O víkendu jsem otevřel láhev Rosa Inferni 2009, výtečné směsi svatovavřineckého a frankovky z kounického vinařství Dva duby (web), od Jiřího Šebely. Bavilo mne to opravdu hodně a ač terroir, odrůdy, obsah alkoholu i techniky zpracování jsou dost odlišné, tak mi v mnohém připomnělo a nejvíce evokovalo některé projevy vín Franka Cornelissena z Etny, hlavně jeho Munjebel Rosso. Vím ale, že Šebela ve vínech od Cornelissena trochu postrádá rafinovanost a vrstevnatost (s čímž já tedy nemohu souhlasit), takže srovnávat nebudu ;-) Každopádně i přemýšlím, zda se pouštět do nějakého delšího popisu Rosa Inferni. Důvodem je jedna z odpovědí, kterou mi Jiří Šebela dal v dotazníku ke článku o mladých vinařích, na otázku o tom, co považuje ve svém vinaření se za úspěch a co za neúspěch: „Úspěchem je, když lidé pijí naše víno, přemýšlí či baví se u toho o všem možném krom vína samotného, je jim dobře a po dopití vína pak, při pohledu na prázdnou skleničku, najednou dostanou neodolatelnou chuť zajet se podívat do Dolních Kounic. A neúspěchem, když u našeho vína lidé řeší, zda jsou ve vůni lesní jahody nebo spíš ostružiny. Pak Kounicím a jejich mocnému kouzlu nepodlehli.“ Takže si nechám pikantnější ovocitost do třešní, mineralitu, jistou zábavnou divokost, šťavnatost, lehkost při zároveň pěkné stavbě a docela bohaté chuti, poctivou pitelnost, zábavnost i všechna ostatní adjektiva od cesty, že jo :o) Nebudu se zmiňovat ani o tom, jak dokonale víno drželo charakter v otevřené lahvi několik dní bez větších známek úpadku. Prostě jeďte do Kounic a ochutnejte sami.
Otevíral jsem také láhev Pinot Noir 2011 z vinařství Gala (web), který je mezi mnohými milovníky klasických burgundských pinotů jako jeden z mála domácích (společně s vinařstvím Stapleton-Springer) brán na milost. Původ hroznů Pod Svatým kopečkem (Mikulov) a Hermesdorfen (Perná), přívlastek výběr z hroznů, školeno rok ve francouzských barrique sudech, uloženo v těžší burgundské lahvi s elegantní vinětou, určitě jednou z nejlepších domácích. I když osobně bych velkým písmem nejraději viděl vinici a až potom vinaře :o)
Vždy, když otevírám papírově špičková vína, pinoty s velkými ambicemi, beru si na to velkou sommelier skleničku od Riedelu. Už pro dobrý pocit. A manželka to ví. Takže když jsem jí tento pinot dal naslepo, dost se podivila, proč jsem u něčeho podobně teplého, připečeného a líbivějšího sklenici na špičkové věci vytáhl. Člověk jí nalije jeden z nejdražších domácích pinotů, soudě dle běžných maloobchodních cen (do pětistovky na webu, ale klidně v kategorii 600+ v kamenných obchodech), a takhle se mu odvděčí :o) Moje poznámky? Trochu tmavší červená barva, ale nic hutného, již nazrálejší na okraji. Poměrně výrazná aromatika, jasně znát dřevo až lehce do kávy, červená peckovinová ovocnost do džemových tónů, trochu výrazněji štípe alkohol, sušené peckoviny, postupně trochu řepně-bramborový sklepní štych. Teplejší, poměrně přímočaré. Suché v chuti, slušná kyselina a třísloviny, plnější, sladší ovoce, dobrá stavba i délka, pěkná kondice, má to určitou strukturu a v chuti znatelně lepší než vůně. Druhý den se aromatika posunula negativně (alespoň pro mne) ještě více směrem geosminu/řepy a celkově působila jako u vína staršího tří let a radost z vína dost kalila. Po pravdě… nemít od toho tak velká očekávání, asi bych hlavně s chutí neměl vůbec problém a užil si ji. Ale od něčeho, co má patřit mezi domácí pinotovou špičku, očekávám poněkud více.
