Poctivě jsem se připravoval. Dobu před závodem odpočíval, správně jedl (více méně, víno jsem úplně neosekal, měnit náhle životosprávu by se nevyplatilo ;-) a dostatečně pil, vše důležité jsem měl načteno a teoreticky byl myslím dobře připraven, prakticky pak běhal přes 200km měsíčně a cítil se dobře. Dokonce i celou distanci jsem jednou zkusmo zaběhl a šlo to vlastně lépe než bych čekal. A tak jsem na start Pražského maratonu nastupoval docela optimisticky. Přes 42km v tréninku jsem běžel bez snahy o nějaký zásadní čas, v poklidu a s kamarádem jsme si i povídat stihli, v těžších botách než budu mít na závod, s výrazně větším převýšením, s několika desítkami kilometru naběhanými v týdnu předtím. Teď to přeci muselo jít ještě o hodně lépe, to dá rozum! No nešlo. Nepřítelem se stalo hlavně sluníčko, teplé počasí mi nedělá dobře, a sem tam i docela silný vítr. Když jsem už téměř v závěru zaběhl do Husákova ticha, měl jsem sto chutí si tam někde ve stínu sednout, zvenku by na mne nikdo neviděl a ostatní běžci pochopí, a litovat se. Ale nakonec ještě trochu zrychlil, hlava je silnější než unavené tělo, stále byla totiž šance dostat se pod čas, který jsem si stanovil jako hranici „budu opravdu spokojen“. A povedlo se, výsledný čas 3:44:30 na první opravdový maraton není vlastně blbý. Navíc se dneska cítím úplně v pohodě, byť mistrovství v dřepech bych asi nevyhrál, tenhle pohyb (a cesta za schodů dolů) drobátko bolí…
Na bednu to s mým během samozřejmě nikdy nebude, tak jsem si alespoň stanovil nějaké vlastní cíle, pásma výsledného času, a jako správný vinný fanatik k nim přiřadil motivační lahve. Když nedoběhnu, bude to jen panák na žal. Nad čtyři zajdu na pivo (to jsem udělal stejně, s řízkem ve Vinohradském pivovaru, má oblíbená zastávka po delších bězích). 3:55-4:00 by čekala flaška povedeného kalného prosecca, 3:50-3:49:59 už Cava Gramona Imperial. Dalších pět minut, tedy pásmo 3:45 až 3:49:59, bylo ovšem velmi motivačních, výlet do Kentu s Hambledon Première Cuvée. Nakonec se mi povedlo vecpat do pásma 3:40-3:44:59, kde čekala vyzrálá degorzáž Champagne Egly-Ouriet Brut Tradition Grand Cru, o tom níže. Dalších pět minut by přineslo pěkné ročníkové šampaňské (na to jsem si ze začátku docela věřil / doufal), dostat se do dalšího pásma 3:30-3:34:59 by znamenalo Krug Grande Cuvée, ale to bylo… no deset minut vzdáleno a zatím z říše snů :-) Pod tři třicet jsem nic neplánoval, ale nejspíš bych šel v pondělí koupit Clos du Mesnil. Teď každopádně další maratonské pokusy na delší dobu odložím a budu běhat čistě pro radost, maximálně zkusím v průběhu roku zlepšit časy na deset kilometrů a půlmaraton. A nebudu vás s tím otravovat ;-)
Egly-Ouriet je jedním z výtečných pěstitelských šampaňských domů, trochu více jsem se rozepisoval u jejich čistého Pinot Meunier, jsou považování za špičku pokud jde o Pinot Noir a Blanc de Noirs bubliny. Tradition Grand Cru, jejich vlastně základka, je ovšem 70 % Pinot Noir a 30 % Chardonnay ze starých výsadeb v Grand Cru obcích Ambonnay, Bouzy a Verzenay. Nějaké to dřevo při zpracování tichého vína, bez filtrace a čiření, na kalech v lahvi 45 měsíců a ty odstřeleny v dubnu 2010, takže už šest let vývoje v lahvi bez nich. A nevypadá to, že by vínu jakkoliv ublížilo, vlastně se tím zráním zlepšilo. Nazlátlá, efektní barva, pěkné jemnější ale vytrvalé perlení menších bublinek. Klasická, vyzrálejší, bohatší vůně. Sladší pečené malvice, mineralita, kouřovost, krémovost, elegantní, žádný divoce oxidativní projev. Suché, šťavnaté, důraznější, středně plné, poměrně koncentrované, ale krásná kyselina a suchost, ovocnost, mineralita, výborná struktura, vyvážené, delší. Parádní, seriózní Champagne, které by s klidem porazilo mnohé ročníkové kousky jiných domů. Vřele doporučuji :-) U nás se dá koupit někde ke třinácti stovkám.
