Bodegas Hidalgo Manzanilla Pasada Pastrana (D.O. Manzanilla de Sanlúcar de Barrameda) je uleželejší manzanilla, v systému solera o nějaký ten rok déle (proto termín pasada), dle všeho téměř dvanáct let, ale celou dobu je pod florem a chráněna před vzduchem. Při takto vysokém věku už není snadné flor udržet, nemá v podstatě co požírat, většinou už umírá a víno začne oxidovat a přecházet ve styl sherry amontillado, proto jde o výběr dobře se vyvíjejících sudů v rámci solery. Pastrana je pak jméno konkrétní vinice, na hřebenu kopce kousek od moře, v rámci oblasti Miraflores, jedné z historicky vůbec nejslavnějších (takové „Grand Cru“ v rámci sherry a je velmi smutné, jak se dnes v oblasti klade důraz jen na technologii a o místech původu hroznů spíše mlčí), která vždy produkovala pro rodinu Hidalgo ty nejlepší manzanilly. Víno je navíc lahvováno jen s lehkou filtrací bez dalších úprav, zachovává si více z charakteru jaký je přímo v sudu. Jde tedy o sherry svým způsobem výjimečnou – na manzanilla styl násobně delší zrání (normál u slušných producentů je 4-5 let), jediná vinice, bio produkce, nezmasakrováno sterilní filtrací. A je to znát.
Už barva je úplně jinde, krásná zlatá. Vůně pronikavá, taková ta specifická až štiplavost z delšího zrání pod florem, jód, solené mandle a slaný mořský vzduch, lehká oříškovost a staré dřevo, ovoce do jablek, těsto na chleba. Ale celkově stále velmi čerstvé, živé, zároveň bohaté a vrstevnaté. V chuti naprosto suché, stále působí lehce díky vyžranému glycerolu, ale nemá takovou křehkost jako La Gitana, je strukturovanější, jakoby krémovější, je tam kyselina, slanost až trochu do naložených oliv, kouřové tóny, určitá zemitost, délka. Tohle chci pít s tapas, s olivami, se sušenými šunkami, chobotničkami a krevetami s česnekem… uááá! A všechna tahle radost je za, a řeč je o maloobchodní ceně v běžném obchodě v Londýně a tedy rozhodně ne ceně nejnižší, zhruba 12 liber, tedy asi 360 korun. La Gitana stojí (méně než) polovinu a v poměru ceny ke kvalitě stále jasně vede (byť si obvykle připlácím a častěji piju Manzanilla Papirusa od Lustau a jiné trochu pokročilejší věci), ale Pasada Pastrana je prostě o kus dál. Nejsmutnější na tomhle všem je, když si uvědomíte o jakém víně je tu řeč, jak dlouho trvá než se dostane čerstvé víno do lahve a co to vyžaduje za zkušenosti, že ta cena je furt nesmyslně nízká. A vinaři mají problém přežít, suplují ztráty z produkce sherry pomocí brandy, octů a dalších výrobků. Ale holt to není mladé víno s výraznou ovocnou aromatikou, nezapadá tolik do současného vkusu :-)
P.S. Chystám veřejnou ochutnávku či spíše takový kurz věnovaný sherry, s přiblížením všech klasických stylů na několika bezvadných typických vzorcích. Termín a místo (určitě to ovšem bude v Praze, alespoň první kolo) jsem ještě nevybral, zájemci se ovšem mohou předběžně hlásit zde.
