Bubliny Huguet de Can Feixes a Josep Coca

V rámci nedávné větší objednávky šumivých zásob přímo ze Španělska jsem samozřejmě přihodil i nějaký ten Corpinnat, mimo jiné též Huguet de Can Feixes Brut Nature. Tohle víno sleduji od ročníku 2010 a pár jsem chutnal i ve formátu magnum. Poprvé jsem tu psal v tomhle článku, znovu se zmiňoval třeba v souvislosti s výbornou masterclass sdružení. Za poslední roky se stylistika trochu proměnila, po fermentaci a půlroce v nerezu následuje trochu „kratší“ zrání než dříve, což stále znamená minimálně pět let (bývalo spíše k sedmi). Také se zmenšila produkce, tohoto vína nyní dělají jen okolo 26 tisíc sedmiček + pár set déle vyzrávaných magnumek. Nezměnil se nadpoloviční podíl odrůdy Parellada a dále pak Macabeo a menší díl Pinot Noir, samozřejmě ruční sběr a bioprodukce z vinic na vápenci a štěrku. Parellada jako dominantní odrůda není zas tak častá, v místě – vlastně na severní hranici Penedès a nejdále od středomořského vlivu – je nazývána Montonec alias „hrozen hory”.

Nový svět na pěti vzorcích a Japonsko navíc

Už mi to trochu chybělo a tak jsem se ve středu zas jednou postavil před publikum a povídal něco o víně. Tématem byl konkrétně nový svět (tedy něco, co ode mne asi úplně nečekáte, ale už brzy zase budu vyprávět o svém oblíbeném Beaujolais a celkově půjde myslím o dost zajímavou akci) a šlo o doprovodný program ke galadegustaci Kupmeto. Ve vyhrazeném čase jsem se snažil předat fakta i můj osobní pohled na „problematiku“. Od celého generalizujícího a trochu koloniálně znějícího pojmu nový svět, co ve víně znamenal v minulosti a co si pod ním představit dnes a tak. Došlo na slavný Judgment of Paris z roku 1976 i Berlínskou degustaci v roce 2004, mudrování o „klasickém“ pohledu na velká vína vždy jasně spojená se specifickým místem / vinicí versus jasnému stylu (viz Penfolds Grange míchané z několika různých regionů), řeč byla o starých keřích i mladých vinařských regionech, průměrných teplotách a nadprůměrných bodových hodnoceních a celé to bohužel asi trvalo déle než mělo :-) Ale alespoň jsme u toho nebyli nasucho a ve sklenkách skončilo, po solidním argentinském cabernetu na zavínění, pět vín ze tří různých zemí. Kousků vysoce nadprůměrných či patřících mezi ikony té které oblasti.

Jura s Domaine de la Touraize

Do Prahy dorazila Victorie Morin z Domaine de la Touraize (web), jsme tedy v Arbois a zásadní části vinařské oblasti Jura. Chutnal jsem jejich produkci už několikrát a jedno jejich víno měl i na nedávné přednášce/masterclass k Juře, ale ještě k nim nic nepsal. Tak dneska ve zkratce napravím :-) Rodina se odkazuje k pěstování révy od roku 1704 a už osmi generacím vinaření. Moderní historie se ale začíná psát až od roku 2009, kdy se André-Jean Morin rozhodl opustit místní družstvo, prodat menší část vinic a z výnosu zafinancovat vlastní vinařství. Dnes společně s manželkou Héléanou pracují na celkem 10 ha v okolí Arbois, část výsadeb má až osmdesát let a disponují i vyhlášenými polohami jako Curoulet, Sur la Côte či Les Corvées. Victorie je generací devátou, aktivní poslední dvě sklizně a do podniku se vrátila po škole a praxi v jiných vinařstvích (třeba Lapierre v Beaujolais). Bude to asi právě ona, kdo časem vinařství převezme, zda ve spolupráci s bratrem či sama je zatím nejisté :-)

Paltrinieri a jiný pohled na Lambrusco

„Není to blbý, ale furt nějak nevím, proč bych měl pít červený s bublinama…“ Takto pravil kamarád potom, co jsem ho o víkendu potrápil lahví Surlìe! z vinařství Mirco Mariotti (a pak mu zlepšil náladu skvělými ryzlinky). A vlastně ho docela chápu, má rád klasické crémanty a šampaňské a prostě červené v šumivé podobě, ale především víno s výraznými tříslovinami a k tomu bublinami, ze zažité podoby hodně vybočuje. Já už se zde v minulosti k faktu, že mám rád poctivé klasické Lambrusco, přiznal opakovaně. A moc si užívám i naturální kousky od Mariottiho. Domů jsem si teď pořídil, krom právě pár jeho vín, také dva kousky z vinařství Paltrinieri (web, Soc. Agr. Paltrinieri Gianfranco), podniku s téměř stoletou historií sídlícímu v obci Sorbara kousek od Modeny. Tohle vinařství jde považovat za zásadního a svým způsobem referenčního producenta apelace Lambrusco di Sorbara, nakolik to pro milovníky slavné velké Itálie asi nebude pozice s nějak velkou prestiží :-)

Riesling Pur Mineral od Fürsta

V poslední době otevírám spíše osvědčené klasiky, ale sem tam i něco nového. Jako třeba Riesling Pur Mineral 2023 (VDP.Gutsweine) ze slavného franckého vinařství Rudolf Fürst (web). Budu o nich psát určitě trochu víc, až bude téma červené. Nezastírají, že právě na jeho produkci ve špičkové kvalitě je jejich vinařství aktuálně navrženo a směřováno. Bezesporu patří mezi německou špičku pokud je řeč o odrůdě Pinot Noir a také jeho dříve dozrávající mutaci Pinot Noir Précoce (aka Frühburgunder nebo též Jakubské). Dělají i skvělé bílé burgundské odrůdy a pozornost si samozřejmě zaslouží i jejich ryzlinky, nakolik je jejich hlavní zaměření jinde. Pur Mineral patří do základní řady a cílem je zde krystalicky čisté svěží vyjádření vinic na červeném pískovci, původ je na vícero Erste a Grosse Lage, školení probíhá na jemných kalech asi půl roku a to částečně v nerezu a ve velkých neutrálních sudech.

Moric nově usazený v Tokaji

Měl jsem nedávno, ve Vin de Marie, opět možnost ochutnat pár novinek z ročníku 2023 od vinařství Moric aka Rolanda Velicha, viz starší zápisek k tématu. Kdo by odolal vyrazit na maďarské furminty! Konkrétně na čtveřici z Tokaje a vína, která už nespadají do jeho řekněme negociantské řady „skryté poklady“, ale jde již o jeho vlastní projekt v oblasti. Podobně jako dříve s frankovkou v Burgenlandu (Lutzmannsburg bych tak rád pil častěji, ale spíš jen sem tam ochutnám…) tam najdete velmi chutný základ a k němu výrazy specifických vinic, za rapidně vyšší ceny. Na vínech s ním stále spolupracuje Gergö Filep, po několik let Velichův hlavní partner v oblasti.

Vertikála Ratzenberger Riesling Steeger St. Jost

Stává se mi pravidelně, a je nemalá pravděpodobnost že jsem se tu o problematice za těch 18+ let co píšu blog, a už předtím o víně psal jinde, opakovaně zmiňoval, že se mi doma hromadí lahve, které „je nutné otevřít dohromady“. A teď, co se z velmi častých domácích degustací stala spíše příjemná vzpomínka, je to ještě horší. Pravidelně dostávám chuť na vína, která ale neotevřu, protože si je šetřím. Ne proto, že by šlo samo o sobě o víno drahé, vzácné nebo výjimečné, ale protože jsem přesvědčen, že by bylo fajn otevřít je s nějakým konkrétním vínomilcem, který si ho obzvlášť užije. Hodně častá je také situace, že bych víno chtěl mít vedle sebe s nějakým dalším a při běžném večeru to nedává smysl. V nemálo případech je to nějaká horizontála, další vína stejného vinaře a téhož ročníku či další vína ze stejné vinice od jiných producentů. Anebo vertikála, více ročníků téhož, co by prostě chtělo hezky srovnávat s podobně „vědecky“ naladěnými nadšenci (sofistikovanými alkoholiky). A čím déle trvá set otevřít, tím větší riziko, že bude doplněn o další láhev a vše se jen zkomplikuje!

Nádherné červené z řady Lindes de Remelluri

Manželka mi utekla do Španělska a děti mi tu nechala, mám kvanta práce, ale trpět nehodlám! Otevřel jsem si takhle v podvečer – s plánem odpíjet postupně dva až tři večery – láhev Lindes de Remelluri „Viñedos de Salinillas de Buradón“ 2020. Poprvé jsem to ochutnal letos v na festivalu v Barceloně v sekci „dědictví minulosti“ s víny ze starých a velmi starých keřů, kde se mi víno (a vlastně obecně celá expozice, komu by ne…) moc líbilo. A s radostí zjistil, že si už dříve naslepo koupil do domácích zásob. O projektu Lindes de Remelluri už jsem se tu opakovaně zmiňoval, španělská superstar Telmo Rodriguez v něm znovuobjevuje původní tvář Riojy, projevy specifických terroir resp. obcí, vína ze samostatných lokalit od menších pěstitelů v okolí vinařství po desetiletí jinak dodávajících hrozny pro slavné Remelluri (za mne, v bílé i červené, Rioja co bezesporu stojí za pozornost). Do popředí staví jména míst, která dlouhodobě vlastně vůbec nebyla slyšet, téma Rioja v podstatě na dlouhou dobu ovládla jen jména zásadních značek.

Veltlíny, ryzlinky a Špejle od Gerharda Deima

Před pár dny jsem se tu zmiňoval, že jsme v lese na Šumavě s chutí vypili pár magnumek veltlínu z kamptalského vinařství Gerhard Deim (web, vozí  Der Weinschmecker). Záhy na to dorazil Gerhard shodou okolností do ČR, takže jsem měl možnost si s ním popovídat a v mírném poklusu ochutnat pár dalších vín z těch co jsou na našem trhu. Včetně prvního představení cuvée Špejle, které připravil pro stejnojmenné oblíbené pražské podniky. Inu nemají to špatné!

Výtečný biodynamický pinot od Goisotů

Jedním z vrcholů letošní cesty za vinaři do Francie byla alespoň pro mne návštěva Domaine Guilhem & Jean-Hugues Goisot (web, dováží AdVivum) ze Saint-Bris-le-Vineux. Takže jsme sice kousíček od Auxerre a Chablis, ale ve specifické apelaci Saint-Bris a tudíž tu najdeme i Sauvignon (Blanc a Gris). O vinařství a setkání s vinařem jsem tu psal v roce 2016 a od té doby doufal, že se k nim někdy podívám, konečně se tedy zadařilo. Rodinný podnik hospodaří aktuálně na zhruba 30 hektarech v Saint-Bris, Irancy a Chablis, vše plně biodynamické a s Demeter certifikací (letos ji budou mít už dvacet let), zhusta staré keře a skvělá vína nejen z Pinotu a Chardonnay, ale výjimečně skvělé mají i Aligoté (rozhodně mu zkuste dát šanci, jedna z praktických ukázek, proč se v Burgundsku odrůda teď skloňuje stále častěji… a není to zdaleka jen kvůli kyselinám) a samozřejmě i ten Sauvignon je výtečný. Ale o tom jsem se rozepisoval už dříve. Návštěvu si pravidelně připomínám lahvemi, naposledy to bylo Bourgogne Côtes d'Auxerre La Ronce 2022.