Bezchybné chlastání a jeho nepřátelé

Možná jste si všimli zprávy OECD, ve které se praví, že v ČR má 94 % patnáctiletých zkušenost s alkoholem, v roce 2002 bylo toto číslo „jen“ 70 %. Současná hodnota je ze všech sledovaných zemí vůbec nejvyšší, pokud jde o konzumaci alkoholu dospělými tak i ta je nadprůměrná ale nestoupá (světový trend je mírný pokles). Odbor protidrogové politiky úřadu vlády České republiky reagoval na oznámení tiskovou zprávou, mimo jiné se v textu praví toto: „…je třeba připustit, že Česká společnost je k požívání alkoholu dlouhodobě vysoce tolerantní. V současnosti se pohybuje až 20 % české populace za rizikovou hranicí konzumace. Jedná se tedy až o 1,7 milionu dospělých osob. Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil v této souvislosti uvádí, že na fakta škodlivosti alkoholu se dlouhodobě upozorňuje, zákon však není dostatečně vynucován. Změně neprospívá ani mediální podpora konzumace alkoholu ze strany některých významných osobností, paradoxně i některých lékařů.“

Asi tušíme, o kom hlavně je řeč. Slavné vystoupení Prof. MUDr. Milana Šamánka v pořadu Na plovárně  kolovalo nejen mezi vínomilci a vzbuzovalo obrovské nadšení. Nedávno na toto téma promluvil Šamánek také v DVTV, to co říkal opět mnohé potěšilo, ale mně teda přišlo, že už drobátko „ujíždí“. Ne že by pro mne bylo snazší souhlasit s následným zpovídáním Karla Nešpora taktéž na DVTV, to je jasné. Ale přeci jen… Pokud bych vyplnil kterýkoliv ze v současnosti používaných dotazníků ohledně spotřeby alkoholu, tak samozřejmě skončím s označením alkoholika. Jsem téměř jistě jedním z těch 1.7 milionu dospělých za rizikovou hranicí. A teď je otázka, zda jsou hranice nastaveny správně, kde jsou skutečná rizika a jak velká, nakolik se bere v úvahu konkrétní způsob konzumace a nejen množství a mnoho dalšího.

K tématu nedávno vyšla dost zajímavá knížka Perfect Drinking and its Enemies (Amazon, web). Autorem je jistý Kari Poikolainen, lékař jehož CV vypadá, že má s problematikou nějaké ty zkušenosti (Adjunct Professor in Public Health Science na University of Helsinki, Research director u Finnish Foundation for Alcohol Studies, Research director na Järvenpää Addiction Hospital, opakovaně poradce World Health Organization v otázkách alkoholu a závislostí obecně a dlouhodobě členem jejich Expert Advisory Panel on Drug Dependence and Alcohol Problems). A jehož závěry tedy, i kdyby s nimi člověk nesouhlasil, nejde úplně ignorovat. Knížka je totiž hodně drsná a asi ne tak, jak by se dalo očekávat. Doslova vybízí k pravidelné konzumaci alkoholu a jeho přínos opírá o obrovskou sbírku faktů, jednotlivých studií a zásadních metaanalýz. Nebo alespoň ujišťuje, že některé ty negativní vlivy nejsou potvrzené a pokud ano, tak až od opravdu velkých množství. Hmmm…

Ono už názvy kapitol „Jaké jsou riziková hranice konzumace alkoholu? Benevolentnější, než vám říkali.“ či „Zaručí pití perfektní zdraví? Ne, ale rizika nemocí poklesnou.“ naznačují, kudy se bude obsah knihy ubírat. Při výkladu různých analýz přichází autor s jedním hodně zajímavým závěrem. Celkem veřejně se dnes mluví o tom, že nějaké ty 3-4 deci vína (resp. odpovídající množství alkoholu v jiné formě, ale zrovna víno vychází asi nejlépe z dalších důvodů) denně jsou bezpečné či dokonce prospěšné množství. Ovšem doktor Poikolainen kontruje tím, že drtivá většina analýz, které se nějak zabývají vlivem alkoholu, pracuje u spotřeby s údajem, který jim poskytl pacient / zkoumaná osoba. A studie na téma, jak se tento údaj liší od spotřeby skutečné, pak ukazují, že hodně. A jistě tušíte jakým směrem :-) Skutečná spotřeba oproti reportované vychází jako dvou až trojnásobná, ve Francii je reálná spotřeba dokonce pětinásobná oproti tomu, co vychází při hlášení ve formuláři. Jinak řečeno ono „rozumné“ množství může být třebas i dvojnásobné a vlastně to nevíme jistě. V knize jsou různé tabulky a grafy, které ukazují, že abstinent je na tom v průměru hůře než ten, kdo umírněně ale velmi pravidelně (rozuměj prakticky denně) pije. Je tam rozebírána hranice „největšího přínosu“ a zároveň ta, když už se s konzumací dostáváte na zhruba stejná rizika jako při abstinenci, a kdy už je jasné, že kvůli tomu asi umřete dříve.

Autor rozebírá ve zkratce mnoho dalších věcí, zabývá se třeba právě různými systémy scoringu konzumace alkoholu a více méně dochází k závěru, že jsou vadné. Dokonce si dovolí doporučit, pokud tedy svému lékaři opravdu nedůvěřujete, abyste uváděli nižší než skutečnou spotřebu a vyhnuli se zbytečné persekuci. Řeší označování alkoholismu za nemoc, rozebírá (ne)závislost na alkoholu, problematiku léčeben, hnutí za abstinenci a další témata. V téhle závěrečné části mi bylo z knihy, jak jsem si ji ze začátku dost užíval, trochu ouzko. Přišlo mi, že to bere s až moc velkým klidem a negativní vlivy alkoholu až příliš bagatelizuje. A některá témata jen mírně nakousne a dále se jim nevěnuji, odbude je hodně obecně. Ale co už.

Každopádně za přečtení to stojí, nejde o žádný tlustospis, ale 200 stran menšího formátu (+ 40 dalších odkazů na použité studie a další zdroje). Nepřiměla mne jakkoliv změnit své návyky. Pravda, díky těm výsledkům by mne vlastně mohla uklidnit, že když zrovna vypiju víc než typické půl lahve, tak je to vlastně stále v pohodě, ale to se nestalo. Stejně se občas cítím provinile :-) Na závěr si dovolím odcitovat a přeložit část textu hned z úvodu knihy.

„Existují čtyři nepřátelé dokonalého pití: abstinence, alkoholismus, nedostatečné informace a krátkozraká alkoholová politika. Pro většinu z nás je umírněné pití lepší než abstinence. Přiměřená množství mohou být vyšší, než směrnice uvádějí. Nicméně překročení těchto směrnic může, pokud si nedáte pozor, vyústit v to, že budete chybně označeni za alkoholika. Někteří lidé mají dobré morální či zdravotní důvody pro abstinenci. Respektujme je a mějme také soucit s alkoholiky, ale sami následujme cestu umírněné konzumace.„