Knížka není dlouhá, ale informací je v ní požehnaně, je to takový zajímavý vinařský historický cestopis s kupou humoru navrch. Autor leckdy zběsile skáče z tématu na téma a úspornou formou do čtenáře hustí vše, co považuje za zajímavé sdělit. V jednom odstavci dokáže předat zajímavou informaci z obchodu s vínem v šedesátých letech, humornou historku, něco z historie či kulturních zvyklostí země, kde zrovna je, a zakončit vše jazykovědným poznatkem. Přechází od analytických hodnot vín ke srážkám a průměrným teplotám v regionu, aby vás pak sestřelil vtipnou historkou z dob dávno minulých, nepřipomíná to stylově žádnou jinou knihu o víně co znám a přitom bezvadně funguje.
Má to tempo, čte se skvěle a jen těžko jde od kapitol odtrhnout. Pijácké historky, dnes jen s velkým přemáháním uvěřitelné příhody a zkušenosti z tehdejší výroby vína, názory na vinařské pracovníky a vinařský průmysl různých zemí, zážitky s korupcí a mnoho dalšího předává přímočaře a s naprostou otevřeností, bez politické korektnosti, jak to cítí. Klidně bych zvládl více poetických vzpomínek na rodinné vinohrady a dětství, ale jsou to především informace o rozvoj vinařského průmyslu po druhé světové válce, které je dobré si přečíst. Je skoro až neuvěřitelné, kam se od těch dob domácí i světové vinařství dostalo. A svým způsobem trochu smutné, když se některé překonané obskurní „postupy“ dnes do našeho vinařství, či spíše obchodu s vínem, vrací…
Chtěl jsem vybrat pár zajímavých citátů, ale když se podíval, co vše si zaškrtl, nejspíš bych tím překročil férové užití a musel sem dát půl knihy :-) Tak jen pár kousků, spíš vtipnějších úryvků a každý odstavec je z jiné části knihy, jen si ji přečtěte celou. Dá se koupit za stovku v elektronické podobě na různých místech, má ji třeba Kosmas nebo Alza.
A abych tam neseděl nadarmo, posílali mě spolu s etiopskými techniky a úředníky na různé kontroly, které někdy neměly nic společného s mou odborností. Byli přesvědčení, že českoslovenští experti rozumí všemu, tak jako si to mysleli také o Američanech. Ten, který tam organizoval boj proti sarančatům, se mi přiznal, že předtím nikdy saranče neviděl.
Vedle hotelu byl kostel nějaké protestantské německé církve a z amplionů na věži již od večera zněla nepřetržitě: „Stille Nacht, heilige Nacht.“ Večer se nám to líbilo, líbilo se nám to, i když jsme se vrátili, po hodině se nám to líbilo už méně a po další hodině už vůbec ne. Když to nebralo konce, oblékli jsme se, vzali kapesní nůž, na kterémbylo několik nástrojů, a těmi jsme otevřeli na kostele rozvodní desku elektrické přípojky, vyšroubovali a zahodili všechny pojistky a „Stille Nacht“ trvala celé Vánoce.
Jednou na školení sklepmistrů jsme pro ně připravili kvíz ve formě vína, u kterého měli určit choroby, vady a nedostatky. Mělo jich dost: byl to druhák vyrobený ze zapařených hybridových matolin, mělo černý zákal, vysoké prchavé kyseliny, příchuť po plísni, neurčitou barvu, bylo oxidované, nedokvašené, zvláčkovatělé a zhořklé. Jestli jsem dobře počítal, tak jedenáct problémů. Z těch sklepmistrů jen jeden určil skoro všechny, ale byl tam i jeden, který to do sebe hodil a nechal si nalít ještě jednu skleničku. Samozřejmě že úroveň hodnocení byla projevem jejich odborných schopností. Ten dobrý sklepmistr to dotáhl až na ředitele závodu a ten druhý skončil jako pomocný nádvorní dělník, než zemřel na játra.
Bulharsko nabízelo vždy více červeného vína než bílého, ale naše požadavky byly obrácené, ne že by byl u nás přebytek červených vín, ale obchod a hlavně restaurace červená vína nechtěly. Ne pro nezájem spotřebitelů, ale z důvodu, dnes těžko pochopitelného, že červené víno jim znehodnocuje ubrusy. Takže Bulhaři dokonce přikročili k odbarvování vín aktivním uhlím.
S rumunským vínem jsem se poprvé seznámil v roce 1946, kdy jsem byl na prázdninové praxi u firmy Dynybyl v Říčanech u Prahy. Tam nám chodil v dřevěných transportních sudech, 500 až 1000litrových, krásný Vlašský ryzlink ročník 1945, z kterého se dolihováním na 14 % alkoholu a docukřením vyráběla Pražská perla. Na moje námitky, proč kazíme tak dobré víno lihem a cukrem, mi pan Dynybyl odpověděl: „Zákazník chce víno silné a sladké, a tak proto se to dělá; kdyby si přál, aby bylo víno cítit močůvkou, tak mu ji tam také dáme!“
Někdy zase na prostranství u malé muslimské modlitebny se shromáždila společnost mužů oblečených do zvláštních úborů, kteří chodili okolo velkého ohně a do rytmu bubnů zpívali nějaké písně. Nejsem moc hudebně vzdělán, ale ten nápěv a rytmus mi velmi silně připomínal valašskou: „Po valašsky od zeme, kdo ty kozy požene.“
V místním Domě kolonistů se uvolnila velká laboratoř a kanceláře, a tak jsme se tam přestěhovali. Doplnilo se potřebné zařízení a byli přijatí noví laboranti vyškolení v nějakém krátkém alžírském kurzu. Z Bratislavy se vrátil z roční stáže Mustafa Lahla, který tam dostal jméno Pišta, naučil se výborně slovensky, naučil se mít rád víno, a protože byl snaživý, zplodil i dítě.
