Pravidelně tu narážím na problematické (alespoň pro mne jakožto osoby s dětmi, hypotékou a omezeným rozpočtem) ceny i celkem normálních burgundských vín, které je posouvají z kategorie něčeho, co bych pravidelně a rád pil pro radost, do záležitostí poněkud výjimečnějších. Ale vlastně je to furt ještě dobrý, existuje také další cenová kategorie, jak opět ukázala nedávna aukce Sotheby’s v Hong Kongu, kde padl rekord v utržených penězích za jeden lot. Sada 114 lahví Romanée-Conti, ročníky 1992 až 2010 po šesti lahvích každý, utržila dvanáct a půl milionu hongkongských dolarů, tedy zhruba 35 milionů korun. To je něco přes tři sta tisíc za flašku, což v kontextu běžných tržních cen vlastně relativně ujde :o) Mimochodem v prodeji byla i obvyklá cenová dvojka na podobných akcích, vína od legendárního Henri Jayera, zde konkrétně kolekce 66 magnum lahví Cros Parantoux a Echézeaux z pozdních osmdesátých a raných devadesátých let, dohromady prodána za 8.2 milionu hongkongských dolarů (tj. necelých 350 tisíc korun za magnumku). V tomhle kontextu se ve svém burgundském koníčku pohybuji vyloženě v nízkonákladové kategorii :o)
Na domácím trhu se začíná objevovat čím dál více sektů i od menších/středních vinařství, které doplňují produkci obřích kolosů. Problém je trošku v tom, že vlastní technologii a know how nemá skoro nikdo (ale lepší se to a domácím sektům věštím velkou budoucnost, na které se vlastní spotřebou hodlám významně podílet) a sekty si tak nechávají připravovat na klíč jinde, zhusta v Rakousku, byť při troše štěstí čistě z jejich suroviny. A někdy se vám stane, že možná nedostanete úplně to, co jste objednali (nejspíš, ale kdo ví, jaké bylo zadání). Kupříkladu takový sekt prestižní řady CH.C.André od Šlechtitelská stanice vinařské Velké Pavlovice ve skutečnosti vyrábí VINOP Polešovice. No a asi je jednoduší víno trochu dosytit, než bublinky získat poctivě druhotným kvašením, i kdyby jen metodou charmat v tanku. Prostě „víno s rodokmenem“, jak zní jejich slogan. A za takový sekt si pak, díky stále ještě docela prestižnímu jménu pavlovické šlechtitelky, v obchodech oproti běžné průmyslovce i připlatíte. A není to náhoda či jednorázový omyl, exogenní CO2 bylo nalezeno i v jiné šarži téhož vína. Chutnal jsem tyhle bubliny v lednu loňského roku, dlouho před prvním reportem o dosycení, a v poznámkách mám „levné lehce naoxidované supermarketové bílé ale s bublinami“, což jejich popisu o nezaměnitelném charakteru a nejkvalitnějších odrůdách úplně neodpovídalo. Takže i kdyby to víno nakrásně tenkrát nebylo falšované, stejně příliš za pozornost nestálo a od té doby jsem ho nezkoušel. Docela by mne zajímalo, jak chutná a vzniká jejich „VIP“ sekt ve vinařství za víc než tisícovku… ale vzhledem k výše uvedenému se do testovací investice hrnout nebudu.
Mimochodem unikající CO2 je mrcha, o čemž by určitě mohl promluvit i leckterý domácí vinař. Neopatrnost pravděpodobně při míchání či kontrole kvasícího tanku stálá život mladou vinařku Nereu Perez, neteř poměrně slavného Raula Pereze, ve španělském Bierzu.
