Foradori. Nosiola. Radost.

Když tak přemýšlím o nejsilnějších vinařských zážitcích posledních let, tak by na čestném místě určitě byl čas strávený ve společnosti Elisabetty Foradori (web), zásadní vinařky italských Dolomit. Udělal jsem si tenkrát kvanta poznámek. Samozřejmě těch degustačních k vínům, ale především si nadšeně zapisoval všechno to zajímavé, co povídala. O jejích dvou zásadních životních fázích, naprosto odlišných, a veřejné metamorfóze když přešla na biodynamiku. Jak může být příprava naturálních vín prostředkem pro vyváženější a lepší život hlavně vinaře, o důvěře ve vlastníma rukama vypěstované ovoce, o správném a špatném jílu při vaření a na amfory pro vinaření, o zodpovědnosti i samotného konzumenta dát poctivým velkým vínům ty správné podmínky, o maceraci i bílých vín, o zvrhlých vínech a hektolitrech octa, o snadných otázkách na analytické hodnoty místo snahy přemýšlet a vylézt z krabice a věnovat opravdovou pozornost obsahu sklenky. Samozřejmě tohle všechno by nefungovalo a mé leckdy dost cynické já zas tolik neoslovovalo, kdyby obsah sklenek nebyl vyloženě skvělý a nevykazoval tolik z charakteristik samotné vinařky – elegance, poklidná vyváženost, seriózní a zároveň zábavný projev, upřímnost. Energie, důraz, vášeň. To vše bez vad a podivností, jak se na dobrá vína sluší.

Foradori je samozřejmě královnou červené odrůdy Terroldego. Ale stejně tak mne zasáhla její interpretace tradiční odrůdy Trentina (a v menší míře v Lombardie a Veneta u jezera Garda), Nosiola, která i díky ní zatím nevymizela úplně. Ta umí dávat moc příjemná svěží živá suchá vína a také vyloženě špičková sladká ze sušených hroznů (Trentino Vin Santo). Jméno vychází, tedy pokud budeme věřit té asi nejčastější teorii, z italského slova pro lískový ořech – nocciola. Hrozny i stopky při plné zralosti totiž získávají právě lískooříškovou barvu a dokonce je lze cítit i ve vůni. Odrůda byla důležitá v odloučenějších horských oblastech, ostatně snad jedině tam dává charakterní vína, na plackách jsou spíš dost neutrální a nudná. Jednu dobu byla arcibiskupem Trenta přikázána coby mešní víno místo červených, která mají tendenci špinit bílé oděvy. Na rozdíl od oblíbené legendy o slavné burgundské apelaci Corton-Charlemagne je tohle pravda :-)

Fontanasanta Nosiola 2015 (I.G.T Vigneti delle Dolomiti) pochází ze dvou různých poloh v kopcích nad Trentem, z celkem asi 2 hektarů jílovo-vápenitých půd. Nosiola bývala v minulosti často připravována s delším kontaktem se slupkami a toto je stejný případ – fermentace a macerace osm měsíců (!) ve španělských tinajas, amforách (zakončeno krátkým ležením v akátu a dubu). Člověk by, když předtím ochutná jejich Manzoni Bianco s desetidenní macerací v betonu, čekal nějakou obludnou temnou oranžádu. Jenže ono to funguje trochu jinak, tahle fakt dlouhá ležení, pokud nevznikne žádný problém s nečistotami. Výsledkem je víno vlastně spíše světlejší žlutozlaté barvy, kde maceraci poznáte spíše ve struktuře a části aromatiky než čemkoliv jiném, i očekávané výrazné třísloviny tam vlastně nejsou. Aromatika se velmi mění v čase, s teplotou a velikostí sklenice. Obecně největší požitek (pro mne) poskytuje spíše větší balónová sklenice co byste vzali třeba na pinot a stejně tak teplota bližší lehčím červeným než klasická pro bílé. Pak je tam toho spousta, ve vrstvách a se spoustou jemných odboček. Ovocnost, směrem hrušky a bělomasé broskve s decentním dotykem citrusů, s pikantnější štiplavější linkou, mineralita a grepová kůra, jemné těkavé náznaky co nesou další aromata, borovicová pryskyřice, lehká zemitost. A to vše se tak nějak opakuje i v suché chuti, s fajn kyselinou, lehce zemité, výborně postavené s bezva jemnější strukturou, jen dotyk třísloviny a něco svíravosti, dobrá délka. Komplexní, charakterní bílé, své a skvělé, které navíc bude v klidu zrát. K nám vozí Flemming Teilgaard Laugesen aka Via del Vino, za jednu flašku maloobchodně chtějí tisícovku. Přímo ve vinařství stálo samozřejmě méně, ale i tak to víno už prostě není z nejlevnějších. Právem.