vyšší alkohol se pije velmi lehce. Jaký je důvod označení kabinetem nevím, snad aby nekonkurovalo vyšším pozdněsběrovým/výběrovým řadám naceněným trochu jinde, aby cenovka odpovídala kategorii… netuším :-)
K tématu: Chvála německých kabinetů | Jefford on Monday: The Institution of Delicacy
