Minulý týden dorazil do Prahy úžasný vinař Eugenio Rosi, společně s neoddělitelnou součástí rodinného týmu, manželkou Tamarou. Eugenio je vinohradník i sklepmistr z jižní části Trentina, ne marketér, nejezdí po světě propagovat svá vína a najdete ho spíše ve vinici nebo ve sklepě, vycestovat na pár dní je pro něj spíše výjimkou a v Praze byl poprvé. Eugenio, člen sdružení „autentických“ místních vinařů I Dolomitici (web), sem byl zván opakovaně už několik let, i loni na festival Praha pije víno, ale nikdy nemohl (nedorazí ani na letošní druhý ročník, ale přijede jeho kolegyně ze sdružení, báječná Elisabetta Foradori). Možná i proto dovozce Flemming Teilgaard Laugesen aka ViaDelVino využil výjimečné příležitosti a s vinařem bylo možno setkat se na nejméně čtyřech různých akcích od čtvrtečního večera do soboty.
Eugenio je vystudovaný enolog, který pracoval pro družstvo ve Vallagarina, až už mu způsob výroby vína začal lézt krkem. Proto se v roce 1997 osamostatnil a prakticky od nuly začal pracovat jinak. Z počátku vinařil konvenčněji než dnes, ale postupným vývojem se dostal mezi (nejen) místní špičku (nejen) autentických vinařů. Dodnes má většinu vinic, stejně jako vinařské prostory, jen v pronájmu. Postupný pomalý vývoj, prostě, hezky vlastní cestou, místo vysokého úvěru a nutnosti dělat věci tak, aby ho byl schopen rychle splácet. Dnes pracuje na sedmi hektarech vinic rozprostřených na kopcích u obcí Rovereto, Volano a Calliano. Vyhledával a dodnes vyhledává jednotlivé skvělé trati, typicky ve vyšších polohách a co už málokdo chce kvůli náročnější práci, polohy leckdy mnoho let ladem a tedy i bez chemie.
Dobré víno potřebuje čas. Všechna vína, krom čerstvé růžovky, si po fermentaci v betonových tancích poleží rok až dva v sudech a stejnou dobu dále v lahvi, než je pustí dál. To znamená, že dnes pouští na trh především ročník 2011, zatímco v okolí už se doprodávají třináctky a pomalu začínají nabízet čtrnáctky. Krom času jsou základem logicky kvalitní hrozny bez dalších příměsí krom trochy oxidu siřičitého, spontánní fermentace (ve smyslu opravdu spontánní, ne rozjetí dříve připraveným zákvasem) a vůbec málo zásahů typu filtrace a tak. Ale určitě se nedá mluvit o vinaření „ruce pryč“, protože kroky a rozhodnutí, které ve sklepě dělá, jsou rozhodně zásahy výrazně stylotvornými, o tom dále. Eugenio je vystudovaný technolog a ví, jak něco přidat či nepřidat ovlivní výsledné víno, přesto jsou některá jeho vína stále tak trochu experiment a neustále se pomalu vyvíjejí. Výsledkem by ale mělo být vždy autentické horské víno s aromatikou, která k tomu patří, a odpovídající hloubkou a elegancí. Vinařství je to rukodělné, od vinice až po lahvování, viněty jsou práce Tamary a malba na každé z nich má hlubší smysl a představuje nějaký příběh spojený s konkrétním vínem (a když si srovnáte jména některých vín a jejich tří dětí, objevíte další spojitosti), některé jsou opravdu bezva. Ale ty vám nebudu předem prozrazovat, už takhle bude text dlouhý až až a přitom v něm zdaleka není vše, ať máte taky sami co objevovat :-)
Anisos 2011 (Vallagarina IGT Bianco) je odrůdově z poloviny Nosiola (postupně v jednotlivých letech její podíl stoupá), 30 % Pinot Blanc a 20 % Chardonnay (to z vinic až 800 m n.m., ostatní o pár set metrů níže), odrůdy zpracovány zvlášť (rozdíl v datu dozrávání je klidně měsíc) a po celou dobu fermentace v kontaktu se slupkami (tj. 10 až 15 dní dle ročníku a odrůdy), školeno rok v 500l sudech z francouzského a německého dubu (od bednáře Mittelbergera z Bolzana) a následně jde zpět do betonu na smíšení a čiření. Výrazná tmavší barva, zlatá, matnější. Poměrně efektní bohatší sladší aromatika, trochu kandovaná pomerančová kůra, sladší květiny a mineralita, poměrně koncentrované ale stále dost svěží, jasný vliv dřeva a mírně oxidativní projev. Suché, výrazné, vyvážené a elegantní, velmi dobrá kyselina a délka, jemné třísloviny, sušené peckoviny, dlouhé doznívání. Jedenáctka byl poměrně horký ročník a víno je důraznější, přes alkohol nijak vysoký, než třeba desítka (což mi připomíná, že jsem o Rosim ještě vůbec nic nepsal, i když jeho vína mne nadchla už dříve). Ale stále velmi čerstvé, energické, krásné a charakterní, tohle mne baví moc.
Riflesso Rosi 2013 (Vallagarina IGT Rosato) je takové víno „nic se nevyhodí“, když už ty odrůdy na pořízené vinici jsou. Směs odrůd Cabernet Sauvignon, Merlot a Marzemino, připraveno s minimální sírou (celková změřená před lahvováním 20 mg/l) a pod korunkovým uzávěrem (nemá rád řešení někde na pomezí, pro „přímočaré“ mladé víno na rychlejší vypití prostě volí technicky vhodný a praktický uzávěr, který navíc řeší problém s případným jemným dokvašením v lahvi, i viněta jde přímo na věc). Víno je světle růžové, hrozny jsou macerovaných pouhé dva dny. Ovšem pak začíná přístup „od čumáčku po ocásek“ dostávat další rozměr, Eugeniovi je líto vyhodit matoliny z bílého a tak je přidá na měsíc do kvasícího moštu tohoto vína, čímž výsledku dodá další strukturu a stabilizaci. Ve vůni čerstvé, jemně příjemně červeně ovocné, podzimní malvice a decentní navinulost, lehce pikantní, minerální. Suché, jemné ale s bezva tříslovinou, dobrá délka, šťavnatost, pitelnost a přitom dost seriózní struktura, svěžest, delší doznívání. Tomu říkám „jen tak“ růžovka :-)
Poiema 2011 (Vallagarina IGT) je vlajkovou lodí vinařství. Jde čistě o lokální odrůdu Marzemino Gentile z jílovitých půd oblasti Ziresi u Volana (vyhlášené cihlářským průmyslem, kterým se ostatně živila až do roku 1947 Rosiho rodina a právě zde je i malá vinice, na které Eugenio vinařství propadl). Odrůda je to docela složitá na práci, má tenkou slupku a dost hnije, vnímána jako okrajová, ale vína z ní umí být skvělá a rozhodně by neměla být zapomenuta. Původní výsadby 30-50 let staré jsou na pergolách, kde se ovšem Eugenio snaží o úpravy tak, aby se k hroznům dostalo více světla, nové už dává klasicky do řádku. Část hroznů, přibližně třetina, je sebrána dříve a vysoušena zhruba měsíc na půdě, během té doby ostatní hrozny na vinici dozrávají. Seberou je, nechají kvasit a následně přidají mošt z hroznů sušených, čímž fermentaci a maceraci prodlouží a víno docela nakopnou (což je mimochodem styl třeba i původních piemontských vín). Následně jde víno do sudů z dubu (čím dál méně), kaštanu a třešně, která mu k tomuto vínu sedí nejvíce (a má ve výrobě další sud z vlastního dřeva). Mimo jiné i proto, že jeho Marzemimo se docela brání oxidaci a poréznější třešňové sudy mu ve vývoji pomáhají.
Víno má poměrně temnou barva a výraznou, čerstvou vůni. Hlavně peckoviny, zralé černé divoké višně, kořenitý tón, mix čerstvého ovoce s peckovinovým zákvasem, krásně dřevo, lehká zemitost, mineralita, květinový tón do fialky. Suché, šťavnaté, opět nádherně peckovinově ovocné, živé, lehká svíravost, výborná tříslovina, přirozené, delší, krásné charakterní víno, energické červené chladnějšího stylu. Pokud někdo máte rádi třeba naturální frankovky, tak na tomhle dost možná nekriticky ujedete. Jako já :-)
Poiema 2009 (Vallagarina IGT) z ručně popsané magnum lahve měla velmi tmavou barvu a intenzivní, nádhernou, poctivou přírodní ovocnou vůni, efektní šťavnaté peckoviny, zralé až přezrálé divoké třešně a višně, lehce divočejší, jemná kořenitost, bylinka, masitá pikantnost. Suché, šťavnatě peckovinové v chuti, stále čerstvé, svíravost, krásná stavba. Seriózní, dlouhé, přitom dokonalá pitelnost (bez problémů „chlastací“), lehce těkavá štiplavost, parádní třísloviny, jistá svérázná rustikální elegance. Marzemino v kombinaci s vnímavým vinařem, který ho pečlivě sleduje na vinici a následně ho samostatně zpracuje ve sklepě, může dát opravdu nádherné pití. Eugenia v ten moment už trochu děsilo, že jsme na degustaci nějak moc tiší, v Itálii by podobný klid znamenal smrtelnou nudu ochutnávajících, ale my jsme prostě jen byli uchváceni :-)
Cabernet Franc pochází z experimentální vinice za vilou uprostřed Rovereta, kterou si Eugenio pronajal a právě zde poprvé experimentoval s přírodními postupy. Půda je zde písčitá a nevyhovuje Marzeminu, Cabernet Franc zde navíc má docela tradici a díky větru od jezera Garda i dobře dozrává (pokud ho nesežere ptactvo, dnes je nad vinicí už síť). Jedná se o směs tří ročníků, 2010 až 2012, taková malá solera do které mladý ročník vždy přinese čerstvost a energii. Pěkná tmavší barva, hutnější tmavě ovocná vůně, zelený pepř a další kořenitost, vyzrálejší oxidativnější projev. Suché, a poměrně plné v chuti, výraznější sladší ovoce, vyzrálé tříslo, francouzské dřevo, dobrá délka a struktura. Takový klasičtější, svým způsobem internacionálnější a rozpoznatelnější projev i přes meziročníkovou směs, spontánní fermentaci a tak.
Esegesi 2009 (Vallagarina IGT) je Eugeniova lokální interpretace odrůd Cabernet Sauvignon a Merlot, z hodně prosluněné vinice, s dlouhou (dva měsíce) macerací hroznů, kvašení v otevřeném sudu, školení v sudech 500 až 700 litrů ze spíše slavonského dubu. Hodně tmavé v barvě, hutnější ve vůni, na úvod aromaticky poměrně sevřené, tmavě ovocné, černý rybíz, kořenitost, ale spíše chladnějšího typu, žádné marmelády. V chuti docela plné, s výbornou kyselinou, strukturované, tmavě ovocné, minerální, svíravé, složitější a s velkým potenciálem. Dost povedené, ale… Poiema… že jo :-)
Ciso 2011 (IGT Vigneti delle Dolomiti) není víno přímo od Eugenia Rosiho, ale společný projekt celé skupiny I Dolomitici. Pochází z malé vinice, kterou sdružení věnoval starý zemědělec Narciso („Ciso“), mezí révou pěstoval i kukuřici, tabák, pšenici, fazole, dýně a kdo ví co dalšího. Réva je pravokořenná, sto let stará a vedená na pergole, jedná se o odrůdu Lambrusco a foglia frastagliata původem právě v oblasti Vallagarina, dříve velmi běžnou a zpracovávanou ve stovkách tisíc hektolitrů, dnes ji najdete na nějakých 18 ha a neustále ubývá. Na vinici pracuje sdružení společně, hrozny jsou zpracovány a víno školeno u Foradori, s dlouhou macerací a ve velkém sudu. Jde teprve o druhý ročník tohoto vína. Hodně tmavé v barvě, výrazná aromatika, divočejší hutnější, od prvního přivonění čekáte svíravost, tmavě peckovinové, rustikální. V chuti výrazné kyseliny, tvrdší, delší, šťavnaté, svíravé, výraznější třísloviny, divokost, zajímavé pití co potřebuje čas a klid.
Dòron (ročník se neuvádí, ale šlo o 2009) je slámové víno, ze stejných a jen o něco déle sušených a samostatně zpracovaných hroznů odrůdy Marzemino jako jdou do vína Poiema. Kvasí v nerezu a následně bylo ve dvou barrique sudech, jeden dubový a druhé třešňový, po dva roky. Velmi temné v barvě, neprůhledné, hutnější tmavě ovocná vůně až do sušených plodů, oxidativní projev, kmín, exotické koření. V chuti intenzivní, sladké, s výraznou jemnozrnnou tříslovinou a zároveň hebkostí, slušná kyselina, teplé, dlouhé, vyvážené, strukturované velmi efektní víno.
Degustace začala a skončila přesně na čas, u akce s italskými víny neuvěřitelné :-) Z výše uvedeného jste asi snadno pochopili, že tohle mi sedlo opravdu hodně. Vína nejsou dle očekávání vyloženě levná, Anisos i Poiema jsou obvykle znatelně přes pět stovek a lépe při současných kurzech ani nebude, ale za podobné peníze pro mne rozhodně stojí. Pil jsem stovky dražších vín, u kterých neměl ani zdaleka tak dobrý pocit z vína samotného, z vinaře a z vůbec všeho. Takže asi takhle.
