„Není problém koupit tu krásnou vinici, ale není kdo by na tom dělal.“ Leitmotiv víkendové návštěvy Somló, kopce z ničeho nic stoupajícího v placaté maďarské krajině, místa které mne demonstrovanou silou terroir a unikátním projevem dostalo už při prvním setkáním jen prostřednictvím několika lahví. O víkendu jsme si „na horu“ udělali výlet s pár dalšími nadšenci. Navštívit vinaře, popít, pojíst, projít se po krajině a nasávat atmosféru během počínajícího vinobraní. Viděl jsem tam jeden krásný kus svahu s téměř půlhektarem starých keřů, k tomu domeček se vším potřebným a jako bonus hned vedle něj jeden unikátní keř, přes dvě stovky let starý a bohatě plodící (na odrůdě se místní nemohou shodnout, mají nějaké teorie, každopádně je to aromatičtější záležitost lehce muškátového typu), to vše za deset tisíc euro. Ne že bych se tam stěhoval nebo chtěl jezdit jako na chalupu. Ale prostě to koupit, pronajmout některému z kvalitních místních vinařů prakticky zadarmo (za 150 lahví ročně, třeba) a mít radost, že kus unikátní krajiny bude zachován a opečováván. A jednou, třeba za dvacet let, až tam začnout jezdi davy turistů za něčím odlišným, vybírat deset euro za podívání na ten starý obří keř :-)
Bylo to takové zábavné snění po mnoha a mnoha místních vínech a hromadě pomalu pečeného jehněte, ale stále mi to tak nějak v hlavě hlodá. Béla Fekete, jeden z místních už poměrně slavných vinařů a také asi jeden z nejlepších, který navíc vína pouští na trh typicky až v 4+ letech věku a dnes běžně prodává ročník 2007, končí. Syn v práci pokračovat nechce, najít spolehlivé zaměstnance je velmi těžké a starý pán už brzy nebude zvládat. Čtyři hektary vinic a velký dům s kompletním zázemím přímo uprostřed kopce, traktor a další vybavení, veškeré zásoby vína v sudech i ty zrající v lahvích co ještě nejsou připraveny k vypuštění na trh, to celé k jednání za sto dvacet milionů forintů, tedy asi deset milionů korun. A přihodí i „značku“ Béla Fekete. Lájos Takács, jehož vína pro mne byla naprostým zjevením, postupně změnil způsob zpracování (už to zdaleka nechutná tak dobře) a teď se balí a stěhuje do Tokaje.
Mimochodem zajímavá věc, kterou dobře ilustruje i Zoltán Balogh s rodinou odcházející mezi vinicemi na fotce výše. Odrůda Juhfark (v překladu beraní ocas) byla nazývána „víno svatebních nocí“. Legenda totiž praví, že konzumace vína ze Somló měla kladný vliv na početí syna. Prý toho využívali i Habsburkové, především Marie Terezie a Josef II. Dneska jako by to nefungovalo, mezi malými dětmi vinařů převládají dcery.
Byl to bezvadný výlet s moc fajn lidmi a hromadou parádního pití a zážitků, přesto jsem se vracel tak trochu smutný. Sice na horu přicházejí i noví producenti, investují „cizinci“ často žijící jinde, a daří se jim převést terroir do lahví docela pěkně, ale není jich zas tolik. Pod horou vznikla efektní palírna a roste také obrovský supermoderní designový vinařský komplex (i s hotelem) zainvestovaný především vinařstvím Kreinbacher, kde budou připravovat vína tichá a ve větším také bubliny. Zároveň jsou vidět kusy vinic ladem, nejen na planině pod kopcem ale i v jeho nejkrásnějších částech, vinice kde se třeba nacházejí velmi staré keře původního místního klonu vlašáku. Je to boj…
K výletu určitě napíšu více, budu mluvit o konkrétních vínech a místech, čekejte jen samá pozitiva a životní jistoty :-) To negativní či spíše smutné jsem odsunul už dneska. A časem bude i více fotek, nejen těch mých. Bohužel mi dost stávkoval foťák a kupu míst a situací nemám nafocenu.
